Jaké bylo vyrůstat v Kladně?
Moje dětství v Kladně bylo běžné, žádné milionářské. Naše rodina žila normálně, tak jako ostatní lidé.

Byl jste odmalička rváčem? Třeba ve škole...
Ne, nebyl. Za mě se prala starší sestra. Až postupem času, kdy jsem se otrkal a přestal mít zbytečný respekt, tak jsem si věci začal vyřizovat sám.

Kdy jste přičichl k bojovému sportu?
Od čtrnácti let jsem dělal box za kladenský Průmstav, to byl můj první kontakt s bojovým sportem. Chodili jsme tam s bráchou, kterému to šlo trochu víc, taky pak začal dřív zápasit. Nakonec to ale nikam nedotáhl. Já jsem naopak dokázal, jaký jsem držák. Když něco chci, tak si jdu za tím.

Nakonec jste odboxoval nespočet zápasů...
Sto jich je určitě, možná i přes dvě stovky.

Jaké úspěchy v bojovém sportu na svém kontě máte?
V K1 jsem dvojnásobný mistr republiky a mám na svém kontě ještě další amatérské úspěchy. Také jsem v MMA republikový vicemistr mezi amatéry. Doma mám ještě dva pásy šampiona organizace WKN (World Kickboxing Network – pozn. red. profesionální organizace kickbox).

Nemrzí vás, že když jste dosahoval svých největších úspěchů, nebylo bojových sportech tolik slyšet?
S tím se nedá nic dělat, ale máte pravdu, že doba je v tomhle jiná, lepší. O bojový sport, respektive MMA, se média a fanouškové teď mnohem víc zajímají.

K MMA jste se dostal v relativně vysokém věku...
Ano, asi ve čtyřiceti letech. Oficiálně mám na svém kontě 8 výher a 2 prohry, ve skutečnosti mám ale 16 vítězství a 4 porážky. Bohužel v MMA jsou oficiální statistiky leckdy dost zkreslené, protože lidé, kteří je dělají, zaznamenávají jen souboje v některých organizacích. Kolikrát mě hodně mrzelo, že mi nějaký zápas nezapočítali.

Bojujete pod bratislavskou Octagon Fighting Academy. Jak se sportovec z Kladna vezme v gymu v Bratislavě?
Zavedlo mě tam přátelství. Já tam dojíždím, oni si mě vzali pod svá křídla. Jsem dobrý kamarád s trenérem Iljou Škondričem. Zároveň pak ale ještě zápasím pod pražským Spejbl Gymem.

Mohou vás lidé potkat i ve fitku v Kladně?
Hlavně chodím do posilovny Clever Fit. Tam se připravuji po fyzické stránce, protože na to už nepotřebuji trenéra. Tenhle sport dělám tolik let, že vím, co moje tělo potřebuje. Něco jsem zkrátka zažil, a tak vím, co a jak dělat.

V poslední době vás hodně trápí zranění...
Je to tak, zranění jsem si snad už vybral. Před posledním zápasem v MMA, co jsem měl mít, jsem se zranil těsně před zápasem. Úspěšně jsem odvážil, jenže pak jsem šel, nevšiml si schodu, šlápl do prázdna a něco si udělal s kotníkem.

Neříkal jste si, jestli už nepřišel čas ukončit kariéru?
To si říkám pořád. Je to strašná dřina. Na druhou stranu ale mám chuť pokračovat, mám motivaci zápasit. Když jsem chvíli doma a nejdu do gymu, cítím se špatně. Potřebuju to k životu.

Co vás nyní čeká?
Mám domluvené nějaké zápasy v MMA, v nejbližší době by se fanoušci měli dozvědět více.

Je někdo, kdo vám vyloženě leží v žaludku?
Neleží. Koho mi organizace dá, s tím půjdu do klece. Nerad ale zápasím s kamarády, rád chodím proti cizincům. Nelíbí se mi, když jde Čech proti Čechovi a navzájem se hejtují.

Aktuálně se na MMA scéně objevila nová organizace RFA. Nepřišla také vám jejich nabídka?
Jsem volný zápasník, kterého si organizace najímají na jednotlivé zápasy. Mohu tak zápasit jednou třeba v Oktagonu a podruhé v RFA. Zároveň ale musím říct, že RFA pro mě už není téma. Měl jsem se tam objevit, jenže jsem pochopil, že součástí toho nechci být. Ta organizace lže, takže jsem od nich dal ruce pryč. Není mi dvacet, abych ze sebe nechal dělat blbce.

Mohou vás tedy fandové čekat na půdě Oktagonu?
Je to možné. Nikdy jsem s Oktagonem nehodil flintu do žita, je to pro mě jednička na domácí půdě.

