Do Městského divadla Kladno se jako režisér vracíte s muzikálem podruhé v jedné sezoně. Čím si vás Kladno získalo?
Tady je skvělá parta lidí. A nemluvím jen o hercích na jevišti, ale i o těch v zákulisí – v garderobě, rekvizitárně, dílnách, technice. Jsou tady lidi, kteří mají silnou touhu dělat divadlo a chtějí ho dělat dobře. V tak motivovaném kolektivu je radost pracovat. S Malým krámkem hrůz se nám to povedlo, diváci ho přijali, a když přišla nabídka vrátit se s Rebely, nakonec jsem neodolal.

Nakonec – takže to nebylo hned?
Ne. Nejdřív jsem odmítl. A pak ještě asi dvakrát. Říkal jsem si, že to není titul pro mě. Ale jednou večer jsem si otevřel flašku, pustil si ještě jednou film a čekal, jestli mi nenaskočí nápad, jak se k tomu postavit. A ono to přišlo. Najednou jsem to viděl na jevišti a cítil jsem, že má smysl ten příběh vyprávět. Tak jsem tu zase.

Proč má smysl vyprávět příběh Rebelů právě dnes?
Hodně ve mně zarezonovalo, když jsem viděl v kině film Vlny od Jirky Mádla. Jasně, z učebnic tuhle látku známe, ale najedou mi to přišlo tak aktuální. Jak se říká, historie se neopakuje, jen se rýmuje. Když poslední měsíce jezdím na Slovensko, je mi úzko. Mám pocit, že zabloudili ještě tak o dva nepříjemné kroky dál než my – a nechci, abychom ty kroky udělali taky. Kdy jindy vyprávět o osmašedesátém, když ne teď? A navíc – my ten příběh nevyprávíme prostřednictvím pamětníků, ale přes mladé lidi. Děcka, která to hrají, neměla šanci to zažít. A stejně tak velká část diváků. Pro ně je to historická látka. Ale líbí se mi ten paradox, že o tak vážném tématu vyprávíme na příkladu úplně banálních věcí – maturita, první láska, panenství. Věci, na které má mladý člověk právo. A to celé se odehrává na pozadí událostí, které jsou k těm mladým lidem strašně nefér. Tereza by přece neměla přijít o svou první lásku jen proto, že se kluk, který se jí líbí, znepřátelil režimu. Neměla by v tomhle věku nechávat celý svůj svět za sebou a emigrovat. Otec by neměl vypouštět dceru do života v roce 1968. Vůči všem těm mladým lidem je to jedna velká křivda. A vyprávět o nepříjemné historii přes něco tak prostého, jako je bezstarostné mládí, mi přijde velmi funkční.

V čem se kladenští Rebelové odliší od nastudování v Hudebním divadle Karlín?
To je vlastně jeden z důvodů, proč jsem nakonec kývnul. Zpočátku jsem váhal i právě proto, že se Rebelové hrají v Karlíně, který odtud není daleko. Ale pak jsem si uvědomil, že my máme oproti Karlínu velkou výhodu – menší jeviště. Můžeme si to postavit hodně po svém. U nich se předpokládá, že budou poplatnější filmu, velikosti orchestru, že to bude muzikál superlativů. My můžeme jít undergroundovější cestou. Nebojím se říct, že na jevišti můžeme být větší rebelové. Vyprávět dravěji a s divadelními prostředky, které by rozměr velkého pražského divadla nesnesl.

Jak pracujete s historickými nepřesnostmi, které se objevovaly už ve filmovém scénáři?
Nejsem historik a nemyslím si, že účelem představení je vyprávět historický dokument. Snažíme se samozřejmě hlídat, aby uniformy nebyly neautentické nebo rádio o dvacet let starší, než odpovídá době. Ale stěžejní to není. Rozhodně nechceme lhát a ohýbat pravdu. Ale pokud nějaký znak, prostředí nebo časová posloupnost nesedí o plus minus rok a ta zkratka ve scénáři lépe předá pocit, který má představení vyvolat, beru to na úkor drobné historické nepřesnosti.

Došlo k úpravám oproti filmové předloze? Vypadly některé pasáže nebo písničky?
Vždycky, když převádíte film na jeviště, dojde k posunům, protože to jsou dva úplně odlišné způsoby vyprávění. Snažil jsem se být filmovému scénáři co nejvěrnější – lidé ho mají silně zažitý a na poměry filmového scénáře je výjimečně dobře převeditelný na jeviště. Posuny tam tedy jsou, ale přirozené a jen takové, ke kterým v rámci divadelního výkladu muselo dojít.

Jaká je obnovená spolupráce s kladenským souborem?
Ta spolupráce je hezká hlavně kvůli motivaci lidí. Ti, co tady zůstali, tu jsou proto, že tu chtějí dělat divadlo. A noví, kteří přišli, je skvěle doplňují. Pro mě je to práce prakticky s kompletním souborem, který je ale poměrně nově složený. Jsem u toho, jak se herci na jevišti vzájemně poznávají a sehrávají, a je hezké to vidět. Rozhodně to tady nečpí rutinou.

Jaká písnička z představení je vaše nejoblíbenější?
Asi Hvězda na vrbě. Dal jsem ji dokonce na začátek představení, protože je pro mě esencí toho chtít něco víc, než co je ti dobou nebo prostředím umožněno. Vystihuje lidskou potřebu vidět ve věcech víc, než dostáváme.

Jakou nejrebelštější věc jste v životě udělal?
Když jsem v muzikálu začínal, někteří kolegové mi říkali Mirek Dušín českého divadla. Takže jsem asi nikdy velký rebel nebyl. Dá se říct, že jedna z nejrebelštějších věcí, co jsem kdy udělal, je uvedení muzikálu Rebelové na Kladně.