Antonín Mittelbach, legenda nejen vysokého kola z Unhoště
Měl jsem vždy štěstí na lidi
Antonín Mittelbach přijel na rozhovor do studia v podvečer a dlouze a nostalgicky se rozhlížel po bývalém areálu Poldovky. Tady kdysi začínal svou profesní dráhu, a kdyby nepotkal všechny ty dobré lidi na cestě životem, asi by se zde propracoval až do penze. Jenže zřejmě ještě tenkrát netušil, že mu na cestu svítí šťastná hvězda, která jeho život poněkud zaklikatí. Tonda je slavným cyklistou na vysokém historickém kole, kameramanem České televize a především hrdý Unhošťák. Jak by ne, když se v tomhle krásném městě na Kladensku narodil v pokoji na gauči pod oknem.
Tondo, pojďme rovnou k cyklistice. Kde a kdy se v tobě zrodila ta vášeň pro kola?
Pracoval jsem na poldovce a mistroval mi Venca Zvonař a to byl trenér lokomotivy Kladno. V tý dílně, krom toho co měl dělat, opravoval a vlastně vyráběl kola. Mě to tenkrát strašně chytlo. Bylo to v době, kdy všichni kola zahazovali a kupovali motorky nebo embéčka. Venca už tenkrát vyráběl zajímavě designy rámů, stříkal na ně různý duhy a barevný kombinace. Zkrátka takhle jsem v tom byl až po uši.
A co to velké historické kolo?
Tomu vlastně předcházela sázka a hec v Unhošti v hospodě, kde jsme se dohadovali, že bychom mohli jet „závod“ z Karlovejch Varů k nám. Byli jsme dva, vyrazili jsme jednoho květnového dne a já jsem prohrál. To mi ale tak úplně nevadilo, protože když jsem přijel zplavenej do Unhoště, tak tam byla pomalovaná silnice nápisy Tour de France a na kanálech byly značky WC, večer kytary a zábava. To byl rok 1983 a my jsme si řekli, že to uděláme další rok znovu. Mě to strašně chytlo, protože zájem o tuto akci rostl doslova geometrickou řadou. Ty další ročníky s námi jezdil nějakej pan Mašín a ten za mnou jednou přišel, že v Přítočně je tohle kolo u nějaké paní, která se ho chce zbavit, protože na něm jezděj vnoučata a lámou si neustále nohy i ruce. Mašín původně myslel, že by to byla dobrá dekorace na ples, kterej jsme u nás pořádali. Nikoho tenkrát nenapadlo, že bych na něm někdy jel. Nějak jsem na to zapomněl a jel jsem se na kolo podívat až těsně před plesem v lednu. Bohužel paní už nežila. Složitě jsem sehnal jejího syna, kterej mi nakonec kolo prodal za pětistovku a čtyři piva. Rezavý kolo jsem vystavil jako dekoraci na bále a tím to skončilo.
Jak to tedy zase začalo?
No přišlo jaro a já měl takovej pocit, jako když máš ve stáji nezkrocenýho koně. Zkoušel jsem ho osedlat, jenže pořád jsem byl odřenej a polámanej. Osudový zlom nastal, když se mi do ruky dostala knížka Sport v království Českém od pana Paciny, redaktora Mladý Fronty. On se tam v nějaké stati zmínil o Kohoutech na Smíchově. Nebyl to návod jak na kole jezdit, ale psal tam o tom, co všechno se dá na kole zažít, jak sem přijel angličan Brown, kterej jel na takovém kole cestu kolem světa a měl s sebou jen pistoli a deku. Přespal na Smíchově a už tenkrát hezky česky pan továrník Kohout kolo okopíroval a už na něm Browna doprovázel na cestě do Plzně. Oni pak jeli třeba nonstop do Vídně a trvalo jim to 84 poštovních hodin. Začal jsem zprvu pátrat po tom, co je to poštovní hodina. To je totiž čas počítanej i s přepřaháním. To byla velká výzva a počátkem devadesátek jsem se vydal nonstop do Vídně, a to za 36 hodin.
Napadá mě otázka jak člověk vypadá když z takovýho velocipédu sesedne po dnu a půl cesty bez přestávky?
No hrozně! Já jsem vždycky samozřejmě nevyrážel sám. Jeli se mnou kluci z Uhnoště, Pavel Patera a celá tahle parta, kteří mě měli poskytovat hlavně podporu. Jenže oni na moderních kolech byli rychlejší a tak na mě čekali v různých osvěžovnách po cestě a občas se karty obrátila a podporu potřebovali ode mě. Já jsem kousek před Vídní najednou nevěděl, proč tam vlastně jsem. Byla to první taková cesta, měl jsem hodně natrénováno, ale bylo to náročnější, než jsem si dovedl představit.
