Kudy vedla vaše životní cesta před tím, než jste se stal ředitelem muzea?
Na to se dá odpovědět větou, kterou mi řekl jeden můj kamarád, když jsem se dostal do muzea – „Všechno dopadne tak, jak dopadnout má“. Když jsem studoval prehistorii-dějepis na filozofické fakultě, výsledkem mělo být, že se vrátím do svého rodného města, do Strakonic… a tam budu pracovat v muzeu. Jenže mně se pak nechtělo opouštět Prahu, tak jsem hledal pracovní místo a našel jsem ho ve zpravodajství Československého rozhlasu. Pak ještě přes dvě zastávky v kladenském Domě kultury a v Kladenských novinách jsem nastoupil v roce 1994 jako referent památkové péče na Okresním úřadě v Kladně. O rok později jsem byl pověřen řízením muzea.
Kdo vás přivedl k historii?
Žádný historik v naší rodině nikdy nebyl, ale možná moje touha věnovat se historii vyplynula z toho, že jsme bydleli ve Strakonicích, ve starém, původem gotickém, domě, kousek od nás byl gotický hrad patřící Bavorům ze Strakonic a později také Řádu maltézských rytířů. Narážel jsem tam na historii skoro na každém kroku. Rozhodujícím impulzem ale nejspíš byl vánoční dárek, který jsem dostal v roce 1962. Šlo o Štorchovy Lovce mamutů. To je kniha, o níž i řada mých spolužáků říkala, že je k archeologii přivedla. Když jsem se na gymnáziu rozmýšlel, co budu studovat dál, bylo jasné, že musím jít dělat humanitní vědy. Přírodní vědy totiž nebyly mým šálkem čaje.
Zmiňoval jste, že vám učarovala Praha. Nakonec ale vyhrálo Kladno...
Ano. Praha mne uchvátila, ale nakonec jsem se dostal do Kladna. V době, kdy jsem pracoval v rozhlase, nebylo takřka možné získat v Praze bydlení. Poté, co jsem se oženil, se nám s manželkou podařilo díky tchánovi, který v té době pracoval v Poldovce, tady v Kladně získat malý byt, který jsme pak vyměnili za větší. A nyní už tu jsem dvaačtyřicet let.
Po práci v rozhlase jste šéfoval kladenskému kulturnímu domu. Jak na tohle období vzpomínáte?
Dům kultury byl úkrok stranou. Moc jsem netušil, do čeho jdu. Nastoupil jsem tam na konci roku 1990, v době, kdy se všechno zdražovalo, lidé neměli na kulturu peníze. Navíc jsem se tam setkal s lidmi, kteří byli takzvaně zadrápnuti v bývalém režimu a za zády mi dělali věci, o kterých jsem nevěděl, takže jsem byl po dvou letech nahrazen někým jiným.
Pak jste se ještě jednou vrátil do médií, do Kladenských novin…
V Kladenských novinách jsem zažil příjemnou dobu, kdy jsme nebyli vázání politickými ohledy. Tam jsem byl spokojen, psal jsem o různorodých tématech a při tom jsem se seznámil s naším okresem.
Hovoříte o seznamování s naším okresem. Jaké místo máte nejraději?
Moje srdcovka je Budeč, počátky českého státu a svatý Václav. To je moje téma. Na Budči jsem byl už v roce 1975 jako student, brigádník. Rád se tam vracím a provázím tam návštěvníky.
I když jste dělal v rozhlase, v kulturním domě či v novinách, v srdci jste ale pořád měl historii, že?
Ano, díky práci na památkové péči jsem se k historii vrátil. Měl jsem na starosti archeologické výzkumy a lidovou architekturu. Ale také porušování autorského zákona. Musel jsem absolvovat ověření odborné způsobilosti, což spočívalo i ve studiu práva. To všechno se mi následně hodilo ve funkci ředitele muzea. Člověk totiž uměl nejen úřadovat, ale vyznal se i v právních záležitost, takzvaně se nenechal opít rohlíkem někým, kdo říkal, že to tak prostě musí být. Už studium historie mě přivedlo k tomu, že se všechno musí ověřovat, protože lidé si rádi vymýšlejí a když o sobě píšou, stavějí se do lepšího světla, než tomu bylo ve skutečnosti.
Nakonec jste se stal ředitelem Sládečkova vlastivědného muzea...
