Jakube jsi rodilý Kladeňák?
Vlastně úplně ne. Přišel jsem na svět v Praze, konkrétně v porodnici U Apolináře. Pak už jsem opravdu bydlel v Žilině u Kladna a dokonce i krátce přímo v Kladně, když jsme u nás na vsi rekonstruovali domek.
Jaké bylo tvé dětství na venkově?
Krásné. Jsme poměrně malá obec, takže kam se podíváš, tam máš kamarády. Chodili jsme ven, hráli všechny možné hry…
… a ty jsi k tomu zpíval…
Ne, to ještě ne.
Jak jsi se, vlastně potkal s hudbou?
Moje prababička pracovala v Obecním Domě v Praze a někdy mě brávala na koncerty. To byla vážná hudba. Potom jsem s rodiči jezdil na muzikály a vždycky v autě jsem si s mámou broukal různé melodie. V té době jsem si ale ještě nedokázal představit, že se jednou budu hudbě opravdu věnovat.
Pak přišel přechod na kladenskou průmyslovku, což není moc umělecká škola…
No jasně, při škole jsem se už učil zpívat. Chodil jsem soukromě k paní učitelce Lucii Zejfartové. Škola mi svým zaměřením moc nic neříkala, ale vystudoval jsem ji a paradoxně jsem za to rád. V dnešní situaci v pěvecké branži je dobré mít zadní vrátka. To vše se událo před pěti lety.
A dál?
Už ve čtvrťáku na průmce jsem dělal přijímací zkoušky na Mezinárodní konzervatoř na obor muzikálové herectví a jsem tam. Teď ve druhém ročníku. To mě baví, i když je to docela náročné. Na škole kromě herectví musíš studovat i tanec a dokonce zvládat balet. No to jsem nikdy nedělal ani neplánoval, ale patří to k sobě. Představa o tom, že si vystačíš s nějakou mírou talentu nebo chutí je mimo mísu. I tam se musím hodně učit.
Není to ale jenom v lavicích. Ty už někde vystupuješ na veřejnosti. Kde?
Je skvělé, že na škole učí lidé z praxe. A sama škola má své divadlo, kde jako studenti hrajeme před publikem. Studenti čtvrtého ročníku mají maturitní představení a šestého pak absolventská představení. Nás z nižších ročníků si do těch muzikálů berou.
Přemýšlíš dopředu? Co dál po škole? Další školu?
Ne, dál zatím ne. Chtěl bych úspěšně absolvovat šestý závěrečný ročník a třeba budu i učit v umělecké škole.
Takový ten zacyklený muzikant. Vystudovat umění a pak šup do zušky učit talenty, kteří vystudují také konzervatoř a vrátí se do zušky učit další umělce, kteří za několik let budou následovat osud svých učitelů. Jakube ty netoužíš po slávě, popularitě, světovém úspěchu?
Ale jo, určitě jo. Chtěl bych být slavný muzikálový zpěvák, chtěl bych se muzikou živit, ale když se v tomhle oboru realisticky rozhlédneš, tak se musíš zase dostat k těm zadním vrátkům, o který jsme tady už mluvili.
Když odhlédnu od té hvězdné budoucnosti, kterou máš před sebou, tak se musím zeptat třeba na tvůj vánoční koncert v kostele v Družci. Nebylo to ve věhlasné síni nějaké světové metropole, ale vím, že byl „vyprodaný dům“. Baví tě to?
No jistě. Když tomu publiku zpíváš staré fláky od Matušky nebo Gotta a cítíš, jak tomu rozumějí. To je skvělé a podle mě to má i velký smysl. Já tam lidem nevnucuji nějaký můj názor prostřednictvím vlastní tvorby, ale přináším jim v těchto koncertech to, co znají, co mají rádi a čemu rozumí. Když si to takto sedne, tak je to dobře. Takže mě to baví.
Tomu oboru se dost nečesky říká Show Business. Myslíš si, že je to víc šou nebo byznys?
Jednoznačně byznys. Je to vidět i kolem mě. Kdo má v zádech finanční krytí, je o několik kroků vpředu. Ti, co tohle nemají, to musejí dohánět jinak, což se ne vždy potká s úspěchem. Je to určitá nespravedlnost doby. To ale není jen výsadou uměleckých profesí.
Jak vnímáš u českých interpretů tvorbu zpívanou primárně anglicky?
Na to mám jednoznačný názor. Pokud jsem v Čechách, mám zpívat česky. Někdo může namítnout, že většina mladých už angličtině rozumí, ale existuje spoustu lidí, kteří nerozumí. Aby sis užil poslech písničky, měl bys rozumět, o čem je.
Když dorazil Jakub Vostřák do studia k natáčení rozhovoru, přišel jiný Jakub, než když jsme si schůzku domlouvali. Shodil své dlouhé vlasy a změnil image. I to se u umělců stává. Proč k tomu došlo a i další zajímavá témata se dozvíte ve videu s celým rozhovorem na našich internetových sítích.
