Spolek Vlčí máky působí v Česku už dlouho, hybnou silou je od začátku jeho zakladatelka Miroslava Pašková. Spolek spolu s dobrovolníky již mnoho let pomáhá válečným, zejména novodobým, veteránům, kteří to potřebují. V současnosti, po událostech v Afghánistánu, se aktivně angažují v koordinaci přepravy ohrožených osob do České republiky. Spolek Vlčí Máky a jeho šéfová se tak po letech dostávají do hledáčku médií. Dlouhodobě vím, že Mirka se jen tak nevzdává.

 

Mirko, co si lze představit pod spolkem Vlčí máky?

Spolek brzo oslaví osm let existence. Vznikl, když jsem pracovala na českém ministerstvu obrany, v inspekčním týmu generála Aleše Opaty jsem se podívala za našimi vojáky do mise. Pak jsem k tomu měla ještě blízko, protože jsem na ministerstvu zakládala a koordinovala internetové sociální sítě. Právě prostřednictvím sociálních sítí jsem se setkala s problémy vojáků vracejících se ze zahraničních misí. Dali jsme dohromady malý tým lidí, kteří pomáhají. Nesdružujeme veterány, my sdružujeme dobrovolníky, kteří veteránům pomáhají.

Ministerstvo obrany byl v té době zkostnatělý moloch. Odnesla sis vůbec něco pro své další působení?

Ano, třeba zkušenost se začínajícím online marketingem. Za mě bylo tehdy na ministerstvu moc fajn lidí, bohužel už tam většinou nejsou, protože se tam hodně věcí politizuje. To si asi my dva nemusíme vykládat. Jako každý státní aparát do určité míry i „obrana“ je zkostnatělá, ale mě se tam líbilo. I přes všechno šlapala armáda dobře jako taková, ať už byl úřad jakýkoliv. Tohle mi fascinovalo a dodnes mi to do jisté míry chybí. Vojáci fungovali na rozkaz, a co se domluvilo, to také bylo.

Co se vám všechno povedlo udělat pro naše veterány?

Považuji za úspěch, když se povede někomu pomoc. Třeba se nám podařilo vrátit do života lidi, kteří se ocitli doslova na ulici.

Jaké má česká společnost povědomí o novodobých válečných veteránech?

No tak je to určitě lepší, než to bylo před lety, kdy jsme byli na ministerstvu. Těmhle lidem se často nadávalo do žoldáků, i když jejich působení byla vyloženě politická záležitost. Dnes už to vnímám, že se zvedá respekt a až všeobecná úcta právě k těmto lidem. Přidává se stále více lidí i organizací, kteří tuto záležitost podporují a pomáhají. Třeba tím, že zavádějí benefity pro bývalé vojáky. Není to tady žádná Amerika, ale je to o hodně lepší, než to bylo.

Víme, jak se komunisti zachovali k západním letcům. To byla tragédie a nebetyčná ostuda. Neneseme si to stigma s sebou tak nějak podprahově dál?

Myslím si osobně, jestli to není naše společenské trauma a jestli zatím nestojí ostych, jak se k těm veteránům zachovat a jak na ně reagovat. Mně se vybavuje ještě starší datum, že tady lidé nabyli zvyklý potkávat na ulici a v běžném životě válečné invalidy. Na druhou stranu, tady si člověk válečného veterána na ulici nemůže všimnout, protože ho nemá podle čeho identifikovat.

Nechci rýpat, ale spolek jako váš, by tady neměl vůbec být. To přece výhradně záležitost státu. Postarat se o lidi, kteří pro něj pracovali a nasazovali život v různých konfliktech. Jak že to nefunguje?

Naprosto trefuješ, co jsme si dali do vínku. Zavádíme takové programy, které ten stát mohou inspirovat a až se politici inspirují a budou dělat pro své vysloužilé vojáky, co potřebují, tak my můžeme skončit a jít si konečně „po svých“.

 Teď jsme v situaci, kdy se něco podělalo v Afghánistánu a mělo to nebývalou akceleraci, kterou asi nikdo nečekal. Spolek Vlčí máky se poměrně rychle začal angažovat v záchraně našich spolupracovníků. Jak tomu došlo?

Mohlo by se zdát, že problém s tlumočníky byl pro nás letošní letní záležitost. Ale já jsem toto začala řešit už před třemi lety, kdy se mi ozval jeden tlumočník, že se ho měl týkat nějaký přesídlovací program, ale že je prý všechno zastaveno. Nezastavila to ani armáda, ani ministerstvo obrany, ale ministerstvo vnitra. Tady jsem se prvně potkala se svým neúspěchem. Politika a byrokracie. Já jsem si to tak trochu vyčítala, protože tomu tlumočníkovi pak zahynul syn. Říkala jsem si, kdybych něco možná udělala jinak, tak už tady mohl být i s rodinou a život by možná běžel jinak. Na chvíli jsem z toho utekla a měla jsem blok.

Kdy ses naplno k práci vrátila?

Letos na jaře už bylo jasné, kdy spojenci opustí tamní základny a tomto smyslu se pořád nic neděje. Monitorovala jsem zahraniční tisk, kde psali, jak plánují spojenci stahovat své spolupracovníky a u nás pořád ticho po pěšině. Program dávno zastavený a nikdo se tomu nevěnoval a jediné, čeho byl plný facebook, bylo točení volební zmrzliny. A tak jsme začali věci rozhýbávat.

