Není tajemstvím, že jste se k zimnímu plavání dostal v době, kdy se potýkal s nadváhou, kouřil čtyřicet cigaret denně a vaše firma byla v existenční krizi…
Máte pravdu, všechno se zkombinovalo dohromady a já se vydal tím směrem, o kterém se dnes budeme bavit. Pomyslným hřebíčkem do rakve byla situace, kdy mou firmu jeden zaměstnanec prakticky vytuneloval, což vedlo k hlubokému zamyšlení se nad životem. To, jak jsem se dostal k otužování a plavání v ledové vodě, byla však obrovská shoda náhod.

Jak to? Co se vám v životě odehrálo?
Potkal jsem kamaráda z mládí, kterého jsem před tím opravdu dlouho neviděl. Šel jsem se projít do rozdělovského lesa, přičemž jsem narazil na kamaráda, který byl na cestě k Libušínskému jezírku, o němž jsem do té doby vůbec nevěděl. Přidal jsem se k němu, byl jsem rád, že si popovídám s někým, koho jsem dlouho neviděl, a navíc o věcech, které se netýkaly mého momentálního problému. Přivedlo mě to na jiné myšlenky… když jsme došli na místo udivilo mne, že se kamarád začal svlékat a lézt do studené vody. To vyvolalo další vlnu otázek, přičemž mě tohle téma natolik nadchlo, že jsem příště šel s ním a začal otužování a plavání ve studené vodě zkoušet. V tu dobu mi to hodně pomohlo vyčistit si hlavu a oprostit se od všech problémů. V souvislosti s tím jsem změnil životní styl, zhubl a přestal kouřit.

Věnoval jste se někdy předtím sportu?
Ano. Už v první třídě jsem s plaváním koketoval, ale nakonec se ze mě stal fotbalista. Kdysi jsem začal se spolužákem Standou Hejkalem nebo Honzou Suchopárkem, což jsou známá česká fotbalová jména, ale postupně jsem musel s fotbalem přestat, protože mě trápila zranění. Prakticky každou končetinu mám operovanou a plavání je jediný sport, který mohu dělat. Plavat jsem se tedy pořádně učil teprve před deseti lety a i díky tomu jsem pochopil, že učit se neustále něco nového a být zvídavý je vlastně smyslem života.

Jste důkazem toho, že nikdy není pozdě. Zimnímu plavání jste se začal věnovat v pokročilejším věku a propracoval jste se mezi světovou špičku...
Neřekl bych, že se mi povedlo se propracovat mezi špičku. Sice mám několik národních rekordů, ale ty jsem získal převážně díky tomu, že jsem se objevil ve správnou chvíli na správném místě. Mé plavecké výkony nejsou nikterak světoborné. Jde spíš o to, že jsem si vybudoval rezistenci na chlad, která mi aktuálně umožňuje zaplavat věci, které jen tak někdo neuplave. Krása zimního plavání tkví v tom, že nemusí nutně vyhrávat ti mladí a rychlí. Většinou zde vítězí ti, kteří umí nejlépe pracovat s chladem. Není pravidlem, že jste starý a tlustý, a proto budete pomalý. Na tratích, které měří pět set metrů a více, už nerozhoduje dravost a dynamika, klíčové jsou zkušenosti a schopnost fungovat v ledové vodě.

Odbočili jsme od vaší cesty. Jak jste se z Libušínského jezírka dostal k plavání za polárním kruhem?
Začal jsem se účastnit různých plaveckých závodů, kde člověk potká spoustu zajímavých lidí. Postupem času jsem měl chuť porovnávat se i se zahraničními plavci, a tak jsem se začal zapojovat do mezinárodních závodů a světových pohárů, které pořádá International Ice Swimming Association (Mezinárodní asociace zimního plavání). A právě to mi otevřelo dveře i k tomu, abych si zaplaval na netradičních místech. Asociace totiž čas od času vyhlašuje pro lidi, kteří zaplavou různé kvalifikace, expediční výzvy a další nevšední plavání.

Na jakých netradičních místech jste plaval?
Mou první velkou akcí bylo plavání na Špicberkách, tedy na Arktidě. Pamatuji si, že tam bylo počasí, které bylo složité pro jakékoli plavání. Voda měla mínus tři stupně, což pro vysvětlení slaná voda díky své salinitě mít může, přičemž vzduch měl mínus šestnáct. Kvůli tomu jsme mohli plavat maximálně kilometr, což se mi povedlo. Syn uplaval dvě stě padesát metrů, protože jsem ho víc kvůli malému množství podkožního tuku plavat nenechal. Manželka uplavala totéž, a tak jsme první rodinou, která za polárním kruhem uplavala v součtu jeden a půl kilometru.

Mluvíte o plavání ve vodě o teplotě pod bodem mrazu. Jak se na takové podmínky plavec může připravit?
Na to se připravit vážně nejde… možná vám něco dá kryokomora, ale to je tak jediné. Sice jezdíme trénovat do Prahy do Podolí, kde je padesátimetrový bazén, který se nevytápí a lze ho užívat celoročně. Většinou tam trénuji dvakrát v týdnu, dvakrát pak plavu v teplé vodě. Další variantou, jak se na studenou vodu alespoň nějak připravit, jsou řeky, které se díky tomu, že tečou, mohou blížit svou teplotou k nule. V tomhle ohledu jsou české řeky velice přísné. Zpět ovšem k otázce, na slanou a mínusovou vodu se u nás prostě dokonale nepřipravíte.

