Kde a jak váš životní příběh začal?
Jsem rodilá Kladeňačka a Kladnu jsem, až na krátké období na vysoké škole, kdy jsem bydlela na kolejích v Praze, zůstala celý život věrná. Narodila jsem se v Podprůhonu, ve staré kladenské čtvrti pod zámkem. Celá moje rodina byla sokolská, všichni byli sokolové srdcem, což mě hodně ovlivnilo. Pamatuji si například, že nebyl den, kdy by můj děda nemluvil o Sokole, pořád vzpomínal na dobu, kdy ještě nebyl Sokol zakázaný… a já jsem mu tehdy záviděla, že mohl zažít všechny ty krásné vztahy a chvíle s blízkými lidmi, kteří sdíleli stejné ideály.

Jak vzpomínáte na Podprůhon v době, kdy jste tam vyrůstala?
Bylo to krásné. Vyrůstali jsme vlastně jako na vesnici, ale zároveň jste měl na dosah město. Vyšel jste schody a hned jste byl u obchodů a dění města. Ale v Podprůhonu jsme žili opravdu jako na venkově – měli jsme například králíky, kozu, slepice, jeden čas i čuníka nebo husy. Jako malí jsme lezli v sousedovic statku na seník podívat se na koťátka, která se zrovna narodila, pekli jsme si brambory v popelu z bramborové natě. Každý den jsme po příchodu domů ze školy praštili s taškou do kouta, běželi ven a vraceli se večer, a to až na třetí zavolání rodičů.

Takže jste byla taková vesnická holka z města?
Je to tak. (usmívá se) Já to v Podprůhonu měla hrozně ráda. Oproti nynějšku to byla mnohem klidnější čtvrť. Aut bylo málo. My jsme si tam užili spoustu zábavy, například jsme stavěli hráze na strouze, která se vždy po dešti na nějaký čas vytvořila. Častým místem našich her byla Bukovská zahrada ve svahu pod zámkem.

Mluvila jste o tom, že byl Sokol ve vašem mládí zakázaný. Jak vás tenhle fakt ovlivnil?
Já jsem věděla, že je Sokol zakázaný, na druhou stranu se o něm v naší rodině vždy mluvilo naprosto otevřeně. Mluvilo se o tom, jak to bylo kdysi krásné a zpívaly se sokolské písničky. Od dědy jsem se třeba naučila jednu z nich a následně jsem ji zpívala holkám i klukům ve třídě. Slavila jsem s tím velký úspěch, protože ta píseň byla tak nepodobná těm, které jsme se učili.

Když pak později přišla Sametová revoluce, docházelo vám, že by mohla vést i k znovuobnovení Sokola?
Ne, tak to vůbec nebylo. V době Sametové revoluce jsem se zajímala spíš o ty všeobecné změny. Byla jsem z toho strašně šťastná. Do té doby jsem přemýšlela o tom, že asi budu muset emigrovat, aby moje dcera nemusela chodit do komunistické školy… a najednou došlo ke změně režimu a přišla svoboda. Na obnově Sokola na Kladně a na Kladensku, tedy na župě, včetně jeho formálních struktur, se podíleli spíše mí rodiče, kteří to na rozdíl ode mne ze starého Sokola před rokem 1948 znali.

Ale členkou Sokola jste se stala, že?
Ano. Okamžitě jsem se stala členkou, pořídila jsem si i s rodiči kroj a zúčastnila se jako cvičenka prvního sletu v roce 1994, což byla naprostá bomba. Totiž, že se to stihlo. Po víc jak čtyřiceti letech zákazu staří sokolové zas nastoupili a s nimi noví, mladí, a do čtyř let udělali slet! Účastnili se ho mimo jiné také sokolové z USA, Kanady, Austrálie, Švýcarska, z Vídně, Mnichova, Paříže, Londýna, jižní Ameriky, také z Balkánu a Polska, prostě odevšad, kde byl Sokol. První slet v opět už svobodné zemi po tolika letech odmlky byl dojemný. Setkávali se staří známí a plakali.

