Jak jste se k bojovým sportům dostala? 

„Ze začátku, asi v deseti letech, jsem dělala klasické jiu-jitsu, tedy sebeobranný systém. Po dvou letech jsem pak přešla ke sportovní verzi brazilského jiu-jitsu. Vedena ke sportu jsem však byla už od útlého věku. Dělala jsem atletiku, volejbal nebo plavání. Konkrétně plavání jsem se věnovala hodně, plavala jsem vlastně už od miminka. Mým snem bylo dělat závodní plavání, jenže na plavání bych musela složitě dojíždět, a tak jsem přešla na bojové sporty, jejichž tréninky jsem měla o dost blíž.“ 

Jak byste brazilské jiu-jitsu laické veřejnosti popsala? 

„Jedná se vlastně o boj na zemi, který mohou znát lidé například z nesmírně populárního MMA. Jde vlastně o boj za použití technik škrcení a páčení. Je to takové judo, přičemž ale po hození protivníka pokračuje boj na zemi. Údery však nepoužíváme.“

Nebojí se o vás rodina? 

„Rodina mě nesmírně podporuje, ale například taťka vůbec nechce sledovat moje zápasy. Asi by nevydržel pohled, že mi někdo páčí ruku nebo škrtí. Mamka si zase nepřeje, abych někdy dělala MMA, protože se jí nelíbí údery do obličeje.“

Ve světě bojových sportů jste úspěšná...

„Získala jsem celkem osm medailí na mistrovství světa, šlo o brazilské jiu jitsu nebo sporty sambo, hand to hand či newaza. Nejvíce jsem ovšem pyšná na zlatou medaili, kterou jsem získala v roce 2019. Zároveň šlo o moji poslední medaili, bohužel se totiž jednalo o poslední závody před koronavirovou pandemií.“ 

Takže jste téměř rok bez ostrého zápasu? 

„Ano. Jediné závody, které se v poslední době konaly, byly mezi dvěma vlnami pandemie, a to jsem bohužel byla zraněná. Měla jsem 
a stále ještě mám problémy s klíční kostí, které jsem si přivodila na jednom z tréninků juda.“

O jak vážné zranění šlo? 

„Zpočátku jsem byla dost šokována, protože mi v nemocnici řekli, že už nejspíš nikdy vrcholově sportovat nebudu.“ 

To musí být pro profesionálního sportovce zdrcující...

„Málem jsem na místě zkolabovala. Byla to ohromná rána, neuměla jsem si představit, že bych sportu na téhle úrovni musela nechat. Baví mě zápasit, baví mě vyhrávat. Sport k mému životu zkrátka patří.“ 

Situace ale tak černá nebyla, že? 

„Naštěstí jsem o dva dny později měla telefon, že zranění nakonec nebude tak hrozné. Měla jsem štěstí, a tak jsem vyvázla „jen“ se sedmiměsíční pauzou od sportu. Trochu štěstí jsem měla také v tom, že aktuálně kvůli pandemii nejsou závody, takže jsem o ně nepřišla, avšak tréninky mi prostě budou chybět.“

Podařilo se vám složité zranění doléčit? 

„Aktuálně už trénuji, ale zranění se stále dokola ozývá. Před Vánoci už jsem si myslela, že mám vše za sebou, jenže pak přijde jeden trénink a postižená oblast o sobě zase dá vědět. Pořád však doufám, že alespoň na podzim budeme mít sezónu a já budu moci zápasit. Moc bych si to přála, protože letošní sezóna je pro mě tou poslední mezi juniory.“ 

Do toho vám ještě komplikuje situaci koronavirus...

„Obecně je nejen pro tenhle sport špatná doba. Sportovec jako jsem já se potřebuje neustále s někým na trénincích srovnávat, zjišťovat, jestli se zlepšuje. Ta možnost kvůli koronaviru není. Naštěstí jsem profesionálním sportovcem Dukly, takže mohu normálně trénovat. Jsem ale ve svém sportu jediná, takže nemám s kým spárovat. Jediná možnost je, když se sejdu s holkami z Kladna u nich ve sklepě.“

Máte ještě nějaké jiné vazby na Kladno? 

„V Kladně studuji vysokou školu, a to na Fakultě biomedicínského inženýrství ČVUT obor fyzioterapie. Aktuálně je pro mě škola hodně důležitá. Vím, jak je těžké se sportem uživit, a tak si chci vybudovat zadní vrátka, abych se teoreticky mohla uživit i fyzioterapií sportovců. V judu jsem pak chvíli patřila do oddílu Judo Kladno na Sítné.“ 

Zpět k tréninku. Trénujete jen se ženami, nebo se srovnáváte i s muži? 