V době, kdy vzniká tenhle rozhovor, jste ale opět zraněný...
Ano, v posledním boxerském zápase s Petrem Karešem jsem si o něj zlomil kůstky v ruce a palec. Normálně se snažím trénovat, děláme přední ruku, posiluju nohy, fyzičku...

Za předchozí zranění se vám spoustu lidí smálo, nadávalo vám. Řeší to člověk?
To zranění mě trápilo, jenže já za to nemůžu. Reakce lidé mě serou. Někteří si sednou k počítači a chovají se, jako kdyby byli mistři světa. V dnešní době se bohužel neodpouští úspěch. Člověk se ale musí naučit tyhle lidi neřešit. V poslední době tyhle komentáře úplně vypouštím. Beru to tak, že je to ostuda těch hejtrů.

Jaké máte v pětačtyřiceti letech cíle v MMA?
Myslím si, že jsem toho dokázal hodně. Měl jsem nabídky od Bellatoru nebo KSW. Nejsem tedy už ten typ, co by si chtěl sbírat zelená políčka (vítězství). Dělám ten sport hlavně sám pro sebe a pro lidi, aby měli o kom psát, koho hejtovat nebo ale také komu fandit... aby si pamatovali můj odkaz. Když někam jdu, lidi mě poznávají, zdraví a chtějí se fotit. Není to ovšem tím, že by moje jméno vybudovala nějaká organizace. To jméno jsem si udělal sám. Nestalo se tak ze dne na den. Končit i proto rozhodně ještě nehodlám. Mám v plánu ještě pár lidem nahnat strach.

Nahnat strach... Co vlastně člověku běží hlavou, když jde do klece?
Vždycky mi běží hlavou, abych neudělal chybu. Chci vždycky udělat nejlepší zápas jak pro trenéra, tak pro fanoušky. Respekt ze soupeře nemám žádný, soupeři jsou mi ukradení. Co vám kdo může udělat? Porazí vás a život jde dál, nikdo vás v kleci nezabije.

V minulosti jste se nechal slyšet, že souboj v kleci je sranda...
Je, za tím si stojím. Je to až ta třešnička na dortu. Největší peklo ale bojovník zažije při tréninku nebo sparingu. Každý den musíte dvakrát nebo třikrát makat do sedření, pak ještě shazovat váhu. Kdo tohle peklo nezkusil, nikdy nepochopí.

Jste velcí kamarádi s Karlosem Vémolou, se kterým také trénujete. Jak jste se k sobě dostali?
Když jsem vyhrál svůj první titul. On tehdy seděl v rohu, pak mi přišel pogratulovat, dal mi tričko a od té doby spolu jedeme bomby.

Jaký je vlastně trénink s Terminátorem?
Při tréninku s Karlosem chcete umřít. On nám předává své zkušenosti, které nabral nejen ve svém gymu v Anglii a UFC. Je to šikovný kluk, skvělý a profesionální sportovec.

Předáváte také vy své zkušenosti? Třeba dětem...
Zatím ne. Aktuálně dělám pouze soukromé individuální tréninky. Když chce někdo kondiční nebo silový trénink, kruháč, nebo chce trénovat box, já mu s tím pomůžu. Na vedení party dětí ovšem ještě při mé aktivní kariéře není čas. Někdy bych ale určitě chtěl mít v centru Kladna pěknou tělocvičnu pro bojové sporty, kde budu své zkušenosti předávat.

Kdo vás zná, ví, že vaší velkou vášní jsou auta...
V první řadě bych chtěl říct, že tou největší vášní je rodina. Obecně, materiální věci se dají nahradit. Je ale pravda, že auta mám rád. Mám jich kolem dvacítky. Nejsou to však auta na denní potřebu, vlastně je jen sbírám.

Před několika lety vám zmiňovanou rodinu na čas vzalo vězení. Jak jste se tam dostal?
Vše bylo o tom, že jsem někomu půjčil peníze. Chtěl jsem je zpátky, jenže ten člověk se mi celý rok vysmíval. Celá situace se vyhrotila, on si už neviděl do huby a já si šel sednout za těžké ublížení na zdraví. Všechno je ale pryč stalo se to před více než deseti lety, teď už koukám jen dopředu.

Dal vám pobyt za mřížemi něco?
Odseděl jsem si necelé tři roky a musím říct, že mi to dalo hodně. Díky base jsem získal větší pokoru, chovám se od té doby k lidem úplně jinak. Lidé jsou totiž zlí a člověk se musí naučit chovat tak, aby už se do vězení nikdy nevrátil. Mou životní prioritou je rodina a o tu bych už nikdy nechtěl přijít. Bez ní se nedá žít. Nic horšího neexistuje, než když ztratíte svobodu a své blízké.