Jak vzpomínáte na své dětství?
Narodil jsem se na Kladně, ale v roce 1945 jsem jsme se s rodiči přestěhovali do Ústí nad Labem. Tehdy po válce bylo třeba osidlovat pohraničí po odsunu Němců. Získali jsme zde krásný čtyřpokojový byt, táta dobrou práci. Otec jako poštovní úředník tam pracoval na krajské správě spojů… a já tam začal chodit do školy. Odchodil jsem tam první třídu, v polovině druhého ročníku jsme se pak ale vrátili do Kladna, respektive do Motyčína.

Proč? Nevyhovoval vám pohraniční život?
Bylo to kvůli mně. Vůbec mi to tam zdravotně nesvědčilo, byl jsem tam podvyživený. Máma mi dávala dvoje punčocháče, abych měl vůbec nějaké nohy. (směje se) Pamatuju si, jak jsem každý den vstal a viděl oranžové mlhy z místních chemiček. To bylo dost hrozné.

Co následovalo po návratu do Kladna?
Nejdříve jsem v Motyčíně dochodil druhou třídu a následně se přesunul na Starou Amálku, tehdy se tahle základní škola jmenovala 2. osmiletá střední škola. Proč střední, to jsem nikdy nepochopil. Zde jsem ukončil studium po osmé třídě závěrečnými zkouškami, které se podobaly maturitě. Následně jsem udělal přijímací zkoušky na pajďák do Berouna.

Měl jste v rodině nějakého učitele, v jehož šlépějích jste chtěl jít?
V rodině nikdy nikdo, kdo by učil, nebyl. Nějak to prostě vyplynulo ze situace. Ovlivnilo mě asi i to, že jsme to na škole jako kluci měli dobré. O kluky zkrátka byla nouze. Na škole bylo asi dvě stě čtyřicet holek a jen sedm kluků. Nebudeme si lhát i to byl důležitý faktor, proč jsem si tuhle školu vybral. (směje se)

Stal se z vás tedy kantor…
Po škole jsem na umístěnku, jak to tenkrát bylo, nastoupil na do školy v Kamenných Žehrovicích. Tam jsem hned od roku 1961 začal učit na druhém stupni. Pro zajímavost, mým nejstarším žákům je aktuálně sedmdesát šest. Mně totiž tehdy bylo jako začínajícímu učiteli osmnáct a žákům čtrnáct let. Učil jsem tam ale jen jeden rok a pak jsem šel na vojnu. Ve výcvikovém středisku jsem byl na Felbabce u Hořovic a odsud nás odvezli do Vsetína ke vnitřní stráže, střežil jsem tehdy Zbrojovku Vsetín. Když vnitřní stráž zrušili, přesunuli jsme se k pohraniční stráži v Jaroslavicích a poté jsem byl povolán na vojenskou brigádu ve Znojmě.

Vrátil jste se po vojně zpět za katedru?
Ano. Když skončila vojna, šel jsem opět učit, nastoupil jsem do školy na Stochově. Protože ale učitelské platy byly bída, já jsem po šesti letech měl jedenáct stovek hrubého, tak jsem se rozhodl, že s učením skončím. Přestěhovali jsme se tedy do Rakovníka, kde jsem se vyučil slévačem… a tady jsem také jako slévač pracoval. Až, když se učitelské platy zlepšily, jsem se ke kantořině vrátil. Byl jsem na dvojtřídce v Krušovicích. Tam to bylo úžasné. Na škole byla spousta originálů od Rabase. Když někde odpadla omítka, zkrátka se tam šoupnul Rabas. (směje se)

Učitel, voják, učitel, slévač, učitel. Co v téhle vaší řadě následovalo?
Nebyl jsem daleko od toho, abych se stal redaktorem. V roce 1971 totiž vyhlásila televize, v důsledku čistek po roce 1968 velký konkurz na místa redaktorů. A já jsem se rozhodl přihlásit. Byl jsem na soustředění ve Starých Splavech, ve vile ÚV KSČ. Tam jsme absolvovali školení a následoval samotný konkurz. Dostal jsem se až do toho nejužšího kola, jenže podmínka pro získání téhle pozice bylo mít byt v Praze, a tak jsme začali shánět byt v Praze.