Nejprve jsem byl jen pověřen řízením muzea. Tehdy totiž muzeum procházelo těžkým obdobím. Kladenský zámek, kde muzeum působilo od třicátých let minulého století, byl vrácen městu a to s ním mělo jiné záměry. Pamatuji si, že Okresní úřad tehdy jednal s místostarostou Kladna, panem Trnkou, o tom, jestli by město nechtělo muzeum převzít. Doteď mám někde schované jeho vyjádření, v němž odpověděl, že převezmou muzeum, ale bez sbírek a bez lidí. Nevím, co tedy chtěli přebírat. (směje se) V té době bylo nutné omezit počet zaměstnanců a vyrovnat se s tím, že zámek nebude patřit muzeu, s čímž bývalý ředitel nesouhlasil, a tak jsem byl úkolem převést muzeum touhle nelehkou dobou pověřen já.
Takže jste začal řídit muzeum v době, kdy se stěhovalo?
Ne. V té době jsme ještě zůstali s pracovnami a depozitáři v budově takzvané Josífky. Zámek provozovalo město a s ním jsme měli dohodu, že uděláme tři části stálé expozice a zbytek budou výstavy, které tam bude dělat město. Nakonec to však skončilo jen u dvou částí stálé expozice… a teprve v roce 2002, kdy končily okresní úřady, město rozhodlo, že se máme vystěhovat z Josífky i ze zámku. V té době jsem přecházeli pod nového zřizovatele, Středočeský kraj. Na něj tedy přešla povinnost zajistit muzeu místo, kde by mohlo fungovat. V roce 2004 kraj koupil současnou budovu muzea, kterou následně rekonstruoval. Ve finále jsme se stěhovali až v roce 2007. Nové prostory Sládečkova vlastivědného muzea jsme otevřeli 28. března 2008. Lidé si tehdy mohli prohlédnout dvě části stálé expozice přenesené ze zámku a výstavu, která nabídla průřez tím nejlepším, co muzeum ve svých sbírkách má.
Řeč byla o stěhování do současné budovy. Jaké z něj plynuly pro muzeum výhody či nevýhody?
Polepšili jsme si v tom, že jsme byli ve svém. Pohoršili jsme si v tom, že lidé sem nebyli zvyklí chodit. V tomhle ohledu to nebylo vůbec jednoduché. Navíc se nám nikdy nepodařilo přesvědčit město, aby poblíž muzea zřídilo autobusovou zastávku. Je nutné totiž přiznat, že kromě škol jsou další velkou skupinou senioři, pro které je obtížné zdolávat kopec, který z muzea k autobusovému nádraží vede. Na druhou stranu musím říct, že loni jsme tu měli výstavu Pat a Mat, a to najednou lidé věděli, kde muzeum je. Je to důkaz toho, že když člověk udělá něco zajímavého, lidé si k tomu nakonec cestu najdou.
Když mluvíte o návštěvnosti. Jak si muzeum v tomhle ohledu vede?
V loňském roce jsme si stáli velmi dobře. Jen mě zamrzelo, že kdybychom měli o čtyři návštěvníky více, tak jsme měli rovných třicet tisíc návštěvníků za rok, což je skvělá návštěvnost, a to zejména s ohledem na to, že návštěvnost v minulých letech se pohybovala kolem dvaceti tisíc návštěvníků. Nutno podotknout, že se bavíme o návštěvnosti všech našich poboček dohromady, tedy muzea, Hornického skanzenu Mayrau a také Budče, kde zajišťujeme prohlídky. Dvě třetiny z celkové návštěvnosti jdou právě z Mayrovky.
Když jsme u Mayrovky, v jakém stavu areál tohoto bývalého dolu aktuálně je?
Skanzen vznikl v roce 1994 v ještě existujícím dole, o kterém se však vědělo, že brzo bude končit, takže se provozní budovy už moc neudržovaly. Následně mělo skanzen pod svými křídly Hornické muzeum v Ostravě, potom také OKD. Když ho v roce 2010 kraj koupil, byla velká část budov zanedbaná. Postupně se muselo opravovat, a to především střechy, což návštěvníci moc nevidí a ptají se nás, kdy tady konečně bude něco nového.
A bude?