Nechceš mi ale říct, že nějaký spolek napíše nějaký seznam, předá ho vládě a ta okamžitě koná. Tak to funguje?

Ne, to určitě ne. Začali jsme připravovat kampaň, kterou jsme spustili od června. Jenže jsme hned věděli, že to asi nebude stačit, tak jsme požádali o spolupráci organizace, které se zabývají přímo touto problematikou. Ty se toho chytly a řekly, napište to v otevřeném dopise. Napsali jsme otevřený dopis a toho se chytli zase další lidé, kteří k tomu mají blízko. Třeba režisér a herec Vašek Marhoul. A také major v aktivních zálohách. Ozvali se zároveň i naši veteráni, kteří chtěli samozřejmě tlumočníkům pomoc. Udělali jsme rychle tuhle základní věc a toho už si začala všímat média a vlastně tak i naši politici. Jenomže zklamání přišlo, když jsme měli pocit, jak jsme to prima zařídili. Na konci července zasedla vláda a schválila program, který byl ale úplně na nic. Počítal, že přesídlí asi tak dvacet lidí a rodiny, ovšem včetně zaměstnanců ambasády. Tehdy jsem si říkala, že budeme tlačit dál takovou tou naší cestou a silou, jenže nikdo nepředpokládal, že za dva týdny padne Kábul.

Jak jste to řešili dál?

No to už jsme začali hrát vabank. Ukázalo se, že ani stát neměl nějaký seznamy lidí, které by tam odsuď chtěli a měli dostat. Vláda měla možná nějaký základní seznam tlumočníků, ke kterému jsme je čtrnáct dnů předtím dokopali, ale vůbec neměli promyšlený, jaké ostatní lidi by měli do republiky dostat. Neměli povědomí, kteří lidé afghánské národnosti s českým občanstvím tam jsou. Neměli zmapované, jaké české neziskovky tam působí a kolik tam mají právě pracovníků. Nevyčítám jim, že nemají povědomí o každé osobě, kde se pohybuje, ale tohle už bylo moc. Jenže místo toho, aby od jara makali na přesných seznamech, aby si mohli, když to nastalo, říct tihle ano tihle ne a zároveň je stačili udělat jejich prověření, jestli nejsou pro náš stát bezpečnostním rizikem, v tom se udělalo velmi málo. Dnes se plácají po ramenou, jak to zvládli skvěle. Asi to zvládli skvěle, když to nebylo připravené. Kdyby to ale bylo připravené, mohlo to být daleko rychlejší a efektivnější. Česká vlastnost improvizace za jakýchkoliv podmínek je báječná, ale… já jsem připravovala narychlo seznamy tlumočníků a spolupracovníků, kteří jsou ještě tam a mohli by být v nebezpečí. Předávala jsem je tam, kde mohli zjistit, jestli tam opravdu jsou. Složkám, které opravdu mohly potvrdit, že to jsou jejich spolupracovníci a jestli se u nich dá udělat bezpečnostní screening. Někteří se dostali to těch tří letadel, i když se s nimi vůbec nepočítalo.

Jak moc byli úředníci rádi, že se jim pleteš do jejich práce?

S některými bylo fajn spolupracovat, ale spíše to byla jednostranná komunikace. Já jsem měla kontakty do Afghánistánu a chtěla jsem po státním aparátu, aby s nimi lépe komunikoval. Věděla jsem, že to hrozí průšvihem. Z Afghánistánu jsem třeba věděla o jednom tlumočníkovi, že chce raději spáchat sebevraždu, než aby padl do rukou Talibánců. Často se lišily informace o tom, kdo je a není „na seznamu“. Právě proto, že vše nebylo připravené, stávalo se, že naši vojáci doletěli na kábulské letiště a nevěděli, koho mají vzít na palubu a koho ne. Ti lidé byli informování, že poletí, a nakonec jim na bráně letiště řekli, že teď ne, ať počkáme dvacet minut a přijde aktulizace seznamu a třeba tam bude. Určitě na tom makala spousta lidí jak na ministerstvech, tak ve zpravodajských službách. Ale makali až teď a naživo. Nic nebylo připravené dopředu.

Jak veřejnost pohlíží na tuhle činnost všeho spolku. Slyšel jsem, že panuje názor, že sem vlastně pašujete další migranty, že co Afghánec, to terorista nebo alespoň drogový dealer. Co na to říct?

Tohle je všechno falešná propaganda. A možná se to hodí i jako volební materiál, hesla. Já jsem sama proti nelegální migraci. Dost jsem vystupovala proti silným prohlášením Angely Merkelové na téma imigrantů. Tohle je něco jiného a mrzí mě, že to mnozí obracejí. Tohle jsou lidé, kteří pracovali pro nás, pro Česko a my jsme mnohým slíbili, že se o ně postaráme. A je slušnost se o ně postarat, když jsou za svou práci v ohrožení života. Slyšela jsem názory, že když hrabali naše peníze, tak ať si teď poradí. To je nesmysl. Znám mnohé pracovní smlouvy a za tyhle peníze by v Čechách nikdo nepracoval. Jsou to vzdělaní lidé, kteří ovládají několik jazyků a většinou mají i předchozí vazby na Českou republiku. Navíc nejsou ohroženi jen oni, ale celé rodiny. Ty rodiny, které se přihlásily veřejně k demokratickému systému a snažily se tak žít.