Jako hostující režisér spolupracujete s velkými kamennými domy, komorními soubory i soukromými divadly. Jak se změnil divadelní svět po pandemii Covidu-19?
No, dramaticky… Divadla všech velikostí a typů se stále potýkají s finančními ztrátami, které během lockdownů utrpěla, zároveň návrat diváků do sálů není takový, aby dosáhl předpandemických čísel, a také myslím, že se v návštěvnosti ještě více rozevírají nůžky mezi kusy řekněme divácky vstřícnějšími a méně vstřícnými. Mám-li tu změnu pojmenovat jedním slovem, pak by to byla „nejistota“. Dřív jsme byli my divadelníci zvyklí plánovat na několik let dopředu – a co se naplánovalo, to taky bylo. Mohl jsem kupříkladu poměrně přesně říci, co budu dělat za dva roky 25. září dopoledne, teď si úplně nemůžeme být jistí, co bude pozítří večer. Ale prosím, nevnímejte má slova jako žehrání – věci jsou jinak, takový je světaběh a nutně to nemusí znamenat jen zhoršení. Jsou to nějaké nové úkoly, které musíme zvládat a díky kterým se také naučíme novým věcem. A jistá míra nejistoty (a tím potřeba flexibility) je zdravá.

Pojďme ale k aktuálnímu zkoušení. Které dílo Oty Pavla máte nejraději a proč? 
Ota Pavel je fenomén, jedinečným stylem je prodchnuto každé jeho dílo, každá povídka, je tedy těžké stanovovat nějaké preference. Nicméně: v posledních letech mám čilé vztahy s izraelským divadlem, poměrně intenzivně se zaobírám židovskou tematikou a také osudy českých Židů během holokaustu i po něm, otázkami židovské identity u „čistokrevných“ Židů i u lidí ze smíšených manželství. Proto mě nyní velmi zasahují především ty Pavlovy povídky, které zmíněnou tematiku reflektují, reflektují kořeny jeho vlastních traumat a psychické choroby, která podle mě jednoznačně vychází z válečných zážitků.

Koho jako prvního napadlo udělat inscenaci právě o něm? A jak se rodil název Jak jsem potkal ďábla? 
S tímto nápadem přišla dramaturgie kladenského divadla. Myslím, že to je počin záslužný: Ota Pavel je jednou z ikon české literatury 20. století – a jeho kořeny jsou kousek od Kladna, v Buštěhradě. Během války tam i žil a je tudíž správně, že jeho mimořádným dílem a životním příběhem se chce zaobírat kladenská divadelní instituce. Příběh Oty Pavla je fascinující, myslím, že to je jeden ze zásadních příběhů 20. století, vypovídající mnohé o nás, obyvatelích české kotliny všech národností, ras a jejich směsí. Co se týče názvu, ten se jako vždy rodil těžce. Nejprve jsme dali na stůl několik poměrně banálních návrhů, pak přišel Jirka Janků – tak trochu cudně – s touto variantou a já hned věděl, že to je trefa. Když souhlasilo i kladenské divadlo, byl název na světě.

S dramaturgem Jiřím Janků se znáte dlouhé roky a jste osvědčená autorská dvojice, jak probíhá vaše spolupráce při zrodu nového textu? 
No… také dosti těžce… Věci se nám bohužel přes noc nevysrážejí v kádince, musíme se protrpět mnoha verzemi a variantami, abychom byli plus minus srovnáni s výsledkem. Jsou to hodiny přepisování, upravování, škrtání, vracení škrtů, návratů k původním variantám… Rozhodně to není nějaké lehkoruké psaní – kolegům, kteří tohle umí, tiše závidíme. A když jsme nyní četli o tom, jak těžce psal Ota Pavel, úplně jsme se v tom viděli. Na začátku vždycky s Jirkou mnoho a mnoho hodin prodebatujeme, jak říkáme, musíme to důkladně rozžvanit. A pak se to zas musí vysedět. To je asi ta nejbolestnější fáze – když sedíte hodiny nad prázdným papírem, hryžete tužku a nic kloudného vás nenapadne. Někdy je třeba mít padesát blbých nápadů, aby z vás vypadl aspoň jeden jakž takž použitelný. První verze dialogů většinou nejprve píše Jirka, já mu to pak vracím, přepisuji, škrtám a upravuji.

Váš režijně-dramaturgický tandem má za sebou úspěšné komedie i vážnější kusy. Na jaký žánr se diváci mohou těšit tentokrát? 
Hra kombinuje autobiografické povídky Oty Pavla, ty z jeho dětství, s dalšími epizodami z jeho života - tady jsme čerpali z různých dokumentů, korespondence a tak podobně. Pavlovy povídky v sobě mají úžasný humor a laskavost, osud mu nicméně v jeho životním příběh příliš laskavosti a humoru nenadělil. Čili ten žánr bude lomený – chceme, aby tam byl Pavlův humor, ale rádi bychom, aby byli diváci nějak zasaženi jeho osudem, aby pocítili, čím byla jeho tvorba vykoupena, čím byl vykoupen jejich čtenářský zážitek.

V hlavní roli se představí Jaroslav Slánský. Proč právě on je ten správný Ota Pavel? 
S Jardou máme za sebou letitou spolupráci, pracovně se známe velmi dobře. Poprvé jsme se potkali v roce 2002 při práci na Romeovi a Julii, kde hrál Parise, pak to šlo přes titulní roli ve Šťastném Jimovi a třeba Tomka a Hospodského v Českých Vánocích po Pavla Malinu v Petrolejových lampách. Klíčem pro obsazení do role Oty Pavla je asi ta poslední zmíněná inscenace. Tam Jarda – podle mě skvěle – zahrál člověka trpícího neléčenou syfilidou, u nějž se v terminálním stadiu začne tato nemoc projevovat i jako vážná psychická choroba. Ota Pavel v posledních letech života také trpěl vážnou psychickou poruchou. Myslím si navíc, že Jarda by mohl mít porozumění pro citlivou, respektive přecitlivělou Pavlovu duši. A nadto – Jarda je nyní ve věku, kdy vrcholil boj Oty Pavla s jeho nemocí, a to je moment, od kterého se naše hra odvíjí.

Každý tvůrčí proces představuje nějakou výzvu, jaká je ta největší v případě připravované novinky? 
No, určitě ta již výše naznačená – tedy nějak organicky divadelně propojit notoricky známé a všeobecně milované Pavlovy povídky s mozaikou z jeho života. A to ideálně takovým způsobem, aby to diváky zasáhlo… aby s námi prožili příběh malého Otíka i velkého Oty a přitom se smáli a plakali zároveň.