Honzo, co jsi měl dnes k obědu?
Kuře v sushi baru.
Takže na tebe jako na muzikanta nedolehla covidová chudoba?
Dolehla, obědval jsem levně u číňana.
Z toho vyplývá další zásadní dotaz. Jak se ti líbí na světě?
Líbí, hodně. Jestli se ptáš na tohle v souvislosti s covidem, tak i přesto líbí.
Pojďme od toho. Jak jsi se dostal k hudbě, co bylo tím impulsem, že budeš profík, tudíž vydělávat na dobré skromné kuře muzikou?
Když pominu, že jsem vyrůstal rodičům, kteří do mě od mládí cpali všemožné kapely, které měli rádi. Zvlášt táta. Vyrostl jsem na Beatles a podobných kapelách. První vážný kontakt s muzikou byl u mé babičky, která měla doma piáno. Sotva jsem zvládnul povylézt na stoličku a otevřít klávesnici, tak jsem prozkoumával tóny. Hodně se mi líbilo zmáčknout najednou dvě klávesy a poslouchat ten souzvuk. Když jsem mírně povyrost, asi ve druhé třídě základky a měl jsem jakési povědomí o tom, že když tě někdo někam přihlásí, tak tam musíš chodit a trochu se snažit, pracovat, tak mě maminka přihlásila do ZUŠky v Kladně na Moskevské. Tam jsem setrval celých čtrnáct let.
Neodklánělo tě to v pubertě od klavíru třeba ke kytaře, nástroji, co líp fungoval na holky?
Bezmezně jsem obdivoval svého tátu, který hrál na různé nástroje. Mimochodem jako sedmdesátník do dneška mydlí bigbít a metal s o generaci mladšími spoluhráči. Hraje basu v kapele Sklad Na Rock. Všechno tohle mě ale nenakoplo k tomu změnit nástroj a balit holky. Měl jsem své klávesy a připadalo mi dobré se na ně pořádně naučit. Samozřejmě, že jsem chtěl ZUŠku v několika vlnách opustit, ale rodiče měli dostatek rozumu na to, aby moje ústupové nápady patřičně zkrotili a vrátili mě do vyjetých kolejí. Chtěli, abych se něco naučil, protože na mnoho jiných věcí jsem byl dokonalý levák, například na sport.
Takže zpětné poděkování rodině?
No tak jasně. Já jsem asi po pěti letech pilování klasiky zjistil, že existuje něco jako akordy, že se dají zahrát na klávesy nějaké kila a že se u toho dá skložit jakási melodie. A to mě začalo dost bavit. Klasici v hudebce mně tohle nějak zatajili a naopak táta mi věnovat knížku, kde byly akordy na kytaru, klávesy a noty s kterých se sládají. A pak už to šlo samospádem.
Ty ale nejsi ten klasický příklad, který by po ZUŠce nastoupil na konzervu a pak možná někam na akademii?
Jo. Šel jsem na gympl a jako puberťák jsem neměl vůbec tucha, co budu v životě dělat. Pak jsem si nějak vybral studium skladby na konzervatoři. Říkal jsem si, že tak dobrý klavírista nejsem a to komponování by mě bavilo. Jenže naši, tak ja mě podporovali v muzice, tak zatáhli za brzdu s tím, že si musím udělat nějakou normální školu, ať prý něco umím. Ocitl jsem se v oboru aplikované informatiky na ČVUT. Tak jsem se trápil a trápil a začal během studií jezdit na rockové kurzy k Honzovi Militkému. Tam jsem potkal i svoji první učitelku zpěvu. Jejím návrhům na výuku jsem dlouho odolával, ale neodolal. Byla z toho soukromá konzervatoř v Praze. Den před přijímačkami jsem udělal bakalářské zkoušky na technice, takže návaznost dokonalá.
Z klavíristy zpěvákem snadno a rychle. Strýcové z gůglu prozrazují, že zpíváš v muzikálech dokonce alternuješ Bohouše Josefa?
Tak předně, kdyby se mi někdo zeptal, co člověku hlavně nabídne konzervatoř, tak moje odpověď by la, že kontakty, především kontakty. Dneska když chceš kšeft nebo někde hrát, tak neexistuje nějaká instituce vyhledávající talenty. Tady funguje zásadně osobní vazba, kontakt. Žádný konkurzy do kapel. Telefon: „Hele pamatuješ si na mě, my jsem spolu chodili do školy a já bych pro tebe měl…“. Takhle to funguje ve většině kontaktů. Dostal jsem nabídku od své profesorky do Rock Opery Praha na učinkovíní v muzikálu. Kývl jsem na to a byla z toho příležitostná spolupráce na pět let. Myslel jsem si, tohle by mohla být cesta pro budoucnot. Nebyla. Zjistil jsem ale jak to v malých Čechách funguje v showbussinesu. Lukáš Pařík, který se mnou studoval, mi volal jestli bych nechtě účinkovat v jeho muzikálu, který nebude zatížen velkými produkcemi. Králové Avalonu se to jmenovalo. Jenže to pak semlely právě ty velké produkce a muzikál měl asi jen tři reprízy, všechno odzpíval Bohouš Josef. Do CV dobré.
