Práce s citlivou tematikou lidických událostí je silným závazkem. Tím spíš, když divadelní sál zaplní potomci pamětníků, včetně jednoho přeživšího dítěte. Premiérové uvedení inscenace Lidické matky v Městském divadle Kladno bylo významnou společensko-kulturní událostí.
Děj komorního dramatu pro čtyři herečky se z převážné většiny odehrává v rozmezí tří dnů, po které byly ženy s dětmi internovány v tělocvičně kladenského gymnázia. Text, který pro kladenské divadlo napsal místní pedagog a amatérský dramatik Jiří Homola, vychází z autentických svědectví přeživších, není ale jejich přesnou kopií. Nezbytná míra autorské licence Homolovi umožnila na malé ploše věrohodným způsobem zkoncentrovat osudy desítek obětí nacistického běsnění. Děje se tak s citem a bez jakéhokoli přímého zobrazení násilí.
„Myslím, že autor se s balancem na hraně autenticity a fikce vypořádal velmi dobře. My přesně nevíme, co se v tělocvičně kladenského gymnázia odehrávalo, ne všechny ženy zanechaly svědectví. Ale myslím, že se Jiří Homola dokázal dokonale vcítit do toho, jakým způsobem ženy uvažovaly a jak spolu komunikovaly,“ řekl po představení ředitel Památníku Lidice Eduard Stehlík a dodal: „Doporučil bych každému, aby se na představení šel podívat. Herečky podaly špičkové výkony a děkovačka byla, myslím, pětkrát, což se nestává často. Jsem moc rád, že tu dneska mohl být i Pavel Horešovský, jedno ze žijících lidických dětí. Myslím, že i na něj to hluboce zapůsobilo.“
Pavel Horešovský byl v sále jediným přímým aktérem událostí, o nichž představení vypráví. V červnu 1942, kdy nacisté vtrhli do Lidic, mu byly sotva tři týdny. Ačkoli si tedy sám události nemůže pamatovat, život zasvětil péči o lidický odkaz. Když při závěrečném potlesku povstal a představil se herečkám, které ho následně společně objaly, nastal moment ultimátního ocenění práce celého týmu, který se na vzniku inscenace podílel.
„Představení bylo úžasné, nádherně napsané. Přála bych si, aby ho zhlédlo co nejvíce lidí. Teprve tak se dokážou vžít do skutečných lidských pocitů a Lidice nebudou jen zmínkou v učebnicích,“ podělila se o své dojmy po představení Hana Kadlecová, dcera lidické ženy Miloslavy Kalibové a pochvalovala si výkony hereček Natálie Hejlové, Jany Zenáhlíkové, Jaromíry Mílové a Anny Klamové. Podobně hovořila i zástupkyně spolku Lidice Memory Ivana Slavíková.
„Herecké výkony byly úžasné. Obzvlášť mě oslovil zpěv na úplném konci. Představení na nás velmi zapůsobilo, kombinuje osudy vícero žen. Věřím, že bude mít velký úspěch v tom, že bude předávat poselství dalším generacím. Hlavně mladým, aby se trošku zamysleli nad světem, do kterého se řítíme, protože kolem nás není všechno v pořádku,“ uvedla Slavíková, dcera Marie Šupíkové, z jejíchž svědectví vycházely některé z klíčových pasáží představení.
„Zejména na začátku a na konci jsem Marušku Šupíkovou zřetelně slyšela, to bylo její autentické vyprávění,“ přikyvovala starostka obce Lidice Veronika Kellerová a dodala: „Už proto, že jsem na mnoha místech poznala Marušku, které jsem si moc vážila za to, co dělala pro Lidice i pro její veselou povahu, jsem se neubránila slzám. Představení bylo dojemné, ale velmi lidské.“
Právě lidskost byla při bezprostředních hodnoceních jedním z nejčastěji používaných slov. Lidické matky totiž nejsou plochým převyprávěním válečné hrůzy, ale hloubkovou exkurzí do duší žen, které jsou vystaveny té nejtěžší zkoušce. Vzdávají čest památce obětí nacistického bezpráví, ale dávají také šanci pozastavit se nad vlastní statečností, s níž čelíme obyčejným denním nepříjemnostem i složitým životním situacím.
