Nastává období pravidelných slibů, období voleb. A vlastně ani ne slibů, jako konfrontací. Co by, kdyby my jsme, kdyby oni takhle ne. Neustálé kňourání o zalíbení hodných kravaťáků se však zdá být přežité, neboť do života vlévá nepříjemný stereotyp chronického pláče a bezbřehého negativizmu.
Často se mi přihodí, že jdu po našem městě a objevuji skutečnosti, které se mi líbí. Jde to pomalu, ale město začíná kvést. Abych nebyl nekonkrétní, tak právě včera mě zaujal prostor mezi náměstím Svobody a bývalým kinem Sokol. Hezké čisté a vzdušné. To jsem schopný pochopit daleko rychleji, než předvolební billboard s kravatou a heslem. Rozhlížím se a dávám si pozor, aby se ze mě nestal hrdobec, brouk, který si přes sebou jen válí kuličku vlastního trusu. Hezký den.
