Na úvod rozhovoru se sluší zeptat na oslovení. Jak vám mám říkat? Adame či Tarzane?
Klidně Adame. Všichni v mém okolí mi říkají Adam, ale fanoušci na sociálních sítích mě znají pod přezdívkou Tarzan, respektive CzechTarzan.

Jak jste se k přezdívce krále džungle dostal?
Tahle přezdívka vznikla v době koronavirové pandemie, kdy bylo skoro všechno zavřené, a to včetně kadeřnictví. Já jsem vždycky chtěl mít delší vlasy, a tak jsem si řekl, že právě teď je ta správná chvíle. Kromě toho byly zavřené i posilovny, a tak jsem začal trénovat venku. Sdílel jsem svou činnost na sociálních sítích a fanoušci, když viděli kluka s delšími vlasy, vypracovanou postavou, který běhá nebo cvičí v lese, začali mi říkat, že vypadám jak Tarzan. A tak jsem si to vzal za své. Musím říct, že ale nebylo mým cílem vypadat jako Tarzan. Film ani tu samotnou postavu nikterak oblíbenou nemám, ale prostě to tak vyplynulo. Ale nakonec to k sobě dost sedí. Ještě když razím jakousi přírodní cestu životem…

Kromě přírodní cesty životem propagujete také NoFap, tedy život bez masturbace…
Ano. Asi před třemi nebo čtyřmi roky jsem úplně vyloučil ze svého života masturbaci, tedy sebeuspokojování. Častá masturbace je zapříčiněna snadným přístupem k pornografii. V dnešní době může za den vidět člověk na internetu víc nahých žen, než viděl třeba nějaký král v dřívějších dobách za celý svůj život. A to je strašně špatně pro náš mozek. My se v dnešní době každý den můžeme uspokojovat nad videem, kde vidíme nahé ženy, a potom nám chybí potřebné hormony, jako je dopamin, serotonin nebo testosteron. Tělo je zblblé a člověk se chová jinak. Navíc nemá ani takovou energii, jakou by mohl mít.

Pozorujete na sobě nějaké jiné změny kromě dostatku hormonů a energie?
Člověk je víc ochotný jít si za svými cíli. Není tolik líný. Když pak vidí hezkou ženu, tolik se nestydí, nechybí mu odhodlání, osloví jí a třeba jí někam pozve. Má mnohem více té své mužské energie, a to je v dnešní době hodně důležité.

Zpět ke cvičení. Nyní děláte fitness trenéra. Bavilo vás cvičení a sportování odmala?
Ne, spíše naopak. Od dětství jsem byl velký nerd (pozn. red. člověk úzce zaměřený na určitou specifickou oblast lidské činnosti, často spojenou s počítačem). Hodně jsem hrál na počítači nebo Xboxu, miloval jsem střílečky a příběhové hry. Nejvíc času jsem strávil u hry Countre Strike. Tam jsem měl nahráno asi tři a půl tisíce hodin. Zároveň mě ale bavily také další hry, třeba Assassin´s Creed nebo Call of Duty. Jak jsem ovšem přecházel na střední školu, uvědomil jsem si, že nechci být jen hráč počítačových her, že se chci líbit holkám, zaujmout svým vzhledem jiné lidi, a tak s hraním seknul a začal intenzivně cvičit.

Když se řekne nerd, představím si obézního kluka u počítače. Byl jste také takový?
To ne. Vždycky jsem byl hubenější kluk. Nebyl jsem sice moc vyrýsovaný, protože jsem nikdy nedělal žádný sport, maximálně jsem chodil na nějaké kroužky. Ale moje postava se mi nelíbila, byla nefunkční. Do toho jsem samozřejmě nebyl spokojen ani se stravou. U počítače jsem většinou jedl brambůrky a pil energy drinky. Svůj život jsem proto překopal celý od samých základů.

A hraní her jste ze svého života vyřadil úplně?
Dá se to tak říct. Stal jsem se na cvičení mnohem více závislý než na hraní videoher a teď už hry nehraji vůbec, respektive si zahraji jen občas, když jsem nemocný a musím být v klidu. Volný čas aktuálně zvládám trávit něčím lepším.

Čím třeba?
Nejraději trávím čas s mými nejlepšími kamarády, s přítelkyní a rodinou. Někdy si ale vyhradím chvilku jen pro sebe. Jdu si zaběhat do lesa nebo si zajdu do sauny. Obecně ale rád trávím volný čas v přírodě. Občas si i vylezu na strom a podívám se na nějaký hezký výhled.