„Mými sparing partnery jsou v drtivé většině kluci, protože trénink s nimi mi dá mnohem více. Na kempech v cizině se pak samozřejmě peru s kýmkoli.“ 

Kdo vás trénuje? 

„Mám jednoho hlavního trenéra Miloslava Bosáka, ten mě k bojovým sportům přivedl. Kromě toho mě v judu trénuje ještě David Dubský a kondičního i silového trenéra Petra Trýznu.“

V bojovém sportu je důležitá hlava. Máte také svého mentálního kouče?

„Mentálního kouče nemám, o mojí psychiku se stará můj hlavní trenér Miloslav Bosák. Umí se mnou mluvit, uklidnit, motivovat. Myslím si ale, že jsem člověkem, který má od přírody hlavu dobře nastavenou. Pomoc specializovaného kouče nepotřebuji. Vím, čeho chci dosáhnout a vím, co to stojí. Mám v hlavě jen to, za čím jdu, a tomu věnuji všechno.“ 

Jaké jsou vaše sportovní cíle do budoucna? 

„Mým cílem aktuálně je se hodně věnovat judu a pokusit se probojovat na olympijské hry. To je ale kvůli dlouhému zranění a koronaviru čím dál tím méně reálné. Cílem tak budou nejspíš Světové hry v neolympijském sportu newaza. V záloze do budoucna mám také MMA. Někdy si sice říkám, jestli bude zápasení včetně úderů něco pro mě, na druhou stranu mám v sobě zápasnickou povahu a chci si to někdy zkusit. MMA ale určitě není aktuální otázka.“

MMA se těší nesmírné popularity. Sledujete ho? 

„Sleduji UFC i domácí scénu, tedy Oktagon. Úroveň tohoto sportu u nás se velmi zvedá, některé zápasy mají takřka světovou kvalitu. Nejblíže mám k zápasnicím, které se věnují judu nebo brazilskému JJ. Mezi mé favority patří třeba Mackenzie Dern, je to zkrátka můj idol. Z našich holek pak sleduji třeba Lucii Pudilovou nebo Magdalenu Šormovou.“ 

K vrcholovému sportu patří a leckdy daleké cestování. Užíváte si ho?

„Díky sportu jsem skutečně poznala kus světa. V Evropě většinou vidím jen halu a po závodech jen odjíždíme, při akcích ve zbytku světa, především na soustředění, pak stihneme i nějaké výlety. Byla jsem například na soustředění v Riu de Janeiru, kde jsme byli u známé sochy Ježíše, nebo v rámci soustředění v Los Angeles jsme byli v Národní park Sequoia.“ 

Jaká byla návštěva kolébky vašeho sportu? 

„Šlo o něco nepopsatelného. Tyhle zážitky mám hlavně díky sportu, kterému si věnuji. Když jsem na těchhle kouzelných místech světa, vždycky si říkám, že bych jejich návštěvu přála i své rodině a blízkým. Cestování je krásné. V aktuální době mi hodně chybí. Například v Riu jsem se setkala s obrovským kontrastem životní úrovně. Na jedné straně jsem poznala chudou čtvrť prosáklou kriminalitou, na druhé pak zbohatlické centrum. 
V té chvíli si člověk uvědomí, co je v životě důležité. Cení si pak více toho, co má.“

A jaká byla sportovní stránka návštěvy Brazílie? 

„Na jednu stranu jsem zažila nepříjemné chvilky. V jednom z klubů nás chtěli zbít, pak jsem zase absolvovala setkání s držitelem nejvyššího červeného pásu, který moc lidí na světě nevlastní. Bohužel to pro mě nebylo příjemné setkání. Jednalo se o extrémně pyšného namyšleného muže, který ani nic nepředvedl. Zbytek byl ale bombastický. Poznala jsem starou školu mého sportu, šlo o skvělý zážitek, který bych přála všem.“

Jaký pásek máte vy? 

„Momentálně mám hnědý pasek, který je poslední před mistrovským černým.“ 

Čemu se věnujete, pakliže nezápasíte? 

„Především trávím čas s rodinou. Kromě toho ráda běhám, mám moc ráda přírodu. Miluji krásy České republiky. Nebráním se také novým sportům, leccos ráda vyzkouším. Na podzim bych chtěla začít s otužováním, ale obecně moc ráda zimu nemám. (směje se)“

Medaile Anety Pokorné z MS

3. místo 2016 BJJ (organizace UAEJJF)
1. místo 2017 BJJ (organizace UAEJJF)
2. místo 2017 Hand to hand
2. místo 2018 Newaza
2×1. místo 2018 BJJ (organizace IBJJF)
1. místo 2019 Newaza
3. místo 2019 Sambo