Jaké bylo tvoje dětství?
Prožil jsem ho dílem v Kročehlavech a dílem v jižních Čechách, kam jsme často zajížděli za maminčinou sestrou. Takže určitě kouzelné. Nezáleželo až tak na místě, ale bylo to víc o rodině. Táta razil teorii, že ženská se má starat o domácnost a o děti, takže maminka nebyla nikdy zaměstnaná, byla s námi doma. Téměř idyla, i když pásek nebo vařečka nebyly nástroje neznámé.
Tvůj táta byl významný Kladeňák…
Otec měl velký vztah ke kumštu a uměl výborně kreslit. Už na obecné škole ho kantoři doporučovali ke studiu na nějaké výtvarné škole, ale jeho táta padnul ve válce, když tátovi byli dva roky a naše babička s ním zůstala sama. Takže bylo nemyslitelné držet syna na studiích. Nakonec z toho byla stavařina, protože tam se snad uplatní i to jeho dobré kreslení. Nastoupil na radnici v Kročehlavech a pak v Kladně. Táta napsal knihu o Mikoláši Alšovi v Kladně. Tu mu zakázali vydat a já jsem si dlouho lámal hlavu, proč ten malíř vadil komunistům. On totiž Mikoláš Aleš často jezdil do kladenského pivovaru a táta tam vykreslil život té podnikatelské společnosti. To vadilo.
Jaká byla tvoje cesta k fotografování?
Určitě přes tátu. Kromě toho, že kreslil, tak měl dva foťáky, Leicu a Roleiflex, kterými s pečlivostí dokumentoval život naší rodiny. Dodnes ty alba s bráchou máme. Občas si odskočil i k výtvarné fotografie. Když vyrůstáš v tomto prostředí, tak je to jasné.
Osobně jsem tě poznal ve slavném kladenské fotoklubu. Viděl jsem konečně živé Pergly, Oldřicha Pernnicu, Jardu Vyšína, moje kladenskofotografické modly. Co byl pro tebe tenhle fotoklub?
Především několik desítek let života. Nejdřív to pro mě byl velký a hlavní koníček. Po letech jsem se začal fotografií živit jako šéf fotooddělení Poldi. Jako organizovaní fotografové pod Okresním kulturním střediskem jsme čas od času byli požádáni ze shora, abychom vyfotili nějakou událost, nějakou reportáž. Jednou jsem se takto ocitl na kulatinách jednoho z ředitelů Poldovky. Odevzdal jsem fotky, jemu se asi líbily a nabídl mi místo vedoucího podnikového fotooddělení. Můj sen byla pozice profesionálního fotografa, ale na místo vedoucího jsem si netroufal. On však trval na vedoucím. Shodou okolností mně volala bývalá spolužačka, která procovala jako sekretářka na tomhle fotooddělení s tím že jsem slušný člověk a nedopustím přece, aby jim tam dosadili nějakého kreténa. Tak jsem se stal profesionálním fotografem. Jinak fotoklub bylo úžasné místo pro nabývání zkušeností.
Pak byla „sametová“, devadesátky a v Trojanově ulici v Kročehlavech ukončila činnost mateřská škola a ve stejných prostorách zahájila provoz, později slavná, kavárna – vinárna Ateliér. Místo profesionálních číšníků obsluhovali hosty, tehdy čerstvě bývalí, profesionální fotografové. Perglové. Jiří v černé košili s bílým motýlkem, Jaroslav v bílé s černým motýlkem. Jak nastal tento zvrat ve vašich životech?
Devadesátky zahýbaly s mnohými životy. Brácha pracoval v tiskárně, kterou zavřeli. Měl čtyři děti. V tom jsme ho nemohli nechat. Do toho maminka přišla s tím, že když pradědeček dům postavil, tak ho postavil jako hospodu a řeznictví, což tenkrát patřilo k sobě a že by tam něco takového mělo být. Brácha byl nadšený, já byl opatrnější. No opatrnější… Na Poldovce jsem dal výpověď, půjčili jsme si milión a začali budovat rodinný podnik. Původně jsme uvažovali o kavárně s cukrárnou. Když jsme otevřeli, já s bráchou jsme byli na place a naše ženy v kuchyni. Zkoušeli jsme i zaměstnance mimo rodinu, ale velmi rychle jsme došli k poznání, že nevyděláme tolik, co oni stačí ukrást. Takže v tom zůstala jen rodina včetně naší maminky.
Jenže Ateliér nebyla jen kavárna nebo vinárna, ale oáza kultury, kde na stěnách visely výstavy výtvarníků, pořádaly se tam koncerty skvělých muzikantů. Stal se domovskou scénou recitací Vaška Fikrleho, začínal tu kariéru Honza Loněk a mnoho dalších. Za tohle mohl kdo?
To bylo především díky tátovi. V té době už měl vysoký věk a my mu tím dělaly velkou radost. Začínali jsme s výstavami z tátových sbírek. První koncert tam měl syn mé známé, která tam slavila narozeniny, a on jim k tomu po přemlouvání zazpíval. Mimochodem zpěv studoval, takže profík. Jednou po zavíračce přijelo auto, na dveře zaklepal pán, že jedou z kšeftu a v autě mají hladovou zpěvačku. Jestli bychom ji nemohli nějak nasytit. Chvíli jsme se bránili, ale když vyšlo najevo, že ona hladová dáma je slavná Vlasta Průchová, tak nám spadla brada a vzápětí jely sporáky naplno. Ten pán, co klepal, nebyl nikdo jiný, než Vítek Fiala. Od té doby u nás zahrál spoustu koncertů a nedávno u nás dokonce oslavil osmdesátiny. Takhle nějak se to nabalovalo.
O tom, jak Ateliérem procházely i kladenské dějiny nebo jak se Jaroslavu Perglovi líbí jeho další funkce buštěhradského kronikáře, se dozvíte v nezkrácené podobě rozhovoru ve videu na internetových platformách Kladenského měsíce.
https://www.facebook.com/mesicnikkladenskymesic/videos/1236889346875083