Co se vám při plavání v ledové vodě odehrává v hlavě?
V hlavě nemáte vůbec nic, maximálně počítáte tempa nebo si zpíváte písničky. V ledové vodě se vám tam prostě nic nehoní. Musíte se soustředit jen na svůj dech a na své pohyby. Ve studené vodě totiž nic necítíte. Jedete na autopilota, pohyby vykonáváte po paměti a jen korigujete svůj dech. I proto je to skvělá mentální hygiena.

Zpět k vašim zdolaným milníkům. Kam dál vás zimní plavání zavedlo?
Zúčastnil jsem se různých expedic. Plaval jsem i za jižním polárním kruhem, na Antarktidě. Po cestě na Antarktidu jsem navíc stihl přeplavat průliv Beagle, což je úžina mezi Chile a Argentinou, u jehož přeplavby nás hlídala chilská armáda. Co se týče Evropy, zde mám na svém kontě nespočet míst. Mezi ta zajímavá patří například skotské jezero Loch Ness, kde je plavání neskutečným zážitkem. Voda v jezeře je nesmírně temná, k tomu nám tam pršelo… a navíc člověk má pořád v hlavě, i když ví, že je to nesmysl, lochnesskou příšeru. Zaplaval jsem si také ve třech tisících metrech nad mořem na rakouském ledovci Hintertux, kde je ledová jeskyně, kterou se dá proplavat. Pak mám na svém kontě také štafetovou přeplavbu kanálu La Manche mezi Anglií a Francií a také pokoření Severního kanálu mezi Severním Irskem a Skotskem. Těchhle dvou úspěchů jsme dosáhli s naším pětičlenným týmem Czech Lions.

Zmiňujete Lamanšský průliv. Nechtěl byste ho jednou zdolat i sólo?
To není aktuálně mým cílem. Momentálně se chci soustředit na výzvu, která se jmenuje Ice Sevens a jde v ní o to, že musíte uplavat sedm ledových mílí na sedmi různých kontinentech. Tu evropskou jsem absolvoval u nás na Libušínském jezírku. Tuhle výzvu totiž můžete absolvovat kdekoli, kde chcete, jen musí lokalita splňovat dané podmínky a musí při ní být přítomný komisař. Antarktidu mám už také za sebou. Naposledy se mi povedlo pokořit africkou míli, v Maroku v pohoří Atlas jsem této mety dosáhl jako vůbec první Čech v historii. V únoru letíme na Nový Zéland, kde budeme doprovázet kamaráda, který plave Oceans Seven, což je takový Everest pro dálkové plavce… tak uvidíme, jestli zde budou podmínky, abych si mohl odškrtnout Austrálii a Oceánii. V roce 2027 pak plánuji letět do Japonska, kde bych rád zaplaval asijskou ledovou míli. Pak už mi bude zbývat jen Severní a Jižní Amerika.

Nedávno Česká televize odvysílala dokumentární film V sevření ledové vody, který se věnuje především vašemu synovi, který přeplaval La Manche sám, vy v něm však hrajete velmi podstatnou roli. Jak byste na něj čtenáře pozval?
Čtenáře bych ke zhlédnutí dokumentu pozval s tím, že je to velice inspirativní film, a to hlavně pro mladé lidi. Uvidíte cestu našeho Filipa, která byla poznamenaná zdravotními komplikacemi. Dokument dokonale mapuje cestu mého syna, člověka, co se nevzdal a šel si za tím, po čem toužil…. A dokázal, že když se chce, tak všechno jde. To by měla být hlavní message (zpráva) toho snímku. Život vám sice může uzavřít některou z cest, ale k vašemu cíli může vést nespočet dalších.

Ruku v ruce s vaším plaváním jde i charitativní činnost. Mohl byste nám ji přiblížit?
Provozujeme projekt Plaveme pro děti, díky kterému umožňujeme nejen plavcům vybírat peníze pro dobrou věc. Čtenáře, které by tahle naše aktivita zajímala, bych pozval na facebookovou stránku Plaveme pro děti, kde se mohou dozvědět více informací a třeba i přispět na dobrou věc.

Co byste na závěr poradil lidem, kteří by chtěli začít s otužováním?
V dnešní době je spousta vědátorů a influencerů, kteří vám ohledně otužování budou říkat „zaručené pravdy“. I to bylo důvodem, proč jsem se stal prezidentem IISA Czech (česká odnož Mezinárodní asociace zimního plavání)… abychom vypracovali na základě nejen lékařských studií metodiku, která má pomoci laikům v tom, jak k procesu otužování přistupovat. Univerzální návod ale neexistuje. Vřele bych každému, kdo chce začít s otužováním, doporučil, ať si najde otužilecký klub. Česká republika má největší počet otužilců na světě, a tak to jistě nebude obtížné. Otužilci tvoří skvělou komunitu, a tak věřím, že si snadno najdete člověka, který vás začátky rád a zadarmo provede. Určitě za rady nikomu neplaťte, to je vyhazování peněz. Kladeňáci se mohou přidat k nám, a to každou neděli v 10 hodin v Libušínském jezírku.