Dnes jste jedním z nejznámějších kladenských fighterů. Kde se zrodila vaše láska k bojovým sportům?
S bojovým sportem jsem začal asi v patnácti letech. Předtím jsem hrál na vysoké úrovni hokej. Chvíli jsem měl tu čest hrát v jedné lajně s Radko Gudasem. Bratr hrál s Kubou Voráčkem, který si občas chodil zahrát i za nás mladší. S bráchou hrál také Ondřej Pavelec a Jiří Tlustý, takže s těmi jsem občas jako malý také hrál. Pak se ale udály různé věci, které zapříčinily, že jsem se dal jinou cestou. Vybral jsem si cestu bojových sportů a jsem za to moc rád.

O jaké věci šlo?
Staly se nějaké křivdy mezi mnou a trenéry, ale hlouběji bych se k tomu nechtěl vracet. Nerad bych tu nadával na kladenský hokej. Prostě toho na mě bylo hodně a hokej mě nakonec přestal bavit. Mou cestu ovlivnilo navíc i to, že mi v šestnácti letech zemřel taťka. Hodně mne to rozhodilo, ale v bojových sportech jsem našel řešení. Mohl jsem se vymlátit, vypustit ven emoce. Musím ale uznat, že hokej mi hodně dal, hlavně co se týče fyzična a pak také morálu.

Byl jste rváčem už odmala?
Vyloženě rváč jsem asi nikdy v dětství nebyl… ale vždycky jsem byl dříč. Samozřejmě jsme s kluky ve škole zkoušeli nějaký ten wrestling, proběhly i nějaké bitky, několikrát jsem se zastal slabších, jinak jsem byl ale normální dítě, žádný průserář.

Vystřídal jste několik kladenských gymů, abyste si nakonec otevřel vlastní. Co k tomu vedlo?
Začínal jsem v SKS Aréně, kde jsem absolvoval pár zápasů v kick lightu. Tam jsem se bojovým sportem nadchnul. Vždycky jsem rád koukal na akční filmy s van Dammem… a najednou jsem se podobně jako on pral i já. Následně jsem měl období, kdy jsem chtěl být velký. Zvedal jsem činky, hlídal jsem na dveřích… jenže pak přišel Pavel Hakim Maier, který si otevřel tělocvičnu a já naskočil na pár let k němu a fightil pod ním. Po letech u Hakima jsem se rozhodl jít vlastní cestou. Byl to přirozený vývoj. Začátky sice byly krkolomné, ale momentálně je to asi čtrnáct let, co mám tělocvičnu.

Jaké byly začátky vaší tělocvičny?
Začínali jsme v Unhošti v pronajatém sále s jedním pytlem. Následně se nabalili další lidi, a tak jsme museli přejít na Kladno, do podzemí k Bajkalu. Aktuálně máme pěknou tělocvičnu v Arménské ulici hned vedle restaurace Marina-Bar.

Váš gym nese název Mystery. Jak jste k němu došel?
Koncept vyvstal z vnitřní inspirace. Když člověk hodiny trénuje a hodiny medituje, dostane se do stavu, kdy má čistou hlavu… a najednou se mu v hlavě složí nějaká mozaika, nějaká vize… a je to. Vždycky se mi líbili Vikingové, mám rád runy, takže nebylo co řešit. Pamatuji si, že mne nasměřovala tenkrát i jedna meditace s Danielem Landou. Po ní jsem si nastudoval pár run, začal jsem s nimi meditovat a najednou se mi v hlavě něco otevřelo, rozbalil se mi jejich příběh. V tu chvíli se zrodil nápad pojmenovat svůj gym jako Mystery Gym. Název je prostě mysteriózní a nutí člověka pátrat po pravdách nejen o sobě, ale o všem, co je okolo nás… o veškerém životě.

Mluvíte o meditaci a práci s vlastní hlavou. Jak se stane to, že se člověk začne o tyhle věci zajímat?
Probudily to ve mně nějaké zážitky z pouličních rvaček, které se odehrály, když jsme kdysi hlídali na dveřích. Pamatuji si, že tam jsem se poprvé viděl svrchu. Pak se mi to stalo také v jednom ze zápasů. Prostě jsem se viděl z druhé osoby, koukal jsem na sebe svrchu a nedokázal jsem si to vysvětlit. Vyzkoušel jsem nějaké meditace a najednou jsem si připadal, jako kdybych přišel domů. Začal jsem se zajímat o svůj vnitřek, řešil jsem najednou svá traumata, například úmrtí táty a podobně. Nevím, jestli dobře, ale nějakým způsobem jsem se prostě napojil na hluboký klid.

To vám jistě dost pomáhá také v zápasech…
Ano, v zápasech mi to hodně pomáhá. Jde především o to, aby vás nesežraly nechtěné myšlenky, abych našel před zápasem svůj hluboký klid, díky němuž dokážu předvést svůj nejlepší výkon. Důležitá je pak v mém životě fightera také morálka a životospráva. Kromě toho je ale nesmírně důležité také ve svém okolí eliminovat lidi, které tam nechcete… kteří vás jen vysávají, nic vám nedají… a vy z nich cítíte, že vám rozhazují ten váš klid.

