Co byste kladenskému divadlu popřála do roku 2024?
Celkově bych chtěla popřát všem lidem, co jsou spjati s divadlem (nemyslím jen zaměstnance, ale všechny, co se jen dotknou u vstupu kliky a zamíří k nám do divadla) pevné zdraví, mnoho radosti z práce i v osobním životě, dostatek finančního zajištění. Lidem by globálně neuškodilo probudit v sobě více tolerance, soudržnosti, laskavosti, pochopení a pokory. Může to znít jako klišé, ale v dnešní době si skoro každý hrabe jen na svém „písečku” a nekouká na potřeby ostatních.

Tuto sezonu jste v září zahájila úspěšnou premiérou komedie Nadženy, která se z velké části odehrává v absolutní tmě. Jak moc náročné bylo zkoušení?
Vůbec jsem si neuměla představit, jak budou probíhat aranžovací zkoušky. Když se zhasne, neuvidíme na text, nápověda nic nenahodí, režisér nás neuvidí a nemůže si nic zapsat… Hru jsme naštěstí začali zkoušet už v červnu 2023, takže jsme měly čas naučit se text o prázdninách. Po návratu jsme s kolegyněmi text z velké části uměly, takže jsme dostaly takové ty škrabošky na spaní. Tím jsme „ztratily“ zrak a pomalu si scénu po scéně procházely, osahávaly prostor, dostávaly od režiséra a dramaturgyně podněty a připomínky. Docela dost se nám smáli, protože jsme se ze začátku ztrácely. Je pravda, že vidět pět tápajících opuštěných postav v prostoru bylo asi hodně komické. Pro mě osobně to celé bylo velké dobrodružství a také zábava.

Mělo těhotenství nějaký vliv na tvůrčí proces?
Myslím, že nemělo. Vlastně režisér na začátku zkoušení pronesl, že mi vyrobí těhotenské bříško, protože by se mu líbilo, kdyby moje postava byla těhotná kvůli hlubšímu významu. Při mém štěstí vždy, když zkouším něco nového, tak se mi to z malé či velké části promítne do soukromí.

V uplynulých měsících postupně docházelo k přezkoušení vašich rolí. Jak takové „přebírání“ probíhá?
Všechny kolegyně jsou moc fajn a hned mi říkaly, že až se budu cítit na návrat, tak mi zapůjčené postavy zase rády vrátí. Nejdřív jsem v říjnu předala Lence Zbrankové 39 stupňů. Je to totiž technicky i fyzicky velice náročné představení. Předávka role je o tom, že u některých inscenací stačí video a scénář, u některých si ale musíte společně sednout, popsat akce a různé technikálie. Což je případ právě 39 stupňů. U Nadžen ke konci zkoušení přišla Lucie Pernetová a dělala si poznámky při projíždění ve světle a vznikl také záznam. U Jak umřít na rokenrol to šlo rychle, protože jsem začala mít strach, že už to není v mých silách a fyzicky to nezvládnu. Eva Leimbergerová se Anděla naučila v šibeničním termínu a ještě si ho poprvé zahrála až v Novém Jičíně na zájezdě. U Jak jsem potkal ďábla se nejprve rolí „zvířátek” ujala Kristina Sitková a já si odehrála mluvené lidské role. Přebírání zkrátka může mít mnoho podob.

Kromě divadla jste také velkou milovnicí tance. V divadle obvykle předáváte emoce mluveným slovem. V čem se liší tanečně-pohybový prožitek od toho klasického činoherního?
Mně osobně je v pohybu krásně asi proto, že je to fyzická dřina a tu já mám od dětství ráda, protože na sobě vidím pokroky. U tance jsem šťastná, že se mohu hýbat do rytmu a až pro diváka se to naplní emocí. V herectví je to zcela obráceně. Musíte vědět oblouk postavy. Při zkoušení hledáte emoce a ony na vás nějak působí a tělo samo fyzicky jedná. Některé emocionálně vypjaté role se mohou rovnat fyzicky náročnému tréninku.

Od divadla si teď dáte na chvilku pauzu. Na co se těšíte nejvíc?
Primárně asi na to, až porodím a poprvé budu držet syna v náručí. Na naše společné rodinné sžívání. Na to, až si budu moct lehnout v posteli na břicho. Na procházky s kočárkem a naší jezevčicí.