Vy pocházíte z jižních Čech?
Nene, já jsem na jihu žil v Prachaticích osm let, ale v sedmdesátých letech mě vyhodili ze zaměstnání, protože jsem odmítl podepsat protest proti chartě. Potom jsem se tam živil poctivě rukama. Po letech i to začalo být takové na těsno, zkrátka nepříjemné. V okrese byli tři lidé označeni jako nepřátelé režimu a pracovalo na nás osm lidí z okresní expozitury StB a museli vyvíjet činnost. Vrátil jsem se zpátky do Prahy.
Vy jste se ale před tím v životě mihnul na Kladně, v divadle…
No to bylo krásné období, když jsem končil studia. Byl jsem chudičký student a přivydělával jsem si. Dostal jsem se do komparsu divadla v Kladně a stejný soubor tenkrát jezdil i do Mladé Boleslavi. Tady jsme řádili a bylo to velmi příjemné.
Jaké bylo vaše dětství v období totality?
Měl jsem krásné dětství s milujícími rodiči, věřícími komunisty. Tatínek vstupoval do ilegální KSČ, když mu bylo osmnáct v roce 1939 a šest let byl v odboji. Vyrůstal jsem vlastně jako papalášské dítě a na zdi pokoje jsem měl portrét Vladimíra Iljiče Lenina a Julia Fučíka. Otec byl rovnej chlap a začal se bouřit dřív, než ostatní, už kolem roku 1960. Tak ho vyhodili, ale protože byl ten odbojář, tak ho poslali jako velvyslance do Finska. To bylo pro mě velké štěstí, protože jsem strávil tři roky na takovém skoro západě. Když jsem viděl kapitalismus takto zblízka, tak už mě bylo těžké přesvědčit, že imperialisti žerou malá děcka a že je to zlo v nejhorších podobách. Pak přišly naplno šedesátky, rokenrol, džíny a dlouhý vlasy. Když nám bylo osmnáct a zjistili jsme, že holky obdivují kohokoliv, kdo bouchá do kytary a nosí džíny, tak nám už nějaká ideologie mohla být ukradená.
Jak to nesli rodiče?
Ty už byly mimo ideologické dění. Naopak byly tak prozíraví, a nikdy jim za to nemůžu být dost vděčný, že mě v šestnácti a sedmnácti vždy na léto poslaly do Anglie na mezinárodní studentské brigády. Pro mě to byla zkušenost, která mi převrátila úplně život. Nejenom, že jsem se naučil jazyk, ale viděl jsem normální lidi žít normální životv tom kapitalizmu. Zažil jsem tam třeba den, kdy vyšla nejslavnější deska The Beatles a spoustu podobných věcí, ze kterých jsem v dalším životě čerpal.
V současnosti si připomínáme Kristova léta svobody v naší zemi, Vy jste byl jednou z nejdůležitějších postav tehdejších listopadových událostí. Na co všechno z té doby vzpomínáte?
Já na to ani moc vzpomínat nechci, protože nechci strávit zbytek života tím, že jsem před pětatřiceti lety byl disident a že jsem se otřel někde kolem roku 89. celý život jsem se snažil koukat dopředu a zůstat svůj a rovný. Ten listopad byl velmi zvláštní. Vzpomínám si na obrovskou únavu. Mě naposled zatkli v žáří a dostal jsem prokurátorské varování, že bych mohl dostat čtrnáct let za podvracení republiky…
To není málo…
No moje žena tenkrát říkalo, že lepší bude, když změníme režim…
Já jsem u toho byl od začátku, ale pořád jsem se snažil zachovávat odstup. Já jsem třeba byl pro to, abychom udělali partu, která od toho bude někde vzadu, aby to pokračovalo i v případě, že na nás vlítnou. Do toho se nikomu nechtělo. Nikdo nechtěl být v záložním týmu a to mně připadalo neprofesionální. Mě v té době ještě honila StB, Přišel jsem do té Laterny nebo tehdy ještě do galerie U Řečických a říkal, že to nejde, abychom všichni dělali politiku, že úplně chybí logistika. To aby někdo věci zařizoval, připravoval. Skončilo to asi nejlepším vtipem. Lepší už nevymyslím. Všichni chtěli sedět kolem Vaška Havla a měnit dějiny, ale nikdo se nestaral o to, co bude k jídlu a když jdou na jednání, aby měli čisté košile. S holkama z produkce z Laterny Magiky jsme odsadili dvě kanceláře hned u vchodu. Na dveře jsme si vylepili velkou ceduli s nápisem HPV. Asi po týdnu