Vraťme se zpátky v čase tam, kde všechno začalo. Vzpomenete si na své první výtvory? 
Na své první výtvory si moc nevzpomínám. Pamatuji si snad jen to, že jsem si jako dítě moc ráda skládala jakousi barevnou mozaiku a tatínek si mnou vytvořené barevné ornamenty  často zakresloval. Taktéž se mi vybavuje moment z osmé třídy, kdy při výtvarce kolem mé lavice procházela suplující ruštinářka a řekla: „Á, tady je malíř!“

Zmínila jste vašeho otce Vladimíra Kováře, který byl akademickým malířem. Jak vás ovlivnila jeho tvorba? 
Tatínek  byl akademický malíř, ale zemřel, když mi bylo pět let. Určitě mne ovšem tatínkova tvorba ovlivnit musela, protože celá řada jeho obrazů nám visela doma. Na druhou stranu si nevybavuji, že bych jako malá chtěla být jako tatínek. Je však pravda, že jsem talent asi podědila po něm.

Narodila jste se těsně po druhé světové válce. Jaké bylo vaše dětství? 
Jako děti jsme to nevnímali. Vyrůstalo se nám dobře. Žila jsem na Smíchově a v našem blízkém okolí bydlelo hodně dětí. Žil tam také pan Váša, který kvůli své zrakové indispozici nemohl chodit do práce, a tak s námi dětmi trávil hodně času. Pořád jsem byla venku. Bylo to fajn.

Jak jste již zmínila, brzo jste však přišla o otce… 
Ano. Maminka s námi, se mnou a bratrem, pak zůstala sama. Pracovala jako novinářka, zpravodajka Československé tiskové kanceláře v Berlíně. Musela tedy žít v NDR a já jsem po tu dobu bydlela na internátě, kde byly umístěny děti rodičů, kteří pracovali v zahraničí. Za maminkou jsem jezdila jen na prázdniny a na Vánoce.

Jak jste tohle odloučení snášela? 
Co se dalo dělat? V internátě to  bylo fajn. Naučila jsem se tam žít v kolektivu, s mámou jsem celou dobu byla v písemném styku. Žádnou křivdu jsem ale nikdy necítila, naopak. Perfektně jsme si celý život rozuměly. S bratrem jsme její práci zcela akceptovali. 

Čím začala vaše výtvarná kariéra? 
Absolvovala jsem Střední uměleckoprůmyslovou školu, po níž jsem nastoupila na umístěnku do Tábora, kde jsem pro Oděvy Písek dělala aranžérku výkladních skříní. V rámci své práce jsem se starala o prodejny v Táboře, Sezimově Ústí, Bechyni a Pacově. V šest ráno jsem vstávala a od osmi do šestnácti jsem pracovala. Kolem šesté hodiny večerní jsem přijela zpět domů do Tábora, kde jsem bydlela v podnájmu, a říkala si: „Teprve teď začnu žít.“ Po večerech jsem pak kreslila.

Jste známá především kvůli animovanému filmu. Jak jste se dostala k jeho studiu? 
Původně jsem chtěla studovat gobelíny u profesora Kybala, ke studiu animovaného filmu jsem se dostala vlastně náhodou. Když maminka byla v Berlíně, dělala mi v tanečních garde Lucie, žena herce Valtra Tauba, který hrál v Realistickém divadle Zdeňka Nejedlého v Praze (pozn. red. - dnešní Švandovo divadlo). Právě přes Lucii jsem se následně dostala k Miloslavu Jágrovi, který tehdy ve zmiňovaném divadle dělal kostýmního výtvarníka. Ten mne potom připravoval na vysokou školu. Každých čtrnáct dní jsem mu z Tábora vozila do Prahy nové kresby. Postupem času mi nabídl místo v ateliéru filmové a televizní grafiky u profesora Adolfa Hoffmeistera. Pamatuji si, že jsem tehdy ani pořádně nevěděla, co to animovaný film vlastně je, ale zkoušky jsem tam udělala. Prostě jsem dělala, co mě bavilo, tedy kreslila, a tohle byla prachobyčejná náhoda. Od roku 1966 do roku 1973 jsem tedy studovala vysokou školu. Během studia jsem ovšem hned dvakrát otěhotněla. První dítě, dcera Terezie, se mi narodilo ve čtvrtém ročníku, na konci pátého ročníku přišel na svět můj syn Filip. Prožila jsem si v té době složité období. Na rok jsem kvůli dětem přerušila školu., Dalších šest let jsem byla na volné noze, až poté jsem se vydala zkusit štěstí do Krátkého filmu Praha… a uspěla jsem.

Na svém kontě máte ceněné animované filmy. Jak vznikaly?
Náměty na animované filmy jsem čerpala z literatury, protože jsem vždycky hodně četla. Když jsem našla báseň, která mne výtvarně oslovila, tak na jejím základě jsem pak vytvářela animovaný film. Moc mě navíc bavilo, že jsem jako scénárista, výtvarník a režisér v jedné osobě mohla určit, kdo mi k filmu složí hudbu. V okamžiku, kdy už jsem měla připravený první film na svoje vlastní téma, ke kterému mám ještě dodnes scénář doma v šuplíku, tak Krátký film Praha skončil a s ním i moje kariéra v tomhle oboru. Zatímco jiným revoluce otevřela nové možnosti, mně pomyslné brány zavřela.

Bavili jsme se o Smíchově nebo Táboru. Jaké cesty vás však zavedly na Kladno? 
Na vysoké škole jsem potkala dnes již bývalého manžela, akademického malíře Pavla Čampulku, který byl Kladeňákem. Po svatbě a narození dcery jsem se přestěhovala na Kladno, do Kročehlav. 
Pak jsme bydleli řadu let ve Švermově a už přes čtyřicet let bydlím v Rozdělově.

Cítíte se už na Kladně jako doma? 
Už ano. Je to moje zlaté, černé Kladno.

Důkazem, že vás Kladno přijalo, je i vaše výstava v Galerii Cyrila Boudy… 
To, že je moje práce vystavována v Galerii Cyrila Boudy, mne moc těší. Jsem ráda, že si na mě organizátoři vzpomněli. Výstava je krásně nainstalována. Věřím, že se bude líbit i návštěvníkům.

Mohou se obdivovatelé vaší práce těšit na nové výtvory z vaší dílny? 
Už ne. Šest let se ze zdravotních důvodů žádným výtvarným činnostem nevěnuji. Pobývám na venkově u dcery a venčím tři psy, starám se o tři kočky, osm papoušků, hejno holubů a pár slepiček. Zvířata miluju a ze soužití s nimi mám obrovskou radost.

Nina Čampulková (10. října 1945, Praha)
Výtvarnice, ilustrátorka, režisérka, scénáristka a spisovatelka žije na Kladně od roku 1969. Narodila se v Praze do rodiny akademického malíře Vladimíra Kováře a profesorky českého jazyka Marie. Umělecké vlohy, které podědila po svém otci, využila nejprve na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově, v roce 1973 pak úspěšně absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, obor filmové a televizní grafiky, u profesora Adolfa Hoffmeistera a docenta Miloslava Jágra. Právě v oblasti animovaného filmu se pak prosadila a stala se respektovanou a uznávanou výtvarnicí a režisérkou. Kromě animovaného filmu vytvořila řadu polychromovaných plastik.