Vraťme se ale na začátek celé kariéry. Jak jsi se, Milane, dostal ke kumštu?

Logicky. Mamča učila celý život v kladenské hudebce na akordeon, ještě jsem ani nechodil na základku, ale k mamince do hudebky ano. Takže tam byl hodně vliv prostředí, ve kterém jsem se pohyboval. V té době mě chytla kytara…

Promiň, jako hudební nástroj pro rozvíjení osobnosti nebo na lovení “bab“?

Hele v té době mi bylo nějakých šest let. Chodil jsem na klasickou kytaru a ta holky moc nebrala, mě zase v tomhle věku nezajímaly moc ty holky. Musel jsem stejně čekat ještě nějaké roky, kdy jsem splnil věkový limit pro přijetí do hudebky.

A dál?

Měl jsem na Slovensku dva bratrance, jezdil jsem k nim na prázdniny a oni byli zarytí bigbíťáci, samý plakát Stounů a tak. Objevil jsem tam modrou desku kapely Beach Boys a to mě neuvěřitelně dostalo, ty jejich postupné vokály. Desku jsem za několik dnů totálně ošmirgloval a bylo asi rozhodnuto. Na kladenský průmyslovce jsme pak založili skupinu Integral. Před tím jsem v hudebce šmrdlal pořád etudy Jirmala a podobně, ale já už chtěl hrát úplně jinou muziku. V prváku jsem potkal spolužáka Pavla Bohoňka, to už na Kladně řádila kapela Akustik, vzal jsem všechny úspory a Pavla a jeli jsme do Bílé Labutě na Poříčí, a tam jsem se stal majitelem své první elektrické kytary.

Takže jsi zažil ještě ty dřevní doby amatérského bigbítu v Čechách, kdy nejdůležitější součást aparatury byla pájka?

No jasně! Dneska si koupíš úplně všechno na profi úrovni. Já se pamatuju, jak jsme vyřezávali díry na repráky do překližky pilkou a musely být přesné…

Kdy došlo ke zlomu, že jsi se začal živit hlasem?

Po strojní průmyslovce jsem studoval dál, souběžně s hraním, na strojní fakultě ČVUT a někdy vtéhle době jsem zjistil, že mám kolem sebe spoustu kytaristů, kteří jsou lepší, než já. Zlomová pro mě byla kapela Řetěz. Složená ze samých muzikantů, kteří měli za sebou konzervatoř. Já už jsem jen zpíval a fáral na strahovském tunelu. A abych nekulhal ve vzdělání za ostatními z kapely, tak jsem si tu konzervatoř udělal taky. V té době vznikala nová soukromá rádia a já jsem se dostal jako zprávař do radia Kiss. To je počátek mé hlasové kariéry, když to takhle chceš. Pokračovalo to moderováním, třeba v Kladně na Relaxu.

Z Relaxu si tě pamatuju, že jsi nosil vlastní winšus (kryt na mikrofon). Takovou mohutnou nepřehlédnutelnou kouli…

No, ta byla z rádia Alfa a putovala se mnou do rozpadu. Když jsem byl na Relaxu, tak už jsem zpíval společně s Vlastíkem Korcem v muzikálu Jesus Christ Superstar ve Spirále na Výstavišti. Tenkrát roli apoštola Matouše. Jezdil jsem dva roky s kapelou Brutus a hlavně, co bych chtěl poznamenat, měl jsem vlasy až na… tam kde končí záda.

Právě vychází kniha pamětí Karla Gotta, tlustá, těžká, obsažná a to je můj oslí můstek k dalším dotazům ohledně tvého převtělování do Mistra. Když jsme si dneska upřesňovali termín našeho rozhovoru, tak jsi mi zvedl mobil a já jsem ti řekl: „Ahoj Karle…“, a s tebou to ani nehnulo…

Promiň, toho jsem si ani nevšiml.

Budiž, ale jak ty jsi se dostal ke Gottovi a hlavně k tomu, že budeš zpívat jeho songy, i když jsou některé od rocku na hony vzdálené?

Bylo to koncem devadesátých let, kdy byla taková krize živých kapel a my jsme si u jižanské muziky říkali, že bychom mohli dělat něco smysluplnějšího, něco, co by nás mohlo i trochu živit. Původně padl návrh na revival Elvise Presleyho, jenže to už v Čechách běželo. Padlo jméno Karel Gott. Možná jsem tořekl já první, protože když jsem zpíval v kapele Direct, tak mi začali přezdívat Karle, že prý jsem tak občas mluvil. Natočili jsme písničku Léta prázdnin a dostali záchvat smíchu. Ale v dobrém, takže tam se začala tahle cesta. Já jsem se s origo Karlem setkal jako moderátor na živo a ptal jsem se ho, jestli mu to nebude vadit. Karel Gott se zamyslel a pravil: „ No dobře, kolego, ale hlavně, aby nás nebylo příliš mnoho.“ Potom vzniklo v Jevanech muzeum Gottland a tam už si nás Karel zval na představení.

Ať už jdou řeči jakékoliv, jistě se shodneme, že Karel Gott byl nejen českým fenoménem, že to byl profík a velká star. Jak ti bylo, když se měl před ním zpívat poprvé jeho pecky?

Tréma. Strašná tréma. Já jsem se bál na něj i pohlédnout. Přišel za námi po koncertě se svým specifickým humorem a povídá: „ Děkuji vám, že jste mi některé písně připomněli, že jsem je kdy zpíval.“

Setkali jste se někdy v soukromí?

Ne. Tu drzost jsem nikdy neměl se někam k němu vetřít. Postupem času by asi k tomu došlo, ale teď už je to pozemsky nemožné. Setkání na pracovní bázi bylo mnoho, ale k čistě soukromému rozhovoru někde u krbu na Bertramce nedošlo. Setkali jsme se ještě po první jeho nemoci při konkurzu na muzikál Čas růží, a to jsem netušil, že ho vidím naposled.

Něco jiného je hrát písně žijícího interpreta a něco jiného je to po jeho odchodu ze světa. Jak tě zasáhl jeho odchod?

Strašně. Tu noc na první října, kdy jsem ještě tu zprávu nevěděl, jsem měl obrovsky neklidný spánek a nevěděl jsem proč. Až zpětně jsem si uvědomil, že to snad bylo nějaké nevysvětlené propojení. Uvědomil jsem si, že spolu s hraní
a zpíváním jsem se stal jeho obrovským fanouškem. Šel jsem na Žofín si odstát tu několikahodinovou frontu při loučení. Nemusel jsem čekat, ale já jsem si to odstál a přemýšlel. Do chrámu svatého Víta jsem měl už pozvání od Ivany Gottové.

Cítíte se s kapelou teď jako jeho nástupci, nebo snad pokračovatelé?

Blbost, hrajeme jeho muziku, protože nás to baví a máme ji rádi. Každý přece ví, že Karel Gott byl a bude jen jeden.