Vzpomenete si, kdy jste sebral svůj první kámen?
To se stalo v šesti letech, kdy jsem byl s babičkou a dědou na dovolené. Na lesní cestě byla drť z nedalekého lomu a tam jsem poprvé začal sbírat první vzorky. Ty jsem si ukládal do první sbírkové krabice a za pomoci rodičů, prarodičů i zkušeného odborníka jsem se začal pídit po tom, co jsem vlastně sebral. Postupem času jsem se pak začal o minerály zajímat víc a víc.

Dokázal jste si představit, že se jednou tímhle koníčkem budete živit?
Ne. Ale v tu dobu, kdy jsem chodil na základní nebo střední školu, mi začalo být jasné, že jestli chci být mineralog nebo geolog a podívat se po světě, musím vystudovat nějakou báňskou školu nebo přírodní vědy a být zaměstnancem nějaké instituce, která se s geologií provázána.

Takže jste šel studovat hornickou školu?
Šel jsem studovat hornickou školu, obor hornictví a hornická geologie. Když jsem byl ve třetím ročníku, proběhla revoluce… a ta změnila můj život. Bylo nám profesory vysvětleno, že nyní může člověk svobodně podnikat, a tak jsem si po škole založil firmu a začal si plnit svoje sny.

Přesto jste nakonec na šachtu šel dělat…
Je pravda, že jsem se šachtě nevyhnul, ale vše bylo jinak než se může zdát. Na dole jsem se nechal zaměstnat záměrně, protože se v podzemí v tu dobu nacházely zajímavé minerály. Zašel jsem tehdy za vedoucím dolu, který nás jako studenty měl na praxi, a s ním jsem se domluvil, že bych mohl pracovat jako důlní technik. Hned, když jsem mu řekl, že bych potřeboval zaměstnat na prvním patře, druhý úsek, věděl, že mi jde o kameny. Touhle cestou jsem se tedy dostal do podzemí. Pamatuji si, že hned za několik týdnů z uhelné stěny vypadl první vzorek a já jsem věděl, že se splnil můj sen. Na to pochopitelně navázaly první nálezy a ve finále jsem na dole Nejedlý u Libušína, neboli Schöllerce, zůstal asi dva roky. Postupem času přešla amatérská činnost na tu profesionální. Musím však říct, že jsem v tomhle měl velké štěstí s tím, že revoluce přišla v naprosto ideální dobu.

Jaké bohatství v sobě Schöllerka ukrývala?
Velké. Skoro každou směnu jsem nacházel zajímavé kameny. Časem jsem to naučil také své spolupracovníky, havíře. Běžně se tak stávalo, že jsem sfáral do dolu, došel jsem na pracoviště a tam mi předchozí směna vyskládala kameny, které pro mě našla… a já už jsem je pak jen ohodnotil rumem nebo cigaretami. Všichni u nás na úseku rádi dělali, někdy mu říkali i zlatý Klondyke.

Jaké minerály se v dole u Libušína daly najít?
Jednalo se o velice vzácný minerál niklu, zvaný millerit, který vytvářel dlouhé zlaté jehlice. Nacházel se v kamenech, tzv. Pelosideritech, připomínajících bochník chleba. Dá se říct, že tyhle minerály, které jsem našel v dolu u Libušína, jsou jedny z nejhezčích kousků svého druhu na celém světě. Kromě těch, co mám ve své vlastní vitríně, jsem jich mnoho daroval také do různých muzeí.

Po nějaké době vám však Schöllerka začala být malá…
Zlom nastal, když jsem se na mnichovské burze seznámil s ruskými kolegy. Ti mne následně pozvali do Ruska. Musím říct, že to také bylo v ideální dobu, protože kameny v Schöllerce začaly docházet, a tak jsem začal pravidelně jezdit hledat právě do Ruska, na Ukrajinu a do dalších míst Evropy. Tím, jak jsem se objevoval na burzách a různých mineralogických akcích, jsem postupně získával kontakty. Časem přišlo například pozvání na Srí Lanku od ředitele místního muzea, nebo jsem se dokázal domluvit se člověkem, který vlastní doly v Austrálii, že je mohu navštívit. Postupem času mě hodně oslovila Asie, začal jsem od roku 2000 jezdit do Číny, která byla, co se týče lokalit, velice bohatá. A i v tomhle případě mohu mluvit o velkém štěstí, protože jsme tam v jednom městě potkali při zavíráním rolety v jednom z obchodů člověka, který nám naznačil, že právě letí do jiné provincie, kde je spoustu kamenů a že s k němu můžeme přidat. A tak jsme jen s batohem odletěli do neznáma… a zadařilo se. Byli jsme ve správný čas na správném místě.