Později jste se stala sokolskou vzdělavatelkou…
Už si nevzpomínám, proč jsem tehdy měla cestu na Českou obec sokolskou, ale tam jsem poprvé uviděla na dveřích nápisy „vzdělavatelský odbor“ a řekla jsem si, jak by to bylo krásné stát se sokolskou vzdělavatelkou, což se mi zanedlouho také podařilo. Tehdejší župní starosta mi nabídl, že bych mohla tuhle funkci zkusit vykonávat a já jsem na to byla strašně pyšná. Byla jsem tehdy jedna z nejmladších vzdělavatelek, a snad i proto si mě brzy vyžádali do vzdělavatelského předsednictva ČOS. V letošním roce jsem na vzdělavatelskou funkci rezignovala a dál chci pomáhat Sokolu na klidnější pozici archivářky Sokola Kladno.

Nastiňte prosím čtenářům, co je úlohou takové vzdělavatelky…
Vzdělavatelka pečuje o duchovní a kulturní stránku Sokola, stará se o udržování sokolské myšlenky a tradic, připomíná různá výročí, organizuje akce a přednášky, píše různé články o sokolských činnostech, pečuje také o propagaci Sokola, navazování a udržování kontaktů a spolupráci s dalšími subjekty. Pro naši župu Budečskou jsou důležité dobré vztahy především s městem Kladnem, kde župa sídlí, s místními spolky a institucemi.

Co byste řekla o Sokole člověku, kterému jeho činnost není známá?
Řekla bych mu, že Sokol je organizace, která má čistou myšlenku a krásné ideály. Nezasahuje do jeho činnosti politika, není v našich řadách řevnivost. Sokolské myšlenky vedou ke komplexnímu zušlechtění člověka, fyzickému i duševnímu. Základní sokolské cvičení, kterému říkáme všestrannost, má za cíl utvářet tělo do ideální podoby a dodat mu pružnost a zdatnost, naučí vás fyzické odvaze. Toto cvičení má vždy také estetický záměr, pěstovat ladné pohyby a gesta, která potom ve sletových i jiných skladbách dobře ladí s hudbou. Z hlediska svých ideálů, které se nezměnily, se Sokol snaží vychovávat k tomu, aby jeho členové ctili pravdu, aby jednali poctivě a čestně. Zkrátka Sokol je tu například pro ty, kteří chtějí následovat nějaký ideál, osobní i společenský, pracovat na sobě, pěstovat svou zdatnost a otužilost, i si upevňovat charakter a získávat odvahu nad rámec toho, co je v dnešní společnosti běžné. Vůbec není pro člověka špatné se vydat touto cestou.

Odbočme od Sokola zpátky k vašemu životnímu příběhu. Zmiňovala jste život na koleji, co jste vystudovala?
Vystudovala jsem angličtinu a češtinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Volba oborů byla jasná – na gymnáziu v Kladně, tehdy byl název SVVŠ, jsem sice byla premiantkou, ale znala jsem své meze. Většinou jsem se učila, jen co jsem musela, ale právě na angličtinu s češtinou jsme měli vynikajícího a zcela výjimečného pedagoga, profesora Miroslava Strnada, který nás doslova donutil dělat víc, daleko nad rámec osnov. A vlastně nás to i bavilo. Tak jsem došla k rozumnému předpokladu, že zřejmě v těchto oborech budu mít největší šanci – a vyšlo to. Takhle pan profesor vlastně velmi výrazně určil můj další osud.

Čím jste se následně živila?
Za svou kariéru, dá-li se to v mém případě tak nazvat, jsem toho dělala víc. Ještě při škole jsem psala recenze na dětskou literaturu a dvakrát v týdnu učila angličtinu v jednom z pražských kulturních domů. Po škole jsem ale moc nevěděla, jak dál… chtěla jsem učit na gymplu, ale to mi z politických důvodů nevyšlo, a tak jsem se dostala na základní školu ve Švermově. Měla jsem moc ráda ty děti tam, a snažila jsem se jim být trochu užitečná. Tímto je všechny zdravím, pokud tohle budou číst. Vedení školy – paní ředitelka a její zástupkyně – mě však doslova pronásledovaly kvůli mému špatnému politickému posudku, který přišel z univerzity na Okresní výbor KSČ. Nespolehlivá individualistka, nekolektivní… jak se to tehdy psalo. Tak jsem odešla, proč bych se dál nechala šikanovat. Na překvapivou radu maminky jsem udělala zkoušky do pražského Čedoku a začala provádět cizince po tehdejším Československu. V téhle práci jsem ale asi po dvou a půl letech musela skončit, protože nový ředitel tehdy nechtěl zaměstnávat průvodce, kteří nebydleli v Praze.

