No popravdě mně taky. Člověk zkrátka v uspěchané době rychleji zapomíná a některé, dříve běžné nebo obyčejné věci si lze už jen stěží vybavit.
Otevřené krmné okénko připomínající servis vězeňské stravy ve jménu záchrany tonoucích hospodských, na paměti nepřidá. Doba si s námi zkrátka zahrává. Otázkou je, jak my sami si zahráváme s dobou. Když se večer vracívám domů z karanténně distanční roboty, nacházím v obýváku k smrti vyděšenou maminku. Tak zdeptanou, že jen stěží koktá, co se dnes všechno stalo. Ano, uhodli jste. Maminka, stará to poctivka, si myslí, že když se nějaká televize jmenuje „24“, tak se musí sledovat celý den. No to bych měl tedy v očích nejen děs, ale i vyrážku.
Na Hniličku na mejdanu. Jedna ministryně rozdává prachy, jen neřekne kde a komu. Druhá se na tíživou situaci dívá pod podivným úhlem německého Wehrmachtu. Třetí do party říká, že nejlepší diskuzi vyvolá věta o ústavních soudcích, kterak něco dostali za to, že nějak rozhodli. Že vrchní odjede na Bělehrad den před dalším vyhlášením nouze pro naši zemi, nás ani tolik netankuje, protože to už tady jednou bylo. Dejte pokoj, paní Müllerová. Úvahy o očkování dětské populace Sputnikem vzaly též patrně za své, když by pak totiž nemuselo být k rozeznání, kdo je Lajka a kdo Bělka. Tolik populární a nestranný časopis dTEST by konečně mohl přestat testovat ponorné mixery a polomáčené sušenky a mohl by si nás vzít do parády komplet.
Takhle nějak žije běžný občan v srdci Evropy. Nechápete tenhle text? Nebojte, je nás víc. Však my si s tím nějak poradíme. Nakonec tedy přece jen jedna optimistická zpráva. Sociální Hamáček má novou teplákovou soupravu.
Jdu spát a doufám, že když mozek dovolí, nechám si zdát, jak si před zítřejším kusem dám v divadelní kavárně dobrý kafe, protože hokej je na Kladně až pozítří.
