Kdy jsi v sobě, tady uprostřed uhlí a oceli, objevila zájem o herectví?
„No jak jsem se k tomu dostala… já jsem k tomu byla spíš dostána.
I když je pravda, že jsem chtěla být televizní hlasatelkou. Ty jsem milovala, tyhle dámy. Jako učitelské dítě mě měli rodiče neustále tendenci zaměstnávat ze strachu, že zvlčím v kladenských ulicích. Začala jsem chodit do Základní umělecké školy u Gé-dé-em. Tam jsem začala zpěvem a klavírem, přes pěvecký sbor. Pak se mně někdo zeptal, jestli bych nechtěla na dramaťák a já že tedy chtěla. Tak jsem šla do třídy paní učitelce Janě Neurádové… a tam to všechno začalo.“
Takže tam jsi zvlčila, a pak jsi se rozhodla pokračovat na pražské konzervatoři?
„Nezvlčila. To až na konzervatoři.“
Jak jste byli silný ročník?
„Myslíš váhově?“
Ne, duchovně. Jmenovitě?
„Kromě mně určitě silný. Byla jsem ve třídě s Lucií Vondráčkovou, s Aničkou Polívkovou, Klárou Jandovou. To byla už tehdy docela známá jména. Třídní profesorku jsem měla Haničku Maciuchovou, jeden rok Ladislava Mrkvičku. Hanka Maciuchová to s námi vydržela celých šest let.“
Viděl jsem tě tehdy ve vynikajícím divadelním kusu právě spolu s paní Maciuchovou a Janou Hlaváčovou…
„Jo Žárlivost od Ester Vilarové. To jsme hráli osm let U hasičů a jezdili s tím i na zájezdy. Hanička mě tam přizvala hned po škole a hru režíroval Luděk Munzar.“
Ty jsi ale měla i několik koncertů. Jestli se nepletu, zpívala jsi šansóny?
„To bylo ještě při studiu. Měla jsem tam vždy nějaké spolužáky jako hosty. Sice je to dávno, ale nedávno mě napadlo, že bych se k tomu chtěla někdy vrátit.“
Pojďme ale k tomu, co tě dneska živí a co tě dělá slavnou. Jak se člověk stane dabérem?
„No slavným…. Dneska dopoledne jsem si odložila na pult roušku a dostala jsem od zvukaře ale takovej céres, že jsem byla táákhle malinká. Takže s tou slávou velmi opatrně… To vzniklo kdysi také vlastně náhodou. My jsme ještě jako studenti chodili dělat sbory do ČT. Po večerech za pár kaček taková ta herecká brigádička. Tam si mně všimla režisérka Jana Simšová. Přizvala mě na casting do jednoho seriálu, já jsem obstála a namluvila jsem jednu z hlavních rolí. Jmenovalo se to Tak tohle je můj život. Pak přišlá série náhod, okolností a štěstí, kdy někde jsi a tam je i někdo jiný, kdo zrovna někoho potřebuje a ty jsi při ruce. A taky kromě talentu je to o tom, že přijdeš včas, je na tebe spoleh, atd.“
Český dabing platil vždy za solidní řemeslo. Vzpomeňme Františka Filipovského. Na přelomu století se ale zdálo, že trochu upadá. Dokonce se i protestovalo a skoro i stávkovalo. Jak jsi tohle vnímala?
„Do toho úpadku jsem já tak trochu vstoupila. Začalo se toho dělat moc, vyvíjely se pokročilejší technologie a produkce se snažily maximálně šetřit. Když se dříve sešlo několik herců, aby namlouvali společně nějakou scénu, tak dneska jsme ve studiu každý sám. Rychle nahrát svoji roli a vypadnout. Z toho pak trochu mizí emoce, výraz, a tak. Samozřejmě se točeji dobré dabingy, ale v nepřímé úměře k všeobecnému zrychlování doby.“
Dáš si kafe?
„Dám, dík.“
Rádo se stalo. Mám jednu takovou chytrou otázku k té kávě. Většina lidí netuší, jak se mění zahraniční film na česky srozumitelný. Viděla si seriál s herci Dejvického divadla Dabing Street? Je to asi takhle?
„Ne ne ne. To je fikce. Je to úžasně vystavěná a zahraná komedie, která nemá s reálným dabingem vůbec nic společného. Když jsem viděla první díl, tak jsem byla docela naštvaná, že nás vylíčili jako takovou bandu hvězdiček, která si vozí zadky v bourácích a vůbec takové nesmysly. Když jsem se od toho oprostila, tak jsem se dalšími díly úžasně bavila. Časem však zjistíš, že lidi tomu seriálu stejně nekonečně věří.“
