Jak jste se z brněnské konzervatoře dostala do kladenského divadla?
Obrovskou náhodou. Nechtěla jsem jít na vysokou – všichni kolem mě si dávali přihlášky a já tak trochu bojovala proti systému. Nakonec mě přesvědčil spolužák: když s tím nesouhlasím, mám s tím něco udělat. Tak jsem obeslala divadla a ozvalo se Kladno. Byla jsem tak nadšená, že jsem nabídku ráda přijala.
Přijít přímo z konzervatoře do angažmá místo vysoké školy – to je docela odvážný krok.
Přišlo mi zbytečné mít osm let hereckého vzdělání, když už můžu jít do praxe. Rozhodnutí to bylo možná trošku rebelské, navíc jsem ho musela udělat asi během dvou hodin. V mém životě se tím změnilo úplně všechno. Navíc jsem před sebou měla maturitu, ale i tu jsem nakonec zvládla. A stejně jako Tereza v Rebelech za tři jedničky a jednu dvojku.
Bylo těžké opustit Brno?
Mám silnou vazbu na rodiče, bratra a na spolužáky z konzervatoře. Opustit je v půlce roku bylo nejtěžší. Měla jsem velký strach, protože kolektivy jsou obecně největší problém institucí. O to víc jsem byla překvapená, jaký kolektiv tady je. Zázemí, které mi na Kladně připravili, je neskutečné. Jsem moc vděčná.
Váš kladenský debut je rovnou hlavní role Terezy. Jaký vztah jste si k ní našla?
Tereza je milá, slušná, lehce zakřiknutá princezna – což mé povaze příliš neodpovídá. Brala jsem to jako výzvu. S režisérem Honzou Křížem jsme ji doladili tak, aby zůstala předlohová, a přesto v ní bylo něco ze mě. Je možná trošku větší rebelka než ve filmu. A to mi sedí.
Co jste se při zkoušení muzikálu naučila nového?
Ve zpěvu jsem si nikdy nebyla stoprocentně jistá, ale tady jsem poprvé pocítila sílu kolektivu v tom nejlepším smyslu. Když stojím na jevišti a zpívám sólo, cítím za sebou dvacet lidí – a to je něco, co se nedá popsat. Pohybově jsem na tom vždy byla dobře, tančila jsem celý život, i na konzervatoři. Pak ale přišla Petra Parvoničová a ukázala mi, že pohybová průprava je jedno a fyzická kondice druhé. Po čtyřech pohybech jsem přestávala dýchat. Teprve teď jsem se naučila pracovat s bránicí tak, abych choreografii nejen zatančila, ale i odzpívala.
Je na kladenském pojetí Rebelů něco překvapivého?
Především přístup režiséra Honzy Kříže. Když si vybavím karlínskou produkci nebo film, je to velké, barevné, veselé. A takhle přesně vypadá většina komerčních muzikálů. Hlavně pozitivně, všichni se usmívejte a na konci udělejte jazzové ručičky… To jsem nikdy nechtěla a mám velkou radost, že jsme tou cestou nešli. My naopak cílíme na odraz skutečnosti, na čistotu, na to, aby každá scéna dávala smysl a činohry byly čisté. Už na první čtené zkoušce bylo jasné, že vzniká něco výjimečného.
Proč by si diváci neměli nechat muzikál Rebelové v Městském divadle Kladno ujít?
Je to skvělý realistický příběh plný mladých lidí. A snad poprvé v divadle skutečně mladí hrají mladé. Je to rebelské, svěží a je to boží.