Nakonec se z vás stal kulturista...
Ano, asi v osmnácti letech, když se moje postava změnila, jsem si zkusil také kulturistické závody, pouze ale v naturální federaci, kde se závodníci testují, aby neměli v sobě steroidy. Účastnil jsem se závodů kategorie men´s physique, což je z celé kulturistiky taková nejlehčí kategorie. Požadavky jsou tam na méně osvalené lidi, řekněme takové beach boye. Dnes už se kulturistice ale nevěnuji.

Zmiňoval jste nástup na střední školu. Co jste studoval?
Na střední škole jsem studoval grafický design, protože mě dříve bavilo sezení u počítače a miloval jsem kreativní činnosti. Potom, co jsem ji vystudoval, jsem se na stejný obor přihlásil ještě na vysokou školu, přičemž v tuhle chvíli dodělávám bakaláře. Už v průběhu studií jsem však zjistil, že je to něco, co vůbec nechci dělat… už nechci sedět u počítače. Chci pomáhat lidem zhubnout, zlepšit životní styl.

Jak dlouho se trénování lidí ve fitku věnujete?
Trenérský kurz jsem si udělal v osmnácti letech. Už dříve jsem totiž zjistil, že mě baví pomáhat lidem okolo sebe. Když jsem totiž nabral nějakou svalovou hmotu, kamarádi a známí chtěli poradit, jak na to. A když jsem jim pak poradil, viděl jsem, jak se jim mění život a vlastně i oni sami… a to mě dělalo strašně velkou radost, a tak jsem si řekl, že tohle je práce, kterou chci v životě dělat.

Co byste jako fitness trenér vzkázal lidem, kteří se posilovně vyhýbají kvůli posměchu ostatních?
Občas se stává, že se v posilovně objeví lidé, kteří soudí postavy nebo techniku ostatních. Důležité je ale si uvědomit, že každému ve finále záleží jen na sobě samotném. Každý se rád dívá v zrcadle na to, jak vypadá dobře. A to by měli lidé, kteří mají z posměváčků obavy vzít v potaz, hodit je za hlavu a začít na sobě makat.

Po účinkování v Survivoru vaše popularita stoupla. Přijímáte ještě vůbec klienty?
Určitě pořád nabírám nové klienty. Po mém návratu ze soutěže Survivor však moje popularita hodně stoupla, a tak má zájem o tréninky u mě mnoho lidí. S ohledem na to si musím vybírat, s kým budu spolupracovat, neberu tedy už úplně každého. Důležité je pro mě, aby bylo z klienta cítit, že chce makat a zlepšit svůj životní styl. Nechci trénovat někoho, kdo bude chodit do posilovny z donucení.

Cvičíte v posilovně Hakim Fitness, která patří české legendě bojových sportů Pavlu Majerovi. Neláká vás vyzkoušet si také bojový sport?
Samozřejmě mě to láká. Je to další věc, kdy člověk vystoupí ze své komfortní zóny. Pro mě je to další milník, který bych si jako chlap chtěl pokořit. Chtěl bych si zažít ten pocit, když jde člověk do boje. Hned po Survivoru se ozvalo několik lidí, kteří mě začali sami od sebe vyzývat, dokonce jeden z nich byl i účastník letošního ročníku. Uvidíme, jak vše dopadne. Domluvený ještě ale s žádnou organizací nejsem. Záležet bude dost na podmínkách, protože se mi nelíbí bizár, který se z MMA v poslední době dělá… spíš bych chtěl vážný zápas, kde podám já i soupeř super sportovní výkon. Chci zkrátka tomu sportu dělat čest.

Dostali jsme se k samotné soutěži trosečníků… Proč jste se do ní přihlásil?
Důvody, proč jít do Survivora, jsem měl hned dva. Zaprvé miluji vystupování z komfortní zóny, mám rád přírodu, džungli a vždycky jsem si chtěl na vlastní kůži zažít ztroskotání na pustém ostrově a přežití – rozdělávání ohně, shánění potravy a podobně. Druhým důvodem pak bylo to, že budu vidět v televizi, začne mě znát mnohem víc lidí, což se mi jako osobnímu trenérovi a člověku, co je aktivní na sociálních sítích, dost hodí.

A splnila tahle reality show vaše očekávání?
Zpětně musím říct, že potom, co jsem tuhle reality show absolvoval, se můj názor dost změnil. Ani z jednoho tam totiž nebylo tolik, kolik jsem si představoval. Lépe bych zažil přežití v přírodě, kdybych sám odjel někam do lesa a možná bych se lépe prosadil v televizi, kdybych se dostal do nějaké jiné show.

