Adame, hovoříme spolu po velkém úspěchu. Vraťme se ale ještě k trpké sezóně, kterou jste loni musel prožít s Kladnem…
Máte pravdu, že byla trpká. Zajíci se počítají po honu a my jsme po tom našem neměli žádného. Sezóna se sice pro nás vyvíjela dobře, forma nebyla špatná, jenže na play-off jsme se nedokázali dostatečně připravit, byla nepohoda v týmu, a tak to vyústilo v tenhle propadák. Ve čtvrtfinále jsme ztratili veškerou sebedůvěru a to, co nás zdobilo v základní části, tedy bojovnost, zmizelo. Zkoušeli jsme výsledek urvat individuální silou, ale ta v kolektivním sportu nikdy nezvítězí.
Spravil jste si volejbalovou chuť teď na mistrovství světa?
Samozřejmě, na druhou stranu, kladenský neúspěch z loňska jsem nijak v hlavě nedržel. Čas s nároďákem jsem bral jako období, v němž chceme být úspěšní… ale to, že se to povede takhle nadstandardně, jsem nečekal.
Už přebolelo zklamání z toho, že jste nedosáhli na medaili?
Jo, přebolelo. Člověk je teď na nějakou dobu u fanoušků nesmrtelný, je o něj velký zájem z médií, což vás utvrzuje v tom, jakého úspěchu jste dosáhl. Zároveň ovšem musíme dál žít normální život. Musím se přiznat, že kvůli běžným každodenním starostem člověk rychle zapomene, jakého úspěchu se mu podařilo dosáhnout. Časem všechno pomine a všechno se vrátí do starých kolejí.
Jak byste šampionát zhodnotil?
Bylo to neskutečných dvacet dní. Bylo to něco, s čímž jsme vůbec nepočítali. Musím se přiznat, že jsme na tak dlouhou dobu ani nebyli sbaleni. Vtipné tedy bylo, že nám ke konci docházelo oblečení na trénování. Sice nám tam prali, ale zpocených věcí bylo tolik, že prádlo ani nestačilo schnout. (směje se) Herně náš tým šlapal jak švýcarské hodinky, neměli jsme mezi sebou žádný problém, ani obávaná ponorka nepřišla. Kluci byli skvělí, všichni jsme se náramně podporovali, pomáhali si. Bylo to neuvěřitelné. Byl to turnaj z říše snů. Prolezli jsme skupinovou fází, v osmifinále jsme si na Tunisko věřili, věděli jsme, že na ně máme. Írán byl tvrdší voříšek, ale povedlo se nám postoupit. Byli jsme vždy o zápas blíž k medaili a já si říkal, že to není možné. Byla to horská dráha emocí. Nakonec to ale bohužel necinklo.
Pamatujete si, co vám problesklo hlavou po odehrání posledního míče na šampionátu?
Ne, ne, netuším. (odmlčel se) Přiznám se, že si ani nepamatuji, kdo dal poslední bod. Nevybavuju si to. Jediná myšlenka, na kterou si vzpomínám, byla, že jedeme domů bez medaile a konečně se vrátíme domů. Přiznám se, že jsem se domů těšil hodně.
Jak se vám líbilo na Filipínách? Stihl jste poznat krásy Manily?
Doufám, že si tenhle rozhovor nikdo nebude překládat. (směje se) Moc příjemnou zkušenost s Filipínami nemám. Mentalita lidí je sice skvělá, jsou přátelští, milí, pohostinní… ale samotná Manila se mi nelíbila. Bylo tam obrovské vedro a vlhkost, často se městem linuly prapodivné vůně a zápachy, v ulicích nás naháněli nebezpeční lidé s teasery, abychom si koupili viagru. Po tomhle zážitku jsem si řekl, že už mě mimo hotel nikdo nedostane, až takový dobrodruh nejsem. Člověk si po tomhle zážitku uvědomí, v jakém blahobytu tady žije.
