Původně byla sice plánována dramatizaci komiksu Ztratili jsme Stalina, ale nakonec se divadlo rozhodlo pro hru vlastní. Reálný historický námět ale zůstává stejný. Jak se vám líbila? Měla jste třeba z něčeho ze začátku obavy?
Poprvé jsem ji vlastně slyšela. Je známo, že Mirek Hanuš čte hry na první zkouškách sám. A jestli mám obavy? Je známo, že Mirek Hanuš to přečte tak dokonale, že se do premiéry snažíme jeho předloze alespoň přiblížit.
Jak moc jste znala tuhle etapu dějin? Je něco, čím vás Mirkova hra překvapila?
Tuto dobu samozřejmě znám. A stejně mě stále dokola děsí typ kultu osobnosti, který je pro komunismus tak typický. A jak víme, opět se začal projevovat a má řadu přívrženců.
O Stalinovu posledním westernu mluvíme jako o grotesce. V čem je pro herce práce na téhle inscenaci jiná než práce na běžných komediích?
Budu mluvit za sebe: najít klíč k žánru je někdy lehčí, někdy složitější. Tady je to zatím něco jako labyrint v únikové hře ze Španělské vesnice. Ke klíči neumím rozluštit ani indicie, ale zatraceně mě ten proces baví, i přes ty těžkosti.
Hrajete hned několik ženských postav. Nejvýraznější z nich je Světlana. Jaká je a jak zapadá do celkového příběhu?
Poslední Stalinův western je převážně mužská záležitost. My ženy jsme tam pro lehké dramatické přihrávky či pro přimíchání herecké barvy. A možná i proto, aby nebyl Mirek Hanuš nařčen z genderové nerovnosti. Světlanu mám ráda. Ti ale tu rádi všichni, i ti z politbyra. VŠICHNI!!! Ano, i ty Berijo! Irinu mám ráda taky, ale tu mám ráda jen já a Chruščov. A Kovriginu má zase rád jen Berija… Je to celé trochu zamotané.
