Radůza patří k nejvýraznějším uměleckým osobnostem současnosti
„Vystudovala skladbu a zpěv, věnuje se ale divadelní tvorbě, píše knihy. Její styl je velmi osobitý, jakož i průřez její tvorbu s typickými písněmi za doprovodu harmoniky až po aktuálně vydanou desku s doprovodem Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Na Kladně žije už 14 let, navázala na své dětství, kdy zde pobývala s rodiči.“
Je pro vás Kladno a život zde dobrý nebo špatný osud?
„Střídavě. Podle toho, v jakém jsem zrovna rozpoložení a podle toho, kdo mi třeba právě vynadá v autobuse. Ale není to tak důležité. Nejlepší místo si vždy nesu v sobě. Ve své podstatě jsem nomád a tento pocit si stále nesu s sebou. Postupně jsem to přenesla i na děti. Ať jsme kdekoliv, vracíme se domu, ať je to třeba na hotel. Prostě si naše domů vozíme v sobě.“
Co přesně je pro vás to nejlepší místo?
„Je to pospolitost, kterou mám se svými dětmi. Jakkoliv můžeme a máme každý trochu jiné zájmy, dokážeme se spolu sejít a s chutí se tomu věnujeme. Máme rádi přírodu, provozujeme lukostřelbu, konkrétně instinktivní
a 3D, která se odehrává venku. Letos jsem vzala děti poprvé na vandr, spali jsme pod širákem, z toho byly dost vykulení. Společně sportujeme, jezdíme na kole, na lyžích. Na druhou stranu hodně vyrábíme, pečeme třeba kváskové chleby.“
Pokud spíte pod širákem a je to pro vás emotivní, vznikla z toho nějaká písnička?
„Především z toho vzniklo větší sebevědomí u dětí. Přeci jen spát venku pouze s maminkou, když se ozývají děsivé zvuky, potřebuje odvahu. Zatím se mi ale konkrétně tato zkušenost do písniček nepromítla. Dostala se tam ale domácí výuka. Například když jsme se učili o Tudorovcích, vznikla písnička o Alžbětě a Marii Stuartovně, při probírání zámořských objevů to byla písnička o Leifu Eriksonovi, který jako první Evropan doplul do Ameriky.“
Další CD bude z domácí výuky?
„Je to možné, ale zatím nevím.“
Bude opět se SOČRem nebo jinou filharmonií?
„S rozhlasovými symfoniky vychází CD Kupředu plout právě v těchto dnech. Je úžasné, nablýskané. Ještě tomu ani sama nemohu trochu uvěřit.“
Jak se naladit na jeho poslech?
„Tak to vám neřeknu, to fakt nevím. Přistupovat k němu s otevřenou myslí. Nikdy netvořím tak, že bych si představovala, že to má nějak vypadat a nějak být. Pokud posluchač přistoupí k mé muzice stejně, tak se mu to buď bude nebo nebude líbit. Já osobně mám z tohoto CD radost.“
Připravujete něco dalšího?
„Pořád něco připravuji. Neustále mám nápady tak na tři desky dopředu. Teď jsem musela jednu věc odsunout. Po desce s orchestrem bych si totiž chtěla zase zkusit pozici písničkáře. Samotné, bez hostů a bez nástrojů, na něž nehraju já. Chtěla jsem natočit živý koncert z nových věcí, ale to přerušila současná smršť korony. Pokud by to nešlo, budu muset točit ve studiu.“
Z čeho ještě máte radost?
„Z dětí. I z domácí výuky. Budu trochu pyšná, děti se se mnou rády učí a říkají, že je to se mnou baví.“
Nechybí vám koncerty, kontakt s lidmi?
„Ve svém životě jsem měla tak velké životní zvraty, že mě ani tato situace nepřekvapila, nezaskočila. Vím, že se může stát prakticky cokoliv. Jasně, že ráda hraju. Je smutné, že mám spoustu písniček, které lidem nemohu zahrát. Na druhou stranu, začínala jsem na ulici s kloboukem. Pokud by snad nešlo vůbec hrát, sednu si k táboráku s kamarády. Tvorba a zpívání nejde zastavit, to jsem prostě já.“
V těchto dnech jste měla mít koncert na Kladně…
„Je to strašná škoda, že nemůže být. Ale přeložili jsme termín na jaro.“
Jedna z vašich uměleckých poloh je divadelní. Pro Lampion jste napsala hru Uhlíř, princ drak. Jak vás napadla?
„Oslovilo mě Divadlo Lampion, jestli bych pro ně nenapsala hru, která by měla lehce ekologický podtext. Tak jsem napsala pohádku o drakovi, díky kterému se mění roční období, navíc je vegan, živí se uhlím. Moc se mi líbilo, jak to bylo zinscenováno. Teď už má hra po derniéře, ale udělali jsme z ní audioknihu. Namluvili ji herci z Národního divadla, ještě jsem je doplnila novými písničkami, které původně v představení nebyly.“
Hrajete na mnoho nástrojů, je nějaký, který opravdu nemáte ráda?
„Teď si nemůžu na žádný takový vzpomenout. Fakt nevím.“
Je tedy nějaký, který je vám nepříjemný?
„Třeba nyní je to piano, protože už třičtvrtě roku bojuji se zánětem šlach.“
Vraťme se na chvíli ještě do Kladna. Které místo je pro vás zajímavé, máte ho ráda, vzala byste tam například návštěvu?
„První je naše zahrada, udělali bychom si určitě oheň. Potom Vinařická horka nebo úžasné údolí u Libušína - Džbán. Je to chráněná oblast, trochu místy připomíná prales. Až jste na pochybách, jestli se tam vůbec můžete pohybovat. Hezky se toulá v lesech okolo Rozdělova. Pokud bychom zamířili dál, za Unhošť, kde začínají křivoklátské lesy.“
Jakému místu byste se naopak vyhnula?
„To musím přemýšlet. Já se nevyhýbám ničemu. Přijde mi, že Kladno prostě takové je. Možná bych se vyhnula tomu, abych svoji návštěvu v noci poslala přes zahradu do dřevníku pro dřevo, neboť se nám zde objevili kanci.“
Co by si od vás měli čtenáři poslechnout?
„Já nejsem ten správný člověk, který by měl doporučovat moji muziku. Já si totiž nepamatuji písničky, které jsem napsala a natočila. Už se mi několikrát dokonce stalo, že v rádiu hrála moje písnička, zaslechla jsem ji a říkala jsem si: „Co to je? To není úplně špatný… Ty jo, to jsem já.“
Vaše tvorba, stejně jako vaše umělecké zařazení se dají těžko vystihnout. Pokud byste měla sama napsat titulek k tomuto rozhovoru, jaký by byl?
„Kupředu plout!“