Když jsme u toho sívíčka… co si člověk má představit pod informací: představitel malých rolí v ČT a televizi NOVA?
Občas jsme byli nuceni školou účastnit se různých castingů,takže jsem zaregistrovaný u několika společností. Čas od času mě pozvou hrát nějakého třetího skinheda v řadě nebo nějakého vojáka. Zaštěknul jsem si v Ulici nebo v Modrém kódu. Osobně jsem moc hrdý na svůj velký úspěch, kdy ČT měla dělat na déčku pořad Cvičíme se Čtyřlístkem. V obrovské konkurenci jsem k mému údivu urval roli Pindi. Natočili jsme však jen pilotní díl.
Vim, že All Right Bandem jsi byl duhovním otcem floydovského představení Floyd Pulses. Jaké bylo tvé kladenské angažmá?
Hrál jsem zde ještě na gymplu v kapele Hukot. Původně interně Hukot v kládě…
… Hele už se k pornu nevracejme. Stačil Pinďa…
…Dobře, pak byla kapela Hrobníkova lopata. Díky lopatě jsem se potkal s Pavlem Menclem, známou postavičkou hudebního Kladna a ten mě objevil pro svůj All Right Band. I přes generační rozdíl jsme k sobě měli muzikantsky dost blízko, neboť jsme podobná hovada. Po pár letech skvělého hraní všeho možného jsme dostali chuť na komponovaný večer. Nápad padl na Pink Floyd, kapelu. na které jsme vyrostli. Trvalo to dva roky, než jsme vše nacvičili, vyrobili samply a smyčky a připravili projekci. Měli jsme docela úspěch a potom i velké plány. Budoucnost však nebyla tak růžová. I když trvá dodnes. Koncert vzhledem k obsazení a náročné technice je docela drahý a lidi si raději zapařeji na Míšu Davida a covid do toho hodil své vidle.
Kdy se spustilo z nebes lano Olgy Lounové?
Začnu zeširoka. O rok níž na konzervu chodil Eda Štěpánek, vynikající bubeník od Noida a Abraxas. A ten mi volal, že Míra Imrich odchází z Abraxasu a že hledají nového zpěváka a jestli nechci přijít k Slávkovi Jandovi na konkurz. Kupodivu mě vzali a já se tedy ptal, jak to všechno chodí a peníze a tak… „No o víkendech se hraje a v tejdnu musíš do práce, aby ses uživil.“ Neměl jsem srdce tenkrát opustit millovanej All Right Band a nabídku slavných Abraxas jsem odmítl. Pocity jsem však měl všelijaké. Do roka mi zvonil opět telefon, tentokrát s nabídkou kytaristy Miloše Knoppa, že Olga Lounová dává dohromady novou kapelu a má velký zájem na mém angažmá. Dali jsme komorní zkoušku ve třech a byl jsem přijat s tím, že si to ještě jednou prubneme na nějakém malém kšeftě. Ten kšeftík byla obrovská párty Top Star Magazínu. Koukal jsem na ten svůj skok z kladenský Pražanky. Koncert dopadl. My jsme se tam spolu mírně opili a od té doby je to spolupráce na plné koule.
Takže dobrý?
Dobrý je za tři a tohle je výborný. Já jsem vděčný klukům z All Right Bandu za zasvěcení do muzikantského života. To je tady ale nepublikovatelné. U Olinky jsme však věkově velice blízcí. Já se vracím z každé štace a všechno mě bolí. Ne od práce, ale od smíchu.
Honzo, co tvoje pedagogická dráha?
No tak předně… Já jsem nikdy nechtěl učit. Takové to, udělat konzervatoř a jít do hudebky a připravovat talenty na zkoušky na konzervatoř a ty zase půjdou učit na zušky. Jenže volal mi opět Miloš Knopp a zase mi přesměroval život, že učím v Praze klávesy a dokonce teď už i na ZUŠ Hynka Kubáta v Kladně popový zpěv. To je trochu jiná disciplína, kde kromě své hlasové dispozice nemáš jiný nástroj. Je to o tom, že tě to musí hodně bavit a musíš chtít. Já se podle toho snažím vybírat žáky. Musí se makat, talent není všechno.
Děkuji, že sis našel čas na rozhovor a tvým žákům přeji alespoň roli Pindi.
