Jako dramaturgyně kladenské činohry máte za sebou dvě sezony. Přirostlo vám už Kladno k srdci? 
Přirostlo. Pravda je, že jsem se na nástup do MDK dost těšila, ale taky jsem se trochu bála. Byl to vstup do úplně nového prostředí i nového města. Ale nakonec to byly úplně zbytečné obavy. V kladenském divadle totiž pracují samí senzační lidé. Baví mě také setkání s kladenskými diváky - třeba při dramaturgických úvodech, na dnech otevřených dveří nebo při Dionýsiích.

Pojďme se ale na chvíli vrátit úplně na začátek. Jaká byla vaše cesta k divadlu? 
Poměrně přímá a vedla přes rodiče. Moje mamka vždycky strašně ráda chodila a pořád ráda chodí do divadla. A protože mě nechtěla nechávat sedět doma, brala mě s sebou. Chodily jsme spolu ale hlavně na představení, která chtěla vidět ona. A tak jsem odmalička chodila na velkou dospěláckou činohru, máteř mi dělala dlouhé výklady a hodně jsme si o divadle povídaly. Když mě pak v druhé třídě přihlásila na dramaťák k Zoje Oubramové, bylo jasno. Docházela jsem tam až do svých osmnácti. Po otci jsem navíc zdědila značnou dávku umíněnosti, takže jsem po střední logicky zakotvila na Katedře teorie a kritiky na DAMU. Mě vlastně nikdy nic jiného než divadlo nebavilo ani nezajímalo. 

Co máte na dramaturgické práci nejraději? 
Miluju začátky a konce. Ten nejistý, těžko uchopitelný prostředek je pro mě stresující. Baví mě ten divadelní Tetris, když se skládá dramaturgický plán, a baví mě i přípravy na zkoušení a první týdny zkoušek. To je ta doba, kdy se nejvíc hledá a vymýšlí. Pak se také ráda nechám pohltit zkoušením na konci, kdy je třeba zpřesňovat a hlídat úplné drobnosti, opravovat, co nefunguje.

Jak se rodil podtitul příští sezony, tedy Enfant terrible? 

Podtitul vždycky vychází z něčeho uvnitř, něčeho, co všechny hry dramaturgického plánu spojuje. Tentokrát máme sezonu plnou osobností se silnou vizí s dokonale vytříbenou schopností skutečně vidět. Někdy jde o autory - jako byl třeba Ota Pavel, který dokázal vidět krásu, i když to bylo mnohdy obtížné, nebo Joe Orton, který zas dokázal rozkrýt a zesměšnit povrchnost vztahových i divadelních klišé. A někdy jsou těmi příšernými dětmi postavy - takový je třeba Jánošík. A v neposlední řadě, to nutkání podělit se o své vidění světa, to je společné všem umělcům.

Co bylo klíčem pro výběr jednotlivých her? 

Dramaturgický plán stojí vždycky na dvou hlavních pilířích, které všechny musejí mít stejnou váhu a důležitost. Je to jednak soubor, protože vybíráme hry na tělo našim herečkám a hercům, a pak jsou to diváci. Vždy se snažíme zodpovědět otázku, co by diváci chtěli nebo měli vidět, zažít, poznat. Letos máme hodně komedií, protože jsme si říkali, že na světě je toho stresu už nějak hodně. Ale plánujeme i velkou hudební inscenaci a temnou, politickou grotesku.

Na který titul se těšíte nejvíc? 

Většinou si k vybraným hrám vypěstuji vztah už během příprav sezony. Když pak líčím hercům, co je čeká v další sezoně, dělají si ze mě legraci, že všechny výklady končím větou: Na tuhle inscenaci se neskutečně těším. Ale fakt je, že na sezonu č. 108 máme naplánovaných i několik špeků. Třeba Ztratili jsme Stalina v dramatizaci a režii Mirka Hanuše bude světová premiéra.