Odletěli do neznáma. To zní jako pořádné dobrodružství...
Sběr minerálů je pochopitelně spojený s dobrodružstvím. Zrovna v Číně jsme kdysi zažili, že nás na lokalitě Yaogangxian honili kvůli kamenům členové místního gangu s mačetami v ruce a my před nimi museli ujíždět v dodávce jak v nějakém akčním filmu.

Bavíme se o sběru kamenů. Jak je složité takový kámen přivézt do Česka?
Tohle je velmi různorodé. Ve světě jsou země, ze kterých se kameny oficiální cestou přivezou k nám do Česka jen velmi těžko. Pravidla jsou zde velice striktní, ale díky zkušenostem a dobrým vztahům se často dá využít nějaké odborné instituce, univerzity, které vás schovají pod svá křídla. Tyhle problémy jsou například v Turecku, Mongolsku, Grónsku a v dnešní době také v Rusku. Naopak v některých zemí se minerály berou jako sbírkový předmět, někde dokonce jako zboží, takže není problém kámen domů přivést. Například z Číny jsme takhle vozily lodní kontejnery plné vzorků.

Mluvíte o kontejnerech. Myslel jsem si ale, že hrajete spíš na kvalitu než na kvantitu...
Někdy je to tak, podruhé tak. Kontejnery plné kamenů jsou případ Číny, ale když jsme třeba na lokalitách někde v Africe nebo v Americe, tam naopak nejde o množství. Tam hledáte kvalitní vzorky, kterých si domů odvezete třeba deset. Několikrát se také stane, že najdete jeden, dva kameny a zabalíte si je normálně do batohu s ostatními věcmi.

Na jaké kameny se specializujete?
Specializuji se především na minerály v přírodní podobě, většinou ty krystalované. Jde o vzorky, které sběratelé a instituce používají pro sběratelské účely nebo pro různé výzkumy. Vůbec se tedy nevěnuji broušeným kamenům a v současnosti i velkým dekoračním kamenů.

Jak je vůbec složité takový kámen, který má nějakou hodnotu, najít?
V dnešní době je hledání kamenů mnohem lehčí, než tomu bylo, když jsem s tím začínal. Dnes totiž existuje internet, různé publikace a informace jsou mnohem dostupnější. I začínající sběratel, který se bude pídit, má velkou šanci, že něco najde. Když jsem s hledáním začínal já, byl jsem odkázaný na to, co mi prozradil někdo ze zkušenějších kolegů.

Jakými se při hledání musíte řídit pravidly?
Musíme se řídit několika pravidly jako je např. vlastnictví pozemků, horní zákon, ochrana přírody a podobně. V dnešní době ale lze navštívit lom v soukromém vlastnictví a jestliže já tam najdu minerál, který nepatří v dobyvatelném množství mezi vyhrazené nerosty, mohu si tyto vzorky nasbírat. V cizině je to občas ještě jednodušší. Existují místa, kde za leckdy symbolický poplatek si zaplatíte čas, který na lokalitě strávíte, a pak už je jedno, co si odnesete. Třeba v Americe si takhle můžete zakoupit vstup do diamantového dolu a můžete si tam třeba najít a odnést vlastní diamant.

Setkáváte se často s tím, že váháte, jestli si daný minerál nechat do sbírky nebo ho zpeněžit?
To je to nejtěžší. Kdybych byl jen obchodník a dělal to čistě za účelem prodeje, měl bych to o dost jednodušší. Kvůli tomu, že jsem sběratel a mám vlastní sbírku, tak je někdy obtížné se rozhodnout, jestli si parádní kámen nechám nebo bude na prodej. Obecně ale platí, že kvalitnější vzorky si většinou nechávám.

Jaký nález byl pro vás tím nej?
Za poslední tři roky se mi povedlo něco, o čem se nyní chystáme napsat nálezovou zprávu. Jedná se o tak ojedinělý nález, že aktuálně nemohu prozradit, kde jsme ho našli a další podrobnosti. Budeme se tam totiž s kolegou ještě vracet a pídit se po podobných nálezech, abychom získali více vzorků na analýzy. Mohu však prozradit, že se jedná o nález z Kladenska… a je opravdu raritní.

Jde o životní nález?
Z vědeckého hlediska se opravdu jedná o životní nález. V té podobě, v jaké jsme danou věc našli my, ji ještě nikdo nikdy nenalezl.