Jak si takovou meditaci čtenář může představit? Je to otázka několika minut nebo třeba celého dne?
V tenhle okamžik dokážu meditovat klidně celý den. Meditace totiž nespočívá v tom, že nemám žádné myšlenky. Jde o to je pozorovat shora, vnímat, jak přicházejí, vybírat si z nich a nenechat je, aby mne ovládly. Když si myšlenky představíte jako labyrint myšlenek, nesmíte dovolit, aby vás něco zavedlo do slepé chodby.

Co byste doporučil tomu, kdo chce najít svůj hluboký klid?
Univerzální návod neexistuje. Kdybych měl ale lidem poradit, řekl bych jim, aby se zastavili, zahodili telefony a zkusili chvíli být sami se sebou. Být sami se sebou třeba půl dne, den. Pak člověku začnou vyplouvat různé myšlenky, které vám leckdy mohou pomoci.

Bavíme se o věcech, ke kterým jsou mnozí lidé skeptičtí. Je nutné, když se někdo chce přidat do vašeho gymu, aby se zajímal o duchovno stejně jako vy?
Vůbec. Není podmínkou, že by ten, kdo se chce k nám přidat, musel věřit těmhle věcem. Respektuji, že někoho tyhle věci vůbec nezajímají. Každý nemusí věřit v nějaké nadpřirozeno, nikomu to nenutíme. Spíš naopak. Je to takový bonus, který nabízíme. Když za mnou přijde člověk, kterého tyhle věci zajímají, tak mu o tom mohu vyprávět hodiny. Když ale bude tyhle věci cpát někomu, koho to nezajímá, akorát mi to vezme energii.

I když já osobně si to nemyslím, troufnu si tvrdit, že někdo vás dokonce může považovat za blázna…
Ano, to máte pravdu. Spousta lidí mě může odsoudit, označit se za blázna… a mají na to právo. Je to jejich věc. Dnešní doba je ale hektická, lidé jsou vystresovaní a podepisuje se to na nich. Většina z nich vůbec neumí nakládat se stresem a strachem. Každý, ať si dělá, co chce… Moje nastavení hlavy mi ale pomáhá tyhle věci eliminovat.

Zpět k Mystery Gymu. Jak byste popsal to, co se vám podařilo vytvořit?
Druhou rodinu. Podařilo se nám vybudovat kruh lidí, kteří se navzájem drží za ramena a podporují se. Vytvořili jsme zde prostředí, v němž se může cítit dobře dítě, teenager, chlap či žena ve středním věku, ale i třeba starší pán nebo paní. Nesmírně si vážím party, která tu vznikla. Naše činnost má navíc pořád vzestupnou tendenci, což je strašně důležité.

Nedávno jste v K-1 vyhrál pás pro amatérského mistra světa organizace WMAC. Čekal jste, že se v Chomutově stanete šampionem?
Každý bojovník tam jde vyhrát. Dělal jsem všechno proto, abych zvítězil. Absolvoval jsem opravdu tvrdou přípravu… Pak jsme tam s kluky vlítli a zvítězili. Schválně říkám my, protože jsme jeden kruh, jak již jsem zmiňoval… a tak moje vítězství je vítězství všech z Mystery Gymu. Vytvořili jsme výborný tým, kromě titulu máme také dvě třetí místa a jedno čtvrté.

Jak vnímáte fakt, že veřejnost na bojové sporty už nekouká tak přes prsty, jako tomu bylo dříve?
Samozřejmě je to pozitivní. Na bojové sporty se může koukat přes prsty jen ten, kdo do toho moc nevidí. Náš sport není jen o tom, někoho zbít. Dělá z kluků muže, pomáhá lidem vložit do života disciplínu, probouzí v nich vůli na sobě makat. Zároveň se fighter díky němu učí čelit strachu. Popularita bojových sportů mě i s ohledem na to dost těší… jediné, co mě mrzí, je tahání bizáru do našeho sportu.

Narážíte na organizaci Clash of the Stars?
Nechci narážet na nic. Těch organizací, které dělají z našeho sportu extrémní bizár, je víc. Já toho nejsem ale nejsem fanouškem. Podívejte se, co tam chodí za lidi… a pak sportovci, kteří na sobě makají a ten sport umí, nedostanou pořádně zaplaceno. Chápu, že je to byznys, ale u mě to už dávno překročilo nějakou hranici únosnosti.

Co byste na závěr vzkázal čtenářům?
Přijďte si k nám zatrénovat. Můžete se zároveň podívat na naše facebookové, instagramové i webové stránky. Kdo by se k nám chtěl přidat, kontaktujte mne, rád se s vámi uvidím na tréninku.