Jak jste sám řekl, opravář hudebních nástrojů je velmi neobvyklé zaměstnání. Jak vás napadlo, že je to práce právě pro vás?
Jako malý jsem na hudební nástroje hrál, konkrétně na housle. Tatínek byl truhlář a v době, kdy jsem se rozhodl, co v životě budu dělat, jsem myslel, že jím budu taky. Jsem z Bratislavy, kde otec dělal v Priemyslovém kombinátě města Bratislavy, který měl pod sebou různé provozovny  čalouníky, truhláře… a byla tam i opravna hudebních nástrojů, přičemž zrovna nové opraváře sháněli. Táta tedy jednou přišel domů a nabídl mi tenhle obor a já si prostě řekl, proč to nezkusit… akorát jsem netušil, že budu jezdit do školy přes celou republiku. (směje se) Moc si nevzpomínám, co mě k tomu vedlo. Prostě to asi bylo jiné než běžné obory, a tak jsem se rozhodl, že to vyzkouším.

Kde jste studoval?
Na učilišti v Kraslicích. Absolvoval jsem obor mechanik hudebních nástrojů v Amati Kraslice. Následně jsem se vrátil za prací do Bratislavy, ale protože se tam po revoluci dost rušily provozovny nebo se redukovaly počty zaměstnanců, dostal jsem tam jako nejmladší zaměstnanec výpověď. Takže jsem hledal, kam bych mohl nastoupit dál, a rozhodl jsem se odejít do Hradce Králové, do fabriky V. F. Červený, která patřila pod Amati Kraslice. Následovala ještě vojna a práce v opravně pro Ústřední hudbu Armády České republiky, kde jsem nějakou dobu zůstal.

Opravou hudebních nástrojů se živíte dodnes, ale moc podobných opravářů není. Jedná se tedy o hodně lukrativní zaměstnání? Nebo je tomu naopak?
Dá se touhle prací uživit, ale není to na nějaké velké vyskakování si. Během koronavirové pauzy jsem se musel nechat zaměstnat jinde, protože muzikanti moc nehráli, a tak nebyla ani práce. Aktuálně tedy dělám dvě práce. Tou první je pracovník údržby ploch dopravní značení na letišti v Praze a druhá je právě oprava hudebních nástrojů.

Mluvil jste o koronavirové pandemii. Jak jste během ní řešil svoje bezpečí? Vždyť přenést virus nástrojem, do kterého se dýchá, nemůže být nemožné, ba naopak.
Nástroje jsme dávali do karantény, do uzavřené místnosti s ionizérem, kde byly uložené dva týdny. Až pak jsme na ně sahali.

Jak jste na tom nyní? Máte hodně zakázek?
Aktuálně mám práce nad hlavu, zkrátka nestíhám…. Nyní mám pro běžné zákazníky z ulice stop stav do odvolání. Jinak to nejde… a to opravuji denně většinou do večerních hodin. Ovšem největší nával zakázek máme vždy o prázdninách, kdy mají ZUŠky a muzikanti většinou volno.

Přibližte prosím čtenářům, jaké hudební nástroje konkrétně opravujete…
Jsou to veškeré nástroje, které se vyrábí z plechu. Jde tedy o trumpety, tuby, křídlovky, barytony, tenory, heligóny, lesní rohy, pozouny....

Máte mezi svými zákazníky jistě řadu známých jmen. Můžete nějaká jmenovat?
Opravujeme nástroje například pro Ústřední hudbu armády ČR, Policie České republiky, Hudbu hradní stráže, pak také mezi mé klienty patří třeba skvělý jazzový trumpetista Laco Déczi nebo Jiří Houdek trumpetista ze Symfonického orchestru Českého rozhlasu… ale těch více i méně známých jmen je opravdu strašně moc.

Můžeme si vaší práci představit třeba jako práci automechanika, který musí rozebrat auto, aby našel závadu?
Můžete, ale někdy jde třeba jen o obyčejný servis. Často někomu nástroj upadne a potřebuje zohýbané plechy narovnat. Stane se ale také, že mi někdo přinese nástroj, který jsem ještě nikdy v životě neviděl, a to se pak stane, že na něj chvilku koukám a přemýšlím, co s ním. Je to ale pak o to větší výzva. Všechno jde přeci rozebrat.

Vzpomenete si na nějaké úsměvné závady, které jste řešil?
Naprostá klasika jsou pády na ledu. Hudebník nese nástroj na zádech, uklouzne a nástroj zalehne. Celkem zajímavý pak byl případ, kdy za mnou přišel pán, kterému nehrála trumpeta. Nakonec jsem v útrobách toho nástroje našel imbusový klíč.