Jak složité je v dnešní době na našem území najít něco, z čeho si takzvaně sednete na zadek?
Díky tomu, že naše hornictví bylo ve středověku jedno z nejlepších na světě, kdy se používaly a vyvíjely nové těžební metody, například poprvé u nás bylo dosaženo tisíce metrů hloubky, jsou teď nálezy u nás chudší. Už ve středověku naši předci dokázali ze země vydobýt něco, co jinde ve světe nedokázali… i protože jsou nyní všechny doly uzavřené, je šance, že na hlušinových haldách, kde už prošlo tisíce sběratelů, najdete něco hodnotného velice nízká. Občas se ale stane, že kvůli nově vznikajícím stavbám, silnicím nebo logistickým centrům se někde odkryje větší plocha a najde nová lokalita.

To je vědecké hledisko. Ale máte kámen, který je pro vás emočně tím nej?
Z pohledu srdcaře nedokážu určit jeden kámen, z něhož bych měl největší radost. Tu obrovskou radost z nálezu totiž máte vždycky a je jedno v jakém koutě světa jste. Pocit, když si najdete rukama vlastní kámen, se zkrátka nedá popsat. Kameny navíc nemají žádnou hranici, takže i když nějakou lokalitu navštívíte desetkrát pokaždé tam můžete najít lepší a lepší vzorek a je možné, že tam pojedete pojedenácté a najdete ještě lepší… a nebo tam také už nemusí být nic.

Jak velkou hodnotu má vaše sbírka?
Je důležité říci, že mnoho kamenů, které mám ve sbírce nemají nikterak velkou hodnotu, ale já k nim mám citovou vazbu, mám k němu příběh, třeba že jsem se při jeho rozbíjení klepl do prstu nebo ho získal nějakým zajímavým způsobem. (směje se) Nebudu lhát, mám však ve sbírce také kameny, které mají i pro ostatní sběratele velkou hodnotu a já si mohu říct – jsou to dobře investované peníze. Často se stává, že mají na oko nepěkné kameny větší hodnotu než ty pěkné. Nejdražší kámen, který se skutečně prodal a já ho viděl na vlastní oči, byl čínský minerál rodochrozit. Bylo to před třinácti lety v arizonském Tucsonu a v přepočtu se ten kámen prodal za nějakých sto čtyřicet milionů korun.

Řeč je o hledání, ale vaše činnost musí být jistě spojena i s dalšími aktivitami, jako je například nákup a prodej…
Moje činnost pochopitelně není jen o těch kamenech, které si sám najdu. V tomhle oboru už jsem přes třicet let, a tak mám kontakty na to, abych si mohl materiál s kolegy vyměňovat nebo si objednat vzorky z jejich dolů a těžených lokalit. Pak třeba v Americe, kde je největší trh s minerály, zase z devadesáti procent kameny kupuji a pak je prodávám u nás v Česku. Můj byznys se tedy skládá z nálezů, výměn a koupí.

Jak je v Česku velká komunita lidí, kteří se o kameny zajímají?
U nás jsou tisíce podobných lidí, tedy sběratelů jako jsem já. Díky tomu, že jsme měli bohatou hornickou minulost, školy vychovávaly odborníky, ať už to byli geologové, mineralogové, paleontologové a podobně, má mnoho lidí v naší republice ke kamenům vztah. Pak jsou tu navíc lidé, kteří kupují kameny jako investici, protože kameny mají skoro ve všech případech jen stoupající tendenci, za což může fakt, že lokality jsou čím dál tím více vyčerpanější a nedostupnější.

Co na váš koníček a vlastně i práci říká rodina?
Rodina má k mému koníčku dobrý vztah. Už, když jsme se seznámili s manželkou, jsme společně jezdili na lokality sbírat kameny. Dětem se moje činnost také relativně líbí, i když se primárně věnují jiným oborům.

U čeho si nejvíce odpočinete?
Aktivně hraji za Kladno stolní tenis. A u čeho si nejvíc odpočinu? U rozklepávání kamenů.

Jmenujete se Špalek a věnujete se kamenům, nepřemýšlíte o změně příjmení?
To by bylo dobré. (směje se) Ještě vtipnější ale je, že můj kolega a kamarád mineralog se jmenuje Pařízek. No, třeba někdy vymyslíme nějaký společný projekt… To můj syn se také jmenuje Špalek a je vyučený tesař, takže ten už nepřešlápl.