Petře, co tě přivedlo k jachtingu?
K jachtingu jsem se dostal přes přístrojové potápění. To bylo někdy kolem třicítky, kdy jsem absolvoval docela dost ponorů. Díky tomu jsem se sblížil s vodou. Postupem času jsem si zamiloval plachetnice, především kvůli jejich možnosti ladně a tiše se pohybovat bez jakéhokoliv přídavného motoru a s tím spojeného hluku. Vodu jsem měl rád ale už od malička. Někdy v osmnácti letech jsme spolu se dvěma kamarády chtěli stavět loď, půl roku jsme se o to snažili, ale nakonec z toho sešlo, protože se naše zájmy roztříštily.
Kdy ses nakonec dočkal své první lodi?
Kolem roku 1996 jsme s kamarády koupili loď MacGregor 26. To byla moje první plachetnice, takový kočkopes. Jednalo se o jezerní edici, se kterou jezdit v Chorvatsku, v drsnějších podmínkách, nebylo příliš vhodné. Nicméně jsme s ní nakonec projeli skoro celý Jadran.
Zatím se bavíme o rekreačním jachtingu. Jaká byla cesta k tomu závodnímu?
Jezdili jsme se synem, který měl pořád touhu kormidlovat a hlavně také jezdit sám. Na inzerát jsem mu v jeho patnácti letech tedy sehnal malou plachetnici třídy Evropa. V inzerátu bylo psáno, že je uložená v loděnici kladenského klubu, a tak jsem se tímhle způsobem k němu dostal. Když jsem začal do klubu se synem chodit, jeden z členů mi nabídl, abych si pro sebe koupil plachetnici třídy Finn, což je v našem klubu hlavní třída, které se věnujeme. Na Kladně má obrovskou tradici… a tím začala v roce 2000 moje finnařská kariéra.
Rozhovor děláme na Záplavách, v takřka fungl nové loděnici. Přiblížíš čtenářům, jak vypadala ta stará?
Byla to jakási modulová stavba, lazaret Wehrmachtu, kterou doly kdysi získaly z Pobaltí po konci světové války a věnovaly ji místnímu klubu, aby si mohl vybudovat zázemí. Tuhle budovu klub využíval od roku 1962. Pro dnešní dobu to byly nepředstavitelné podmínky, vlastně to byl spíš jen sklad na lodě, jachtařský materiál a jakási šatna.
Jaké zázemí dnes Yacht Klub Kladno na břehu Turyňského rybníka má?
Nové zázemí, které jsme dokončili před dvěma lety, je s tím starým naprosto nesrovnatelné. Když to řeknu úplně jednoduše, tak nám nabízí standard jednadvacátého století. Konečně na Záplavách máme šatnu, kde se můžeme v suchu převléci a nechat si v ní věci, můžeme se zde vysprchovat nebo si dojít na záchod. Může se to zdát úsměvné, ale tahle možnost tu v minulosti chyběla. Kromě toho zde máme výborné technické zázemí, dílnu pro lodě. V zimě zde můžeme skladovat až pětadvacet lodí. Máme zde i pět kójí, kde mohou závodníci přespat a zároveň zde mají možnost se i stravovat tak, aby se mohli plně soustředit na samotný závod.
Je možnost se do vašeho klubu přidat?
Ano, samozřejmě. Vítáme kohokoli, kdo má upřímný zájem o jachting, a to jak o závodní, tak o rekreační. Ideální je přijít v moment, kdy se tu něco děje. Na Turyňském rybníce pořádáme šest závodů ročně, v rámci nichž si noví zájemci mohou prohlédnout, jaký náš sport je. Kdyby se s námi chtěl někdo předem domluvit, je ideální napsat na e-mail klubu yckladno@gmail.com případně navštívit www.yckladno.cz.
S čím rodina dítěte, které se chce stát jachtařem, musí počítat?
Rodiče si nemohou myslet, že k nám děti odvedou jak do tělocvičny a za hodinu a půl si pro něj přijdou. Takhle to v našem sportu nefunguje. Náš sport potřebuje jakési technické vybavení, které si děti samy nejsou schopny dát dohromady. Tatínkové i maminky jsou tedy důležití v tom, aby loď strojili, připravili a vypustili své dítě na vodu. Následně se jim trenér může věnovat, na konci, u procesu přistání, už však opět dítě potřebuje pomoc rodičů. Dál musí rodiče počítat také s delším cestováním. Nejčastějšími místy, kde se závody konají, jsou třeba Nové Mlýny, brněnská přehrada, Máchovo jezero, Lipno nebo třeba Nechranice. Bez podpory takřka celé rodiny se prostě tenhle sport nedá dělat.