Stává se vám, že vás někdo takzvaně vytáhne z postele, protože někdo potřebuje nástroj opravit co nejrychleji, aby stihl koncert?
Samozřejmě, že stává. Třeba mi zavolal v neděli dopoledne Laco Déczi a nadával, že mu někdo šlápnul na trumpetu. Tak jsem před obědem jel na dílnu ji opravit. Některým lidem se zkrátka oprava musí udělat na počkání. (usmívá se)

Jak staré jsou nejstarší nástroje, co opravujete?
Nejstarší nástroje, co se mi dostanou pod ruce, jsou kolem stovky let staré.

Jak komplikované je sehnat náhradní díl na špičkový, někdy dost starý, hudební nástroj?
Nejsme automechanici, takže nefungujeme tak, že ráno někam zavoláme a odpoledne nám přivezou náhradní díl. Běžně se čeká na díl třeba i tři měsíce. Komponenty zkrátka nejsou. V České republice už se dneska vyrábí minimálně, a tak musíme shánět v cizině. Ještě horší je to se starými nástroji. U nich to funguje tak, že si jejich majitelé shánějí jiné staré nástroje na náhradní díly a já je pak upravím dle potřeby.

Když opravujete žesťové nástroje znamená to, že na všechny musíte umět hrát, abyste posoudil, jak se oprava zdařila?
Ne ne, já na ně vůbec nehraju, jen do nich fouknu. (směje se) Jako opraváři mi jde vyloženě jen o tu technickou stránku věci. Já jen zjistím, jestli vše mechanicky v pořádku a vše těsní, jak má.

Opravě hudebních nástrojů se věnujete již od čtrnácti let. Jak se za tu dobu tenhle obor změnil?
Dřív byl materiál kvalitnější. Řemeslo výroby hudebních nástrojů se hodně změnilo. Hodně zamíchala kartami pochopitelně Čína, která mrská jeden nástroj za dalším, což se pochopitelně podepíše také na kvalitě. Výhodou je ale nízká cena, díky které si nástroje mohou dovolit třeba děti, které teprve začínají hrát. Když dám příklad, základní trumpeta od Yamahy stojí kolem patnácti tisíc, ale z Číny jí koupíte za třetinu. Samozřejmě ale musíte počítat s tím, že vám moc dlouho nevydrží, když se něco rozbije, neseženu na něj náhradní díly… ale do začátku je to fajn alternativa.

Jak si můžeme představit vaší dílnu? Vystačíte si z běžným nářadím?
Ne. Najdete v ní speciální nástroje přímo uzpůsobené pro naši práci. Buď si je sami vyrábíme, upravíme běžné nářadí nebo jej kupujeme většinou někde v zahraničí. 

Vychováváte si svého nástupce, někoho, kdo bude ve vašem řemesle pokračovat?
Nástupce zatím žádného nemám. Už u nás pár lidí bylo, že se chtějí naši práci naučit, ale většinou je hned jako první věc zajímalo, kolik za to budou mít peněz. Náš obor už navíc nejde v České republice nikde studovat. Člověk se tak musí naučit nějaký obor, kde se naučí pracovat s materiálem, třeba jako je zlatník, hodinář. Samozřejmě se jde náš obor naučit i bez vzdělání, ale musí tomu daný zájemce dát hodně volného času. Je potřeba přijít na dílnu, koukat nám pod ruce… a následně hodně zkoušet. 

Mířil jsem spíš do vašich vlastních řad...
Ani tam není. Syn to zkoušel, ale nakonec se z něj opravář hudebních nástrojů nestal. Vždycky ho zajímali hasiči, a tak je z něj nakonec profesionální hasič. Jsem moc rád, že se mu tím splnil jeho sen, baví ho jeho práce a je v ní šťastný.

Nástrojů ročně opravíte hodně, vlastníte však nějaký?
Doma žádný vlastní hudební nástroj nemám… vlastně ano, mám - vozembouch, který vytahuji párkrát do roka, když chodím bouchat o masopustech a staročeských májích.

A jak jste na tom s poslechem hudby?
Hudbu mám moc rád. Jsem hlavně jazzový, mám rád třeba zmiňovaného Laca Décziho. Před rokem jsem si konečně splnil sen a koupil jsem si domů gramofon, takže si užívám hudbu v perfektní kvalitě. Jinak ale poslouchám skoro všechno. Někdy si taky pustím třeba Škwory, slovenskou kapelu IMT Smile, Pink Floyd nebo Queen...

Co jiného rád děláte, když zrovna neopravujete?
Moc času už nezbývá, ale třeba včera jsem hasil požár v Bratronicích. Jsem členem dobrovolných hasičů ve Lhotě, kde dělám starostu sboru. Moje děti před lety začaly chodit na hasičský kroužek, a tak jsem s nimi jezdil po různých akcích a soutěžích. Časem mě hasiči zlákali do svých řad, dělal jsem tam vedoucího mládeže a nakonec se ze mě stal starosta sboru. Aktuálně má náš sbor včetně dětí asi sto deset členů a daří se nám, myslím si, dobře.