Do této skupiny se počítám i já, letos už jsem byl. Když jsem se tradičně osvěžil na parkovišti U Jarči, vydal jsem se kolmo, jako každou sezónu, přes louku pod zbytky stavby údolím potoka směrem k Budči. Napadla mě při jízdě taková myšlenka na takovou speciální naší lidskou věc. Když pominu různé romantické pohnutky, přijel jsem se kochat vlastně ruinou, kdysi možná honosného šlechtického stavení. Dnes postupně vyhořelého, zanedbaného, se zřícenou polovinou věže. Zajímavé, kolik peněz a času obětují lidé, aby spatřili takovou spoušť. Přitom tohle místo je prý i dobrá adresa a některé stavby, mimo samotný hrad, připomínají, ne náhodou, rezidence honosné a bohaté. I zřícenina může být prospěšná a nápomocná, opěvovaná a milovaná. Pokud to někdo dočetl až sem, má možná pocit, že mi s jarem definitivně hráblo. No, nebylo by divu. Nehráblo, pojedu tam jistě ještě na podzim, na jaře znovu a pak každý další rok. Jen mi v současném kontextu doby napadla tahle teorie, možná úhel pohledu. Čert ví proč.