Mohou malí jachtaři v začátcích používat zapůjčené vybavení?
Ano. Děti mohou samozřejmě začínat na klubových lodích. Ty však mají určitou kondici a kvalitu, a tak, pokud děti chtějí postupem času jezdit lépe, musí rodič zainvestovat do vlastní lodě. Finanční náročnost oproti ostatním sportům není nijak dramaticky vyšší. Třeba velmi slušnou starší loď třídy Optimist lze sehnat do dvaceti tisíc, nová stojí kolem padesáti, šedesáti tisíc, ale v tomhle případě už se bavíme o opravdu špičkovém vybavení, které dítě v téhle fázi ani nepotřebuje.
Zmínil si několik tuzemský vodních ploch. Jaké Záplavy nabízí v porovnání s nimi pro jachtaře podmínky?
Turyňský rybník je pro děti a jejich začátky naprosto ideální. Tady totiž nepříliš často silně fouká, vítr je navíc hrozně proměnlivý, což děti nutí k tomu, aby byly velmi pozorné. Díky často měnícímu se směru větru jsou mladí jachtaři nuceni hodně často reagovat a tím se velmi rychle naučí ovládat loď. Rád bych navíc řekl, že nikdo se nestane špičkovým jachtařem na velké lodi. Cesta vede přes malé lodě, okruhové plachetnice. Nejlepší je začít jako dítě na lodi třídy Optimist nebo Kadet a postupně se posouvat směrem k větším lodím, případně víceposádkovým plachetnicím.
Zatím jsme se bavili jen o tuzemských vodách, jako klub jste aktivní ale také na moři...
Ano. Klubovou loď Eleanor, typ Jeneau Sun Fast 37, máme zakotvenou v Chorvatsku, v přístavu Tribunj, přičemž se na ní zúčastňujeme především tamních závodů, protože je velmi složité i finančně nákladné loď přesouvat někam daleko. Naše činnost se tedy soustřeďuje hlavně na Jadran, kde jsme absolvovali už i mistrovství světa ORC v Terstu, což je vlastně to nejvíc, co v téhle kategorii lze.
Kolika závodů se v průměru ročně zúčastníš?
Byly časy, kdy jsem zvládl odjet až čtyřiatřicet závodů za rok. To byl ale opravdu extrém. V současnosti se zúčastním deseti až patnácti závodů ročně. Otázkou ale je, jakých závodů se člověk účastní. Nejjednodušší je jezdit závody na Finnu, kde člověk vlastně potřebuje jen loď a odhodlání, horší je to s třídou Star, kterou jezdíme ve dvou, tam už je výběr termínů složitější. Nejhorší je jezdit velké závody na kajutové plachetnici, u níž je potřeba složit posádku sedmi nebo osmi lidí, všechno důkladně naplánovat, včetně logistiky a tak podobně. Povede se to maximálně dvakrát nebo třikrát ročně.
Na jaký úspěch jsi nejvíce hrdý?
Nejvíc jsem hrdý na kolektivní úspěch, kterého jsme dosáhli letos na Kornati Cupu. Tenhle závod jezdíme s jednoroční přestávkou dvacet let, přičemž letos se nám ho podařilo relativně s přehledem konečně vyhrát. K úspěchům z předešlých let, kdy jsme byli dvakrát druzí nebo asi šestkrát čtvrtí, jsme tedy konečně přidali ten největší. V kategorii ORC jelo sedmatřicet lodí, přičemž naše loď byla třetí nejmenší. Když si navíc člověk uvědomí, že některé lodě mají poloprofesionální posádky a stojí desítky milionů, jsou to závodní speciály, dojde mu, jakého úspěchu jsme dosáhli.
Na úvod si mluvil o tom, že syn se také věnuje jachtingu. Potkali jste se v jedné posádce?