Zpět k volejbalu. Myslel jste na to, že zápas o bronz byl vaším posledním představením v národním týmu?
Na to jsem nemyslel, i když se přiznám, že jsem konec v reprezentaci plánoval. Tak to prostě chodí, přijde to jednou i na klubové úrovni. To, že něco končí a něco nového začíná, je v životě normální. Jednou z toho vlaku prostě člověk musí vystoupit. V národním týmu jsem strávil čtrnáct let, reprezentaci jsem věnoval dost času. Uzrálo ve mně, že ostatní kluci už jsou mladší, rychlejší a já tam nechci být jen kvůli svému jménu. Už jsem zkrátka na sobě cítil, že týmu nemám co dát.
V předešlých rozhovorech jste se nechal slyšet, že byla jedním z důvodů konce také rodina…
Ano, rodina byla velmi zásadní důvod. Dceru jsem teď neviděl skoro měsíc vyrůstat… a během toho jí narostl zub. Když jsem odevzdával syna bývalé manželce, tak se rozplakal, proč zase jedu na volejbal. Tohle jsou momenty, kdy to člověka zabolí. Chci aktuálně dětem věnovat mnohem více času a synovi vynahradit čas, který jsem s ním kvůli nároďáku v minulosti trávit nemohl… a stejnou chybu nechci opakovat u dcery. Chci být teď hlavně táta.
Nemusí se bát konce také kladenští fanoušci?
V nejbližších letech určitě ne. Mým cílem je hrát do pětatřiceti. Pokud mi bude volejbal na Kladně dávat smysl a Kladnu bude dávat smysl, abych byl součástí týmu, tak budu za Kladno rád hrát dál. Jakmile ale začnu cítit, že v týmu nemám své místo, nemám mu co přinést, tak skončím. Jestli tohle nastane za rok, za dva nebo za šest teď ale netuším.
Tým Orlů prošel proměnou. Už jste se viděl s novými spoluhráči?
Když jsem se vrátil z mistrovství, dostal jsem od trenéra zákaz být s týmem. Byl jsem z toho nevrlý, protože jsem věděl, že se moje tělo bez pohybu rozsype, ale poslechl jsem. Užili jsme si volno s rodinou, jeli jsme k sestře do Brna. Včera jsem se vrátil do procesu, byl jsem v posilovně, první trénink s týmem mě ovšem teprve čeká. S kluky jsem se kdysi dávno jen seznámil, ale jak v reálu herně vypadají teprve pocítím.
Chuť a energie do nové sezóny tedy nechybí?
Chuť mám obrovskou. Moc se na to těším. Přítelkyně mi zrovna dneska říkala, že nechápe, jak tohle můžu zvládat, ale já bych nejradši neodpočíval vůbec. Volejbal je koníček, který miluju, a navíc si jím vydělávám peníze.
Jaké jsou vaše cíle pro nadcházející ročník?
Mým osobním cílem je přežít sezónu ve zdraví. Rád bych se vyhnul zdravotním problémům, které mne trápily loni. Co se týče týmu, měli bychom se poučit z toho, že základní část je úplně něco jiného než play-off. Musíme si vybudovat co nejlepší výchozí pozici, to ano, na druhou stranu to není to nejdůležitější. Musíme jako celek furt na sobě pracovat tak, aby před play-off nebyly řádné nezodpovězené otázky… aby se hráči nepomlouvali mezi sebou a aby každý věděl, jaká je jeho role v týmu. Zpátky ale k otázce, určitě chceme skončit v nejlepší čtyřce a následně zabojovat o finále.
Do Kladna jste se vrátil před dvěma lety. Jak si tenhle comeback užíváte?
Já si návrat na Kladno užívám. Naplňuje mě to. Samozřejmě by bylo lepší, kdybychom měli úspěchy v každé sezóně, ale návratu určitě nelituju. Kladno mám rád, nedám na něj dopustit. Jsem tu spokojený, dělám to, co mě baví a dělám to rád.