A povedlo se?
Našli jsme asi osmdesátileté manžele, kteří byli ochotni si byty vyměnit a přestěhovat se místo nás do Rakovníka. Jenže jim trvalo dost dlouho, než se definitivně rozhodli, a tak jsem tuhle příležitost prošvihl. Už jsme ale byli s manželkou v Praze, ale bez práce, takže jsem se vrátil zpátky do školství, do školy pro neslyšící v Holečkově ulici na Smíchově, a tam jsem vydržel dvaadvacet let. Dodělal jsem si speciální pedagogiku a naučil se znakovou řeč, dnes už se musí říkat znakový jazyk.

Lákalo vás vyzkoušet si práci se sluchově postiženými žáky?
Tak se to říct nedá. Byla to všechno náhoda. Co se týče znakového jazyka, dlouho jsem vystačil s pár znaky – musí, nesmí, potom a záchod. (směje se) Naštěstí mě učení se znakového jazyka bavilo. Je to dost přirozené, intuitivní. Chlapec má kšilt, dívka náušnice, muž plnovous…

Jak jste postupem času svůj znakový jazyk vypiloval?
Domluvím se znakovým jazykem, ale třeba o odborných tématech se s neslyšícími bavit nemohu.

V Praze jste učil až do důchodu?
Ne. Na téhle škole jsem vydržel do roku 1992, ale pak začalo všechno zdražovat, hlavně doprava, vždyť do té doby jsem jezdil vlakem z Kladna do Prahy za sedm korun týdně. Nakonec jsem se tedy rozhodl, že se vrátím zpátky do Kladna. Zbylých patnáct let jsem potom učil ve starých Kročehlavech na 9. ZŠ. Už v důchodu jsem dělal pět let průvodce ve Sládečkově vlastivědném muzeu v Kladně.

Teď se dost věnujete kronikářství. Nebudu se ptát, jak jste se k němu dostal, protože vím, že jste pokračoval v odkazu svého otce. Jak se ovšem k funkci kronikáře Kladna dostal váš tatínek?
Jako slepý k houslím. Na radnici o něm věděli, že psal články o Kladně pro regionální tisk, byl předsedou komise památkové péče a byl to Kladeňák každým coulem. Hodně toho o našem městě věděl, a tak ho oslovili. Po převratu v roce 1989 se totiž zjistilo, že asi čtyři roky nebyla kronika vůbec vedená a před tím ji vždycky dělal nějaký úředník, který k tomu neměl žádný vztah, jen opisoval Rudé právo. Tatínek tedy zpětně dodělával kroniku a vyplňoval mezeru, která tímhle vznikla.

Kdy jste se ke kronikářství dostal vy?
Nejprve jsem tátovi pomáhal a od roku 1997 kroniku píši já.

Jak vypadá práce kronikáře?
Neustále musím sledovat, co se kolem nás děje. Většinou ráno pročítám denní tisk, různé webové stránky. Z toho si pak vyberu, co mi přijde důležité. Je čistě na mém úsudku, co do kroniky napíšu.

Kolik času touhle prací trávíte?
Takové dvě, tři hodinky denně. Do kroniky v průměru napíši takové čtyři až pět příspěvků týdně. Jeden měsíc ručně psaného tiskacího textu většinou vydá takové dvě až tři strany ve formátu A3. Já osobně už dělám třetí knihu, přičemž kladenská kronika má celkem přes tři sta knih. Kroniky mám také v elektronické podobě, i když to není povinností.

Jaké vlastnosti musí mít kronikář? Asi musí být hodně pečlivý, že?
Já nejsem zas až tak pečlivý. Co se pečlivosti týče, tak jsem spíše takový novinář. (směje se) Přeci jen většinou nejdu až do takové hloubky, jak si někdo může myslet… kdybych do ní chodil, tak bych se z toho zbláznil.