Jak složité je se na ostrov vůbec dostat?
Casting byl, alespoň v mém případě, dost složitý proces. Ani trochu jsem to takové nečekal. Celkem castingů bylo asi sedm a po každém následovala věta: My se vám ozveme. Vždycky jsem čekal, jestli už tenhle casting je ten poslední… Celý ten výběrový cyklus se završil fyzickými, parkourovými a plaveckými testy. Samozřejmostí byly také psychotesty a kontrola u doktora. Je to tedy poměrně dost složité. Nejhorší na tom všem je, že vám nikdo nic neřekne. V podstatě už od začátku castingů probíhá hra. Vy tak nevíte, jestli vás vůbec vyberou, kdy a kam poletíte. Vlastně nevíte vůbec nic. Když vás nakonec vyberou, dostanete seznam věcí, které si můžete vzít s sebou a na poslední chvíli vám řeknou, kdy se letí. Moc si to nepamatuji, ale někdy koncem prosince jsme se dozvěděli, že na začátku ledna odlétáme.

A jak obtížná je samotná soutěž?
Ani náhodou jsem tuhle hru nečekal tak těžkou. Survivor byl jak psychicky, tak fyzicky, o dost těžší, než jsem si dokázal představit. Nejhorší bylo to, že mi vzali svobodu. Všechno je na ostrově kontrolované. Je to podobné vězení. Člověk je s pár lidmi zavřený na malém místě a někdo mu říká, co může, nemůže, kam a kdy má chodit. Strašně nepříjemné bylo, že jsme nikdo nic nevěděli. Diváci u obrazovky třeba neví, že vy se ráno vzbudíte a nevíte, co budete ten den dělat… a najednou někdo přijde a řekne vám: Teď se sbalte a odjíždíme. Kam jedete a co tam budete dělat, se dozvíte zase až na místě.

Tábořili jste přes dva měsíce na tropickém ostrově. Setkali jste se s nějakými nebezpečnými tvory?
Častokrát jsme se na ostrově setkali s jedovatými pavouky nebo hady. Mě osobně štípla housenka, Martinu a Johanku pak poštípaly včely, Kristiánovi něco udělal škorpion.

Často veřejnost zajímá hygiena…
Hygiena byla paradoxně jedna z těch nejpříjemnějších věcí na ostrově, i když jsem z toho měl hrůzu. Samozřejmě, že je to něco jiného, protože jsme zvyklí na toaletu, umyvadlo mýdlo nebo kartáček, ale bylo příjemné provádět hygienu v moři, kde vás sůl dokonale vyčistí. Příjemné bylo i vykonávání velké potřeby ve dřepu, což je pro člověka přirozenější.

Dá se na ostrově sehnat kromě kokosů nějaké jídlo?
Ne, moc toho tam není. Sice jsme mohli jíst úplně všechno, co jsme v džungli našli, ale v televizi to působí, že je na ostrově v Dominikáně pestrá příroda, ovšem ve skutečnosti tam je pár keřů, na kterých nic neroste… a pár palem, na kterých byly jen kokosy. Hluboko do džungle jsme chodit nemohli, a to mne dost mrzelo, protože by si člověk chtěl jít něco ulovit.

Dost se mluví o rozdílech mezi televizními sestřihy a realitou. Jaký zmiňovaný rozdíl skutečně je?
Přijde mi, že co se týče chování soutěžících, tam rozdíl moc velký není. Většinou jsou lidé stejní v reálu, jako působí na obrazovce. Co se ale týče samotné soutěže, zde divák v televizi vůbec nevnímá čas tak, jak ho vnímají samotní soutěžící. V každé epizodě v televizi se něco děje, jenže v reálu jsou mezi soutěží nebo odměnou třeba i tři nebo více dní, kdy soutěžící leží v přístřešku, nic nedělají a pouze čekají. Člověk tak ve skutečnosti na ostrově zažívá strašnou nudu.

Máte nějakou vtipnou příhodu z ostrova?
Nejvtipnější věc, co se mi stala na ostrově, se přihodila, když jsem šel lovit. V džungli poblíž našeho přístřešku vždycky v noci byla slyšet nějaká divoká kachna nebo slepice. Skoro nikdy jsme jí neviděli, ale byla pokaždé slyšet. Jeden večer jsem jí ale zpovzdálí zahlédl, a tak jsem vzal kámen a hodil jsem ho po ní. Trefil jsem se, ale bál jsem se, aby neuletěla, a tak jsem se rozhodl, že se rozběhnu a nakopnu jí. Rozběhl jsem se… a protože jsem trpěl skoro celou dobu střevními potížemi, když jsem se nohou napřáhl, normálně jsem se při tom pos*al… takže místo večeře jsem musel odběhnout dokonat velkou potřebu. A pták byl fuč.