Náročné to bylo, ale zdaleka ne poslední…
No hned v roce 92 můj velkej kamarád Honza Mráček dělal na světový výstavě EXPO 92 ve Španělsku a jednou mi takle nenápadně přes roh stolu v hospodě říká:“Hele Tondo, přijeď na tom tvym kole do Sevilly.“ No jasně, to jo. Pustil jsem to hned druhym uchem ven z hlavy. Jenže on už druhej den přišel s oficiálním zvacím dopisem od generálního sekretáře Galušky. No to už byla výzva, velká výzva! Tady musím říct, že jsem měl tenkrát kolem sebe množství dobrejch lidí, kteří mi neuvěřitelně pomáhali. Legendární televizní sporťák Ota Černý mi fandil, i když to navenek nijak nedával najevo. Na EXPO jsem dojel a byla to neuvěřitelná cesta. Jenže s jídlem roste chuť a nedal na sebe dlouho čekat nápad ujet trasu slavné Tour de France. Když máš kolem sebe lidi, co pomůžou, tak i tohle jde. Museli jsme akorád rozdělit etapy na polovinu.
Počkej, Tondo, jak se jezděj ty hrůzostrašný stoupáky. Takhle. Bez přehazovačky, a tak..?
Do kopce fajn, ale z kopce se někdy nedá, to je horší. Nedá se brzdit a musíš pěšky. Ještě jsem se šplhal s kolem na ledovec a taky jsem ujel trasu Berlín – Varšava – Praha v roce šedesátého výročí závodu Míru.
Ještě bych udělal takovou vsuvku. Tondo, jednou jsme se potkali na kole někde na Kačáku a ty jsi mi říkal: „Ahoj, že mě nepoznáváš!“ Nevěděl jsem opravdu, kdo na mě mluví. Protože Tondu Mitellbacha jsem znal jako chlapa s dlouhejma vousama a zrovna takovejma vlasama. Ten bujnej porost patřil k tomu vysokýmu kolu?
Fousy byly dřív než kolo, ale pak k němu jaksi patřili, takže to trvalo docela dlouho, než šly dolů.
Pojďme se vrátit ke slavnému závodu Karlovy Vary – Unhošť. Na začátku byl hospodskej hec, ale jak se stalo, že během let to tak naboptnalo?
Další rok jsem dal plakát na hospodu a přihlásilo se asi pětadvacet lidí. Slavná fotografie. Pavel Patera, Jirka Valenta, Franta Kaňka…unhošťský legendy, který v životě na kole neseděli a vzali kolo a jeli. Rostlo to rostlo a v roce 1988 to bylo 1050 účastníků. No režimu to nebylo tenkrát po chuti. Účast na srocení víc jak 500 lidí byl tenkrát trestnej čin. Byl jsem mladej, chtěl jsem sportovat a bylo mi tohle vcelku jedno. A zase musím říct, že jsem měl kolem sebe lidi, bez kterých by to nebylo. Míla Brychta, Míra Bernášek, pan Žižka…Ten nabral k hasičskému sboru spoustu mladejch inženýrů, který vymýšleli různé technologie a některé si zkoušeli právě na tomhle mohutném závodu. V pelotonu jezdila blikající Tatra 613. Pak se mi podařilo sehnat, ani nevím jak, legendy sportovní novinařiny jako Luděk Brábník, Karel Malina a Ota Černý. Ti to moderovali.
Jak je na tom závod dneska?
No jednak je doba koronavirová, takže dva ročníky se nejely a druhak už neexistuje stará „karlovarka.“ Našli jsme ale novou trasu a tak snad letos na podzim…
Slezme na chvíli z kola a pojďme dál, a to k tvé profesi kameramana v televizi. To nebyla náhoda nebo snad výzva?
Byla. Je to neuvěřitelný, ale byla. Právě přes kolo jsem se seznámil s Petrem Holubcem, kterej dělal v kladenské redakci televize. Kameru tam dělal Karel Svoboda. Byli to kamarádi a já jsem za nimi často chodil na kafe a tak… Jednou přišel Karel, položil kameru a řekl tady to máte a já jdu. Petr se na mě otočil s tím, že to budu dělat já. Myslel jsem, že se zbláznil, ale on to myslel vážně. Že prej nabiji baterky a budu řídit auto. Já mu věřil a kejvnul jsem na to. Jenže on žádnýho kameramana sem na Kladno nesehnal, a tak jsem to vzal na rameno a točil. Hodil mě do vody a plav. Začal jsem docházet na kurz na FAMU profesoru Prokopovi a to byla neuvěřitelná životní škola.
Časem Tonda spolupracoval s takovými osobnostmi, jako byl redaktor Velíšek, cestoval s kamerou po světě i po Čechách a toho divokého oře, o kterém mluvil na začátku, zkrotil až na prkna Národního Divadla v Praze. Časem na unhošťském rybníce režíruje a točí Rusalku… Když jsme rozhovor končili, měl jsem pocit začít znovu a kdybych začal, měl bych na jeho konci pocit stejný. Neuvěřitelná pokora s velkým srdcem Unhošťáka. Stojí za to se podívat ne si jen poslechnout video verzi ve Studiu KM na mediálních kanálech našich novin.
