Pepíno, jak si se stal kladenským rodákem?
To je hrozný! To je hrozný už to, co mi provedli při tom porodu. Máma, vazačka květin, která by mně jako prvorozenému nikdy nelhala, říkala, že jsem se narodil v Novém Strašecí. Myslím, že už tenkrát úředníci vydedukovali, že budu velkej bolševik a do rodnýho listu mně napsali, že jsem narozenej v černym Kladně.
Jak dlouho jsi v Kladně vlastně pobyl?
Snad jenom v tom rodnym listě. Táta byl velkej komediant. Jezdil s cirkusem Berousek. S mámou se seznámil ve slovenském Kežmaroku. Že bych tady v Kladně někdy bydlel, tak to si opravdu nepamatuju. První bydliště si vybavuje ve Stříbře, Leninova 161. Bydleli jsme v 1. patře a tak i s námi ppotkani a různé myši. Pamatuju se, jak vždycky večer, když se zhaslo, tak se ozývalo pištění. Táta na ně číhal a lovil je.
Jak to bylo s těmi velkými trenkami, jako darem na dlouhou cestu životem?
Už mi to město začalo bejt malý, Všude benga, samý udání. Jednou se táta vrátil domů a ptal se mně, kampak se chystáš můj prvorozený synu. Když jsem mu to řek, tak mi dal na cestu velký černý trenýrky a papírovou padesátikorunu s tím, že se asi dlouho neuvidíme. Pak jsme se dlouho neviděli.
Jak vstoupil člověk z Leninovi ulice 161 mezi underground a disent?
Tak to bylo dáno tak nějak stylem života. Dlouhý háro, vorvaný džíny, americký nášivky a pivo. Hodně piva. V pátek po práci nebo po škole se vyjelo. Do širokýho okolí za muzikou. Na Plzeňsku toho bylo docela dost. V neděli jsme se vraceli zpět, na Gottwaldovo náměstí do Stříbra a dokrmili se láhváčema, který pro nás vždy měla paní Maryšková už vychlazený. Takhle jsme pomalu byli pro socialistickou společnost už tenkrát vodepsaný.
Jak si se ocitl v Mírovém klubu Johna Lennona? Pokud vím, byl jsi u založení téhle skupinu, která hrála za totality poměrně významnou roli svými aktivitami, Jak to vlastně celé vzniklo?
Já jsem měl zrovna nějakou další dceru s Petrou a říkali jsme si takhle v pátek, že si uděláme rodinej vejlet do ZOO nebo něco podobnýho. Večer někdo zvoní u bytu. Byl to Standa Penc a Ota Veverka: „Hele Pepíno, potřebujeme rychle něco přepsat na blány a rozmnožit. Teď jedeme od Heřmana Chromýho z Holešovic a je hotovej text na založení Mírovýho klubu Johna Lennona.“ Já jsem v tý době dělal brigádně správce volejbalovýho stadionu a tam jsem měl cyklostyl (analogový rozmnožovací stroj, předchůdce dnešních kopírek, pozn.red.). Místo vejletu s rodinou jsem šel do boudy na hřiště bouchat texty. Vím, že Čuňas Stárek nám dodal nějaký prošlý barvy a ono to vůbec neschlo. Do rána jsme to měli rozložený po celý jídelně.
To je nepříjemný muset mít rozložené takové texty přes celý víkend, co?
No to byly asi tři strany dokumentu, takže ještě srovnat a sešít a celý to uklidit do původního stavu. Štěstí bylo, že volejbalistky měli první tréning až v pondělí po šichtě.
Jak tedy pak dál fungoval MKJL?
Je fakt, že ten Lennon tam ikonicky byl, ale spíš to bylo postavený na tom míru. Že třeba žádná raketa soudruhů nemůže bejt mírová. Oni se scházeli a já jsem na to schůzování tolik nebyl. Já jsem ale ty Lennony dělal. Maloval jsem je na zdi, třeba na tu u Velkopřevorskýho náměstí v Praze. Měl jsem velký šablony, a když šlo vo hubu, tak jsem měl lidi, kteří hlídali. To byli většinou vysokoškoláci. Jejich výhodou bylo, že byli vyklepaný, aby je nevyhodili ze školy, pak byli na krátko ostříhaný a nechlastali, protože na to neměli. Takže kvalitní služba. Většinou jsem jel sólo. Měl jsem doma velkej dětskej kočárek a do toho jsem schoval šablony a barvy. Čekal jsem, až projde hlídka policajtů a rychle jsem tam ty malůvky nabouchal. Šablony jsme s Monikou složili do kočárku a objímali se jako zamilovanej pár. Jednou rukou jsem ty Lennony houpal, aby neplakaly.
Panovala nějaká struktura v disentu? Havel a spol. na vrcholu a vy, takoví ti dělníci undergroundu, jak se často teď uvádí?
Ne, při různých schůzkách ne. Tam se jela rovina. Já jsem ale neměl moc rád ty pomýlený komunisty třeba z osmašedesátýho a těch tam nahoře bylo dost.
Věděli jste o udavačích ve vašich řadách nebo to vše vyšlo najevo až po sametu?
No některý lidi byli divný rovnou, ale ty jsme mezi sebe nevzali, když někteří o to podezřele hodně usilovali. Nejhorší ale bylo, když ten člověk byl čistej, začal něco dělat a estébáci si ho vytipovali a průběhu času ho zlomili ke spolupráci. Hezky si s ním povídali, zaplatili mu třeba oběd a on jim vyblil spostu informací, aniž by chtěl. Pro mě platilo, že s estébákama se nemluví. Ani kafe jsem si od nich nenechal udělat.
Byl jsi 17. listopadu 1989 na Národní?
Ne. Na svazácký akce jsem nikdy zásadně nechodil. Já přeci nebudu čekat, až mi nějakej severokorejskej bolševik dovolí setkat se po padesáti letech se svými rodiči na chvíli na hranicích. Nebyl jsem ani rok před tím na Škroupáku, protože to bylo ofiko povolený.
Pepíno, ty jsi asi držitelem rekordu v délce pobytu bez průkazu totožnosti ve vlastní zemi. Jak k tomu došlo?
To bylo před tím, než se odtrhlo Slovensko. Někdo mě tenkrát provokoval, že na všechno nadávám a tak. Už ani nevím úplně proč, ale vsadil jsem se s ním o láhev vizoura, že budu žít deset let bez dokladů. A vidíš, letos to bude už třicet let, láhev jsem nedostal a občanku nemám. Projel jsem tak půl Evropy a chytli mě jen jednou v Rakousku.
Před několika lety obdržel Josef Maraczi ocenění jako přímý účastník třetího odboje v boji proti komunismu. Bez občanky. Pracoval jako redaktor polistopadových médií. Ty Rudá Krávo, Telegraf nebo Český (tý)deník. Maluje, a své obrázky vystavuje. Natočili jsme spolu dlouhý videorozhovor, který jsem musel utnout, protože docházela paměť v kameře. Celý ho můžete shlédnout na stránkách Kladenského Měsíce a s Pepínem jsme se dohodli, že budeme pokračovat někdy příště. On totiž když se rozkecá…
https://www.facebook.com/kladensky.mesic.kladno/videos/706016637066972