Ano. Jsem rád, že na závěr mé kariéry se loni podařilo uspět se dvěma projekty, díky kterým se za finanční podpory Evropské unie podaří zrekonstruovat železniční vlečku, dokončit úzkokolejnou uhelnou dráhu a také vybudovat úzkokolejnou hutní dráhu. Druhý projekt se týká rekonstrukce bývalé lampovny, kompresorovny a jámové budovy, kde vznikne hornicko-hutnická expozice, v níž návštěvníci také uvidí jediný dochovaný Thomasův konvertor na výrobu oceli v České republice.
Prožíváte poslední měsíce ve funkci ředitele muzea. Co byste označil za svůj největší úspěch v této pozici?
Za jeden z největších úspěchů své kariéry ředitele muzea považuji to, že jsme se úspěšně přestěhovali ze zámku do současných prostor, protože stěhovat muzeum je vždy velmi obtížná věc. Pak mě třeba těší také to, že na Budči jsme v roce 2005 oslavili tisíc sto let budečské rotundy a poprvé jsme zorganizovali svatováclavské slavnosti, které se s výjimkou koronavirové pauzy konají každým rokem dodnes. Samozřejmě mě potěšily také úspěšné výstavy, jako byl právě zmiňovaný Pat a Mat. Na tuto výstavu přišlo do našeho muzea během dvou měsíců pět tisíc návštěvníků, to jednoznačně úspěch je. A úspěchem je možná především to, že se mi podařilo, někdy třeba až na druhý pokus, najít schopné a obětavé lidi, kteří mají muzeum rádi a bez ohledu na to, že to není nikterak lukrativní zaměstnání, mu obětují téměř všechno… a to nejen svůj um, ale také volný čas. Mám zkrátka kolem sebe tým, na který se mohu spolehnout.
Jaký z vašich cílů se vám naopak splnit nepovedlo?
Už jsem zmiňoval autobusovou zastávku. To je jedna z věcí, o které jsem usiloval, a nepovedla se. Ač se několikrát měnilo vedení města, u žádného jsme se žádostí o zřízení zastávky neuspěli. Možná to bylo způsobeno i tím, že existuje určitá animozita mezi městem a námi, protože jsme zřizování Středočeským krajem, se kterým kladenská radnice není naladěna na úplně přátelskou notu.
Co vás vedlo k rozhodnutí odejít do důchodu?
Říkám si, že by člověk měl vědět, kdy odejít, jak se říká, v tom nejlepším přestat. Nechci být brzdou a ředitelem, o kterém si všichni budou říkat, že v kanceláři jen pospává a nic kloudného z něj nevypadne. Bude mi sedmdesát, což jsem si vyhodnotil, jako tu pravou chvíli, kdy odejít do důchodu. Samozřejmě, pokud by nový ředitel chtěl, abych s muzeem třeba na nějaký krátký úvazek spolupracoval, tak jsem ochoten pomoci. Pokud se tak nestane, určitě si najdu jinou zábavu. Mám vnučku a vnuka, máme chatu, mám sbírku zápalkových nálepek… takže si myslím, že se nudit určitě nebudu. A když hlídám vnoučata, tak si vlastně říkám, že se jedná o úvazek na plnou pracovní dobu.
Jako ředitel skončíte po necelých devětadvaceti letech. Nepřemýšlel jste o tom, že byste zaokrouhlil svá léta ve funkci na třicítku?
Ne, o tom jsem nepřemýšlel. Sám už na sobě večer, když přijdu z práce, cítím, jak moc jsem unavený. Vždycky se v duchu omlouvám své babičce, které jsem se svého času smál, že usíná nad novinami… no, já už teď při čtení knihy usínám taky.
V komisi, která bude vybírat nového ředitele, máte poradní hlas. Jaký by podle vás nový ředitel měl být?
Určitě jako já. (směje se) Měl by to být člověk, který se nebojí administrativy, trochu se vyzná v ekonomice a v řízení nějaké instituce. Samozřejmě by měl umět jednat s lidmi. Důležité je také dobře znát samotnou muzejní práci, jejímž základem je péče o sbírky. Měl by být natolik osvícený, aby dokázal ocenit nápady svých spolupracovníků, které na první pohled vypadají třeba neproveditelně či nesmyslně, ale následně se ukáže, že to byl dobrý nápad. A určitě nedělat ukvapená rozhodnutí. Novému řediteli bych doporučoval, aby zkoumal, když někdo vůči němu vznese kritická slova, jestli jsou vedena s postranními úmysly, nebo jde danému člověku o dobro muzea. V takovém případě je dobré se nad jeho slovy zamyslet a třeba změnit své původní rozhodnutí.