Syn žije dlouhodobě, už dvanáct let, v Austrálii, přičemž s námi letos poprvé za tu dobu závod jel. Naplánovali jsme si to tedy tak, že když spolu pojedeme, tak konečně vyhrajeme. (směje se) Dříve jsme spolu na Finnu soupeřili na místních i evropských vodách, dnes za ním roky jezdím v lednu do Austrálie, kde se účastníme Australia National Finn Championship… a výsledky mezi námi jsou většinou strašně těsné. Před dvěma lety v Brisbane jsem o jeden bod vyhrál já, loni v Melbourne o jeden bod on a letos v Adelaide jsme si řekli, že kdo bude lepší, tak bude kormidlovat na Kornati Cupu… a tentokrát zase o jeden bod vyhrál Daniel. Pro představu, jeden bod v tomhle sportu je, asi jako když běžíte maraton a v cíli vyhrajete o nataženou ruku.
Jaké jsou nyní tvoje nejbližší plány?
Aktuálně odjíždíme s kluky z oddílu do nizozemského Medembliku, což je pro mě jakýsi jachtařský ráj, kde se zúčastníme mistrovství světa Finn Masters. Jedná se o velice prestižní závod, na němž se sejde asi dvě stě padesát až tři sta padesát skvělých finnařů z celého světa, včetně olympijských účastníků a mistrů světa v minulosti.
Nedávno si oslavil šedesátku. Máš pořád vysoké sportovní ambice, nebo už si závody spíše užíváš?
S přibývajícím věkem si závody spíše užívám. Je to pro mě určitá forma relaxace, při níž zároveň navštívím krásná místa a potkám zajímavé lidi, co v tomto sportu něco v minulosti dokázali. Mám díky tomu mezi nimi po celém světě spoustu skvělých přátel. Také jsem si myslel , že výkonnost bude stoupat takřka do nekonečna… časem jsem ale zjistil, že kolegové, kteří jezdí odmalička a i dnes, díky lepším podmínkám v místě, kde žijí (moře, jezera atd.), mají takový náskok, že je nesmírně těžké se jim vyrovnat. Částečně se mi to podařilo, ale abych jezdil do zahraničí vyhrávat závody, to je prostě science fiction. Jsem rád, když na mistrovství dané země se umístím v první desítce nebo dvacítce. V obrovské konkurenci zpravidla minimálně padesáti lodí se občas zadaří skvělé umístění v rozjížďce, ale vyhrávat není lehké. (směje se)
Jak moc omezující je pro jachtaře věk?
Příliš ne. Na jachtingu je skvělé, že si člověk může udržet výkonnost do relativně vysokého věku. Naopak jsou závody, kde místo kondice rozhodují zkušenosti. Vytvořit taktiku a aplikovat ji na místní podmínky tak, abyste byli lepší než ostatní, je to největší umění.
Máš ještě nějaký nesplněný jachtařský sen?
Když jsem začínal s jachtingem, tak jsem si vysnil, že bych jednou přeplul Atlantik. To se mi zatím nepodařilo a vlastně ani nevím, jestli se mi někdy podaří. (směje se) Je to totiž věc, která vezme hodně času… a já zatím neměl dva zbytečné měsíce, abych je obětoval tomuhle snu. Takovým splněným snem pro mě je ale vybudování nové loděnice. V minulosti jsme totiž měli silné ročníky dětí, které kolikrát byly i nejlepší v republice, jenže následně od nás odešly, protože jinde měly mnohem lepší zázemí.
S ohledem na to, kolik času jachtingu věnuješ, je pro tebe téma letní dovolená na jachtě?
Určitě je. V létě trávím dovolenou výhradně na lodi, což vítá i rodina. Všichni máme nějaké jachtařské zkušenosti, takže dovolená je od toho je využít. Třeba loni byla naše loď celé léto v Řecku, takže se tam střídaly rodiny našich členů. S přítelkyní jsem strávil čtrnáct dní na Jónském moři u ostrova Korfu. I letos plánujeme dovolenou na Lefkadě, ale ne na Eleanor. Relativně náhodou jsem se seznámil totiž s majitelkou lodi, která je úplně stejná jako máme my. Napadlo nás tedy, že si na určité období lodě vyměníme. Uděláme tedy takový výměnný pobyt - my budeme využívat její loď v Řecku a ona naši Eleanor v Chorvatsku.
