Dnes jste převzali čestné ocenění… především jste se ale setkal s bývalými spoluhráči a kamarády. Jak jste si to užil? 
Právě setkání s kamarády je to, čeho si vážím opravdu nejvíce. Když si vezmete v potaz náš věk… od prvního titulu v sedmdesátých letech uběhlo padesát let, dojde vám, že už se v tomhle složení mockrát nepotkáme. Už se bohužel kácí v našem revíru, jak se říká.

Byli jste naprosto výjimečná generace hokejistů. Jaký byl klíč k úspěchu?
Skoro všichni jsme byli z Kladna a okolí, byli jsme skvělá parta. V jiných klubech třeba v té době hráli lepší hokejisté, jenže my jsme uměli dát dohromady kabinu, a proto jsme vyhrávali.

Díky galavečeru Sportovec města Kladna jste se setkal s mnoha spoluhráči. O čem jste se bavili?
Spíš to byly legrácky. Vzpomínali jsme třeba na to, jak jsme slavili tituly na Kožovce, detaily si radši ale nechám pro sebe. (směje se)

Úspěchů jste zažil mnoho, kterého si vážíte nejvíce?
V první řadě bych rád zavzpomínal na Vláďu Svobodu, který byl můj trenér, se kterým jsem vyhrál dorosteneckou ligu a když jsem s hokejem skončil, tak jsme spolu ještě trénovali. Byl to nejlepší člověk, kterého znám… byl strašně skromný a moc mi pomohl. Ale k těm zážitkům… samozřejmě jsem si užil zisk každého z titulů, některé jsme vyhráli naprosto suverénně a některé takzvaně s odřenýma ušima. Hodně vysoko bych řadil vítězství v Poháru mistrů evropských zemí. Ohromný zážitek byl, když jsme jezdili za oceán ukazovat, jak se hokej hraje v Evropě. Porazili jsme Toronto, vyhráli jsme nad Chicagem, remizovali s New York Rangers. To nás nesmírně hřálo u srdce.

Po dlouhé době jste oblékl dres s Poldinkou…
Já jsem ho neoblékl, protože mi byl malý. Milan Nový si ze mě dělal srandu, že mi místo dresu měli dát kladenský župan. (směje se) Teď ale vážně, já ten dres prostě miluju. Dokonce jsem i nového majitele kladenského klubu, Tomáše Drastila, ukecával, aby se Poldinka na dres zase vrátila. Logo sice patří strojírenské firmě, ale já mu říkal, že by mohl koupit i tu firmu a pak už by snad nebyl žádný problém. (směje se)

Zmínil jste nového majitele Rytířů Tomáše Drastila. Je pravda, že jste byl strůjcem myšlenky, aby právě on koupil kladenský klub?
Ano. S Tomášem a jeho rodinou jsme se potkali na rodinné oslavě, kde jsem mu řekl: „Jarda bude končit a chce prodat klub. Tak to kup!“ On nic neříkal, jen se uculoval. Najednou přišel listopad, Tomáš mi volá a říká, že nebyl den, kdy by o mém nápadu nepřemýšlel, ať mu domluvím termín schůzky s Jágrem a primátorem, že klub koupí. No a je to tu!

Co říkáte na poslední sezóny Rytířů?
V poslední době byly týmy stavěny s ohledem na rozpočet, který byl nejnižší v lize, juniory žádné dobré nemáme, tak to bylo těžké. Nyní všichni spoléháme na nového majitele, který snad klub postaví na nohy. Sice ho to bude stát nějaké peníze, ale já jsem ho varoval, že bude házet miliony do kanálu. (směje se)

Tomáš Drastil zmínil, že jste člověk, se kterým některé věci konzultuje. Není v plánu také vaše zapojení do chodu klubu?
Ne, to opravdu nehrozí. (směje se) Já jsem rád, že se ráno probudím. Ujely mi tři hokejové rychlíky, já už nemůžu dělat nic. Ale je pravda, že jsem pomohl Tomášovi ukecat na pozici konzultanta Václava Sýkoru. Zkoušel jsem ho přemluvit, aby šel dělat na Kladno hlavního kouče, ale to už Vašek nechtěl.

Dřív jste se často chodil dívat na zápasy na kladenský zimák, dnes už vám to zdraví neumožní. Sledujete hokej alespoň v televizi?
Hokej v televizi sleduju skoro pořád. Často ponocuju a čumím na NHL, ráno se nasnídám, vezmu si léky a celé dopoledne chrápu. (směje se) Dívám se hlavně na Toronto, kde hrál syn Tomáš. Obecně ale fandím dobrému hokeji napříč celým světem.

Právě se hraje mistrovství světa. Jak si podle vás povede naše reprezentace?
Nerad něco tipuji, ale důležité bude, jak zachytají brankáři, bez toho se nedá vyhrát. Věřím, že náš tým bude soudržný, ovšem víte, jak to chodí – říká se, že po hodech bývá sra*ka… ale rád bych se mýlil. Věřím, že medaili uděláme a nezlobil bych se, kdyby to nebylo přímo zlato.

Spolu se svými syny Tomášem a Františkem jste vytvořili jednu z nejúspěšnějších hokejových rodin na světě. Co nyní dělá rodina Kaberlových?
Ten nejstarší Kaberle je rád, jak už jsem říkal, že se ráno probudí. Žiju životem důchodce, každý čtvrtek se moc rád scházím s některými bývalými spoluhráči. Synové se od hokeje přesunuli k pohostinství. Franta má v Rozdělovně Kozlovnu U Kabelky a Tomáš žije v Kanadě, má Italo-kanaďanku, jejíž rodina provozuje italské restaurace, a tak také skončil v téhle branži.

Váš vnuk už také hraje hokej. Mohou se hokejoví fandové těšit na dalšího Kaberleho?
Ano, Luka hokej hraje, ale ještě je brzo, abych říkal, že v naší rodině roste další hokejista, který to dotáhne na ty nejvyšší příčky. Znal jsem takových talentů, z nichž nakonec nic nebylo. Musím ale říct, že má herní instinkt po tátovi Tomášovi. Je mu přeci jen třináct let, tak uvidíme.

Za jaký tým hraje? A tušíte, jakou zemi by případně jednou mohl reprezentovat?
Vnuk hraje v Kanadě v kategorii U13 za tým Vaughan Kings. Občanství má ale kanadské i české, takže pokud by to jednou někam dotáhl, může reprezentovat obě země.

Předáváte mu své bohaté hokejové zkušenosti?
Spíše ne, nechávám to na tátovi, já mu moc neradím. Akorát jsem mu říkal, že když něco dělá, musí to dělat naplno. A Tomášovi jsem řekl, že když mu jednou řekne, že se mu na hokej nechce, tak ať ho tam nevodí. Musí ho to zkrátka bavit.