Jako mají herci historky z natáčení, i vy musíte mít nějaké vtipné kronikářské vzpomínky. Vybavujete si nějakou úsměvnou věc, kterou by stálo za to čtenářům připomenout?
Z mých kronik si nic takového nevybavím, ale v kronice z padesátých let bychom našli spoustu velmi úsměvných věcí. Konkrétně třeba v roce 1951 je v kronice uvedeno, že se má mezi Kladnem a Prahou stavět rychlodráha. A proč? Aby se umožnilo kladenským horníkům a hutníkům lépe navštěvovat pražské kulturní akce… a naopak, aby se Pražanům umožnilo lépe poznávat život kladenských hutníků a horníků, což je zdůvodnění jak zvon. (směje se)

A rychlodráhy jsme se dodnes nedočkali…
Ta je projektovaná již od roku 1924. Kromě toho se v různých obdobích mluvilo také o trolejbusových či tramvajových spojení.

Pokračujete v odkazu svého otce, máte někoho, kdo jednou bude vaším pokračovatelem?
Zatím pokračovatele žádného nemám. Dokážu si představit, že by v mé práci pokračoval třeba Karel Drvola, ale nevím, jestli by na to měl čas… a v rodině pokračovatele nemám. Mám dceru, ale ta dějepis zas tolik nemusí. A hlavně… zatím mi to ještě pořád myslí a píše, takže ještě nepřemýšlím o tom, že bych s kronikařinou sekl.

Čemu se věnujete, když zrovna nepíšete kroniku?
Mým velkým koníčkem je dělání vláčků na počítači. Jako se někdo věnuje železničnímu modelářství, tak já dělám to samé, akorát v simulátoru. Nemám totiž prostory na to, kde bych svou železnici stavěl, tak ji stavím na počítači. Jedná se o jednoduchý simulátor stavění, kde se nemusíte zaobírat faktory jako je vydělávání peněz a podobně. V něm si v klidu stavím železniční tratě, vesnice a města. Obecně mám dopravu moc rád.

A co heraldika? Jste autorem několika obecních znaků…
Ano, heraldice se taktéž moc rád věnuji. Již od mých třiceti let jsem členem České genealogické a heraldické společnosti. Vždycky se mi tenhle obor líbil. Kromě řady odborných článků jsem také navrhl znaky, které dodnes používají obce Žilina, Kamenné Žehrovice, Doksy, Libušín a Pavlov.

Ačkoli jste letos oslavil osmdesáté narozeniny, stále vypadáte skvěle. Udržujete se v kondici sportem?
Nyní už si zasportuji akorát tak na počítači. (směje se) Snažím se ale hodně chodit. Je to pro mě velká relaxace. Ovšem dříve jsem sportoval. Tedy ne na žádné vysoké úrovni, ale sportoval jsem. S hokejem jsem skončil v žácích, s fotbalem v dorostu, ovšem dlouho jsem hrál druhou ligu české házené, dnes národní házené. Jde o sport, který se od mezinárodní házené liší. Aktuálně už se hraje jen na Plzeňsku a někde na Moravě.

Někde jsem četl, že si rád pochutnáte na gyrosu. Je to pravda?
Samozřejmě. Mám rád gyros, ale na druhou stranu nemám rád kebab. Vadí mi ty tenké plátky masa. Na výborný gyros si čas od času zajdu do kladenské Oázy. Musím ale říct, že kdykoli, když jsem si dal gyros ve světě, nechutnal mi. Třeba ve Francii gyros s majoránkou, to mi vůbec nešmakovalo. (směje se)

Je něco, na co jsem se nezeptal a vy byste to rád zmínil?
Nerad bych zapomněl na jednu krásnou epizodu z mého života. Když jsem skončil pajďák, zakládalo se v Kladně divadlo Quo Vadis. A já byl u jeho vzniku. Sice jeho fungování kvůli politickým zásahům trvalo asi jen přes rok, ale dostalo se na poloprofesionální úroveň. Z Quo Vadis vzešlo spousta lidí, kteří to v životě někam dotáhli. Soubor zakládal Eduard Pergner, otec Terezy Pergnerové. Byl v něm také Vítek Fiala, kontrabasista a dvorní kapelník Evy Pilarové, režisér Jiří Svoboda, známý trumpetista Vašek Týfa nebo fotograf a kameraman Zdeněk Pospíšil.

V závěru bych vám moc rád za celou redakci popřál mnoho zdraví a energie do dalších let!
Děkuji. Sice je to klišé, ale nejdůležitější je být zdravý. Mít dobrý zdravotní stav je důležité takřka ke všemu, co chce člověk dělat.