V televizi jste působil jako nepříliš výrazný hráč. Byla to taktika?
Ano, byla to taktika. Už, když jsem se při odletu na letišti loučil s kamarádem, jsem říkal, že nechci být nejhorší, ani nejsilnější… pokusím se být někde uprostřed, abych nebyl moc na očích. To byl můj cíl. Samozřejmě, že se našli lidé, kteří mi vyčítali, že jen soutěží proplouvám, ale na druhou stranu, byli to lidé, kteří měli na zádech ten největší terč. Zpětně musím říct, že mi tahle taktika asi vyšla dobře, když jsem se dostal mezi pětici nejlepších… a kdybych si neřekl, že chci porazit Tomáše v duelu, dost možná bych došel ještě dál.

Vnímáte tenhle krok zpětně jako chybu?
Chyba to určitě nebyla. Potřeboval jsem porotě, která byla složena z lidí, co Tomáš vyhodil, dokázat že ho zvládnu vyřadit. Bohužel se to nepodařilo. Kdyby mi to ale vyšlo, určitě by mi to přineslo nějaké hlasy.

Moderátor Ondřej Novotný vám pochodeň, symbolizující váš život ve hře, uhasil až jako jednomu z posledních. Jak dlouho jste v Dominikáně vlastně byl?
Přímo na ostrově jsem strávil dvaasedmdesát dní… ale po vyřazení jsem byl samozřejmě ještě nějakou dobu na vile.

Co vám blesklo hlavou, když vaše cesta soutěží skončila?
Prvotně, když jsem jel z ostrova na vilu, jsem se cítil opravdu nepříjemně. Když se člověk celou tu dobu těší na to, až zase bude žít normálně, ve chvíli, kdy to přijde, se mu prostě žít normálně nechce. Hlava je zkrátka zvyklá na život na ostrově, a tak by se tam nejradši vrátil. Postupem času, asi po dvou dnech, jsem si ale pochopitelně na normální život zvykl… a teď musím říct, že už bych se na ostrov nikdy vrátit nechtěl.

Obvykle jste jedli jen kokosy a rýži. Pamatujete si, na čem jste si po vyřazení pochutnal?
Hned, když jsem přijel na vilu, jsem dostal od několika lidí různá jídla. Pamatuji si, že mezi nimi byla ryba, brambory, čokoláda a nachos. Hned druhý den jsem si k obědu dal kuřecí prsa s hranolky. Na vilu už nám pak vozili jídlo v krabičkách.

A měl jste už od svého návratu kokos nebo rýži?
Ne, kokos jsem od té doby neměl… a vůbec mě to neláká. Mám rád kokosový olej a produkty s příchutí kokosu, ty jsem samozřejmě už měl, ale na samotný kokos opravdu chuť nemám. Na druhou stranu s rýží nemám problém, té se, dle mého názoru, nedá přejíst. Ta je skvělá.

Užil jste si pobyt na ostrově?
Myslím si, že užít si Survivor se nedá. Od prvního dne jste tam v boji a musíte být nastavený tak, že chcete vyhrát. Někomu samozřejmě šlo o výhru víc, někomu méně… já byl v té první skupině. Chtěl jsem vyhrát strašně moc.

Co vám Survivor dal a co vzal?
Survivor mi dal střízlivější pohled na svět. Díky této soutěži jsem si uvědomil, jací lidé doopravdy mohou být. Sice je to jenom hra, ale stejně se ukáže pravé lidské chování. Díky tomu jsem si začal mnohem více vážit času s lidmi, kteří jsou pro mě důležití. A co mi vzal? Na tři měsíce mi sebral svobodu.

Jaký byl návrat z opuštěného ostrova domů?
Návrat zpátky do České republiky byl skvělý. Hodně lidí v rozhovorech říkalo, že návrat byl strašný, že mají problém se vrátit do společnosti. Já to tak ale neměl. Já jsem hned první den šel do posilovny, mezi lidi, normálně jsem jedl. Užíval jsem si zkrátka svobodu.

Vídáte se po skončení soutěže s někým z účastníků?
Pravidelně se potkávám s Matějem, protože občas cvičíme ve stejné posilovně. Martin mě přijel navštívit na Kladno, když se otevírala posilovna Hakim Fitness. S pár lidmi jsem natáčel na svůj vlastní kanál podcast, ale jinak se už moc s nikým nevídám.

Jaké máte aktuálně před sebou cíle?
Teď se chci hlavně zaměřit na svou práci, tedy trénování lidí ve fitku. Tuhle činnost chci rozšířit i na trénování online, zároveň budu spouštět také e-shop, kde si lidé budou moci zakoupit moje tréninkové služby a další produkty – elektronické knihy, sportovní oblečení s mojí značkou nebo třeba doplňky stravy. Zároveň se chci dost věnovat své přítelkyni, se kterou jsme se dali dohromady právě po soutěži Survivor. Pozornost budu věnovat také rodině a kamarádům. Rád si užiju nějakou tu grilovačku nebo zajdu někam na dobré jídlo.