Co bylo tedy vaší finální pracovní destinací?
Nakonec jsem díky svému úžasnému, nesmírně tolerantnímu a nápomocnému otci a jeho přátelům zvolila práci tlumočnice, o které jsem do té doby nevěděla, že existuje. Bylo to na základě mého požadavku, že nechci každý den chodit do práce, chci si zachovat dlouhé letní, vlastně školní, prázdniny a vánoční prázdniny. Táta mě vodil po známých, kterým jsem to dokola vysvětlovala, a nakonec z toho vyšlo tlumočení a překladatelství. Byla to práce nesmírně zajímavá a pestrá, ale také svízelná a trudná. Nicméně to byl můj hlavní zdroj obživy po celý zbytek mé pracovní dráhy. Nebylo to ideální, ale v době nesvobody jsem neměla žádného šéfa, a nebyla jsem například ani členkou ROH, kde byli sdruženi všichni pracující. Já jsem se nedružila a i v době totality jsem tak měla „svobodné povolání“, což jsem všude hrdě uváděla. Mým vzácným kolegou byl například Petr Pujman, syn spisovatelky Marie Pujmanové, který se také mezi tlumočníky ukryl před totalitní mocí. Mým přáním vždycky bylo poznat, jak lidé žijí, čím se zabývají. A k tomu byla tahle různorodá profese ideální.

Kromě toho všeho se vám povedlo si také splnit sen a stát se spisovatelkou, že?
Ano, snad, byť zatím skromně. Když mi bylo devětačtyřicet, řekla jsem si, že bych měla vydat aspoň některé ze svých básní. Že by bylo trapné, aby mi vyšla první knížka poezie až po padesátce. (směje se) Vydala jsem nakonec docela útlou sbírku takové své pozdější, duchovnější poezie s názvem Cestou, kterou vydalo nakladatelství Vyšehrad, a kterou ilustrovala kladenská akademická malířka a moje pozdější kamarádka Alenka Hubičková.

U jedné knihy to však neskončilo…
No, někdy v době končící koronavirové pandemie jsem vydala svou druhou knížku. Vše začalo tím, že mi kdysi kamarádka vyprávěla, jak byla s malým synkem na procházce a on se jí zeptal, kam chodí večer sluníčko, když u nás zapadne. Ona mu tehdy řekla, že k protinožcům, což v něm vzbudilo velký zájem. To mě zaujalo, a hned mě začaly napadat příběhy. Napsala jsem knihu dětských pohádek, v níž figuruje i zmíněný chlapec a jeho maminka. Za klukem přilétají pohádkový skřítek a víla z Austrálie a vyprávějí mu pohádky. Jedná se o příběhy, ve kterých se reálie australské přírody proplétají s pohádkovými motivy, takže výsledkem je jakási mystifikace – kde končí realita, a kde začíná pohádka.

Máte v plánu i další knihu?
Asi ve dvaceti letech jsem si udělala osnovu románu, který teď chci dopsat. (směje se) Knihu bych chtěla dokončit co nejdříve. Myslím si, že by mohla vyjít v následujícím roce nebo dvou letech. Román je zasazen do doby minulého režimu a pojednává o intelektuálce, která z Prahy raději odešla do hor, a především o spisovateli, trochu zbrklém a nemotorném člověku, který doslova přitahuje humorné situace. Kniha navíc bude doplněna o mé ilustrace, jež vznikaly v průběhu mého života.

A co dál?
Práce pro Sokol se nevzdám, i když teď bude spíš komornější. Chtěla bych o Sokole něco napsat. Svoje zamyšlení nad sokolskou myšlenkou a dneškem, a také o své sokolské rodině. Říká se, kdo je sokol, zůstane jím do konce života. A tak to je. Zároveň se chci víc věnovat své beletristické tvorbě, a také svým dvěma vnukům, kterým jsou dnes osm a tři roky. Takže se do konce života nebudu nudit, jednoduše proto, že asi nebudu mít čas…