Ivan Havel začal běhat a malovat takové pavouky kdo a co a jaká je koho zodpovědnost a přišel i za námi. To už název kanclu HáPéVé byl zažití a všichni ho v běžném provozu používali. Nikdo nevěděl, co to znamená a přišel ten Ivan a ptal se, co to vlastně HPV znamená. My jsme říkali, že mu to řekneme, ale nesmíš to nikomu prozradit. HPV znamenalo Holka pro všechno. On to jistě nikomu neřekl, protože dodnes můžeme tuto zkratku vyhledat v historických materiálech a nikde není vysvětlena. Hlavní byla ta zmíněná únava a potom jisté rozčarování z mých kamarádů, které já jsem miloval, vážil jsem si jich. Byli to moji hrdinové… Když nás honili estébáci, tak to vytvořilo velmi blízké pouto… a najednou tihle mí hrdinové začali mít lesk v očích a chtěli funkce. Po pár dnech. A přitom nebyla žádná debata o tom, co vlatně chceme. Já jsem se zasekl a kolem 10. prosince jsem Vaškovi řekl, že se mi nelíbí, jak je všechno nepřipravené, jak je to velká improvizace, že tam kde kdo tahá neprověřené osoby.. Klause, Zemana a tak. Protože jsem byl malej a hloupej, tak jsem se nechal ukecat, abych zůstal do voleb. Protože ta Havlova parta (to říkám s láskou) ty nejlepší lidi z Občanského Fóra odvedla na Hrad, tak nakonec na mě spadlo, abych byl šéfem OF. Někdo musel ty volby vyhrát. Bylo to absurdní. Já, člověk, kterému se v politice nelíbí a nechce v ní být, tak vedl OF, které ty volby vyhrálo.
Vaše účinkování mělo po volbách rychlý konec. Jeden den?
Já už jsem dopředu upozorňoval, že odejdu den po volbách. Nikdo tomu nevěřil, ale já jsem se na oslavě volebního úspěchu rozloučil, všem jsem popřál hodně štěstí, odešel jsem a bylo to navždy.
Přestaly pak zvonit telefony?
Ne, zvonily. Já jsem to vysvětloval, že jsem to oznamoval dlouho dopředu. To bylo takové: Hele, kde seš. Už na tebe čekáme.“ „Vždyť jsem vám říkal, že už nepřijdu.“ „To nemůžeš, když seš tady zaměstnanej.“ „Děcka, tak podívejte do papírů. Já zaměstnanej nejsem a nevzal jsem za to ani korunu,“ To byla pak legrace, když jsem šel do důchodu a chybělo mně sedm měsíců. Pk jsem odjel do USA, abych se od toho všeho odstřihnul. Začal jsem rajzovat po světě a studovat…
Po vašem návratu do Čech jste pokračoval ve svých kontaktech? Vídal jste se s prezidentem Havlem?
S Václavem Havlem jsem se neviděl deset let. On to nějak těžce nesl. Ale pak ke konci se zase objevil ten starý Václav i se svoji velkorysostí a pozval mě do Lán na diskuse v bažantnici Amálie. Tak se naše setkávání obnovila. Ke konci jsem mu schovával cigarety, aby mu na ně jeho žena nepřišla. /plně poslední věc, kterou udělal jako prezident, tak podepsal tři dopisy běloruským spisovatelům, kteří byli vězněni, a požádal mě, abych jim je odvezl. Já už nikdy větší vyznamenání nepotřebuji.
Co se, podle vás, povedlo za ty poslední tři dekády a co ne?
Listopad 89 byla naše největší šance od dob národního obrození. Na to, aby si ta společnost uvědomila co je a co chce… A to se nepovedlo! My jsme vlastně jenom obsadili ten komunistický režim, ty jeho instituce a mysleli jsme si, že když si začneme hrát na demokracii, že budeme mít parlament, ústavu a volby, tak že to přijde samo. A to se opravdu nepovedlo. I po třiceti letech se na tu demokracii jenom hrajeme. Skutečná demokracie je o pravidlech a o zákonech. O právu, které měří každému stejně. Ale na druhé straně, zaplaťpánbůch i za tu naší bramboračku, protože jsme mohli dopadnout mnohem hůř. Já osobně si užívám každé nové ráno. Zůstává nám, že co se povede, je naše a co se nepovede je také naše. Bude ještě nějaký čas trvat, než se nová generace naučí, že když se něco nepovede, tak to nebudeme přikrývat výmluvami a pochopíme, že i v politice je dospělé říci: “Ano, tohle se nepovedlo, nesu za to odpovědnost, ale jdeme dál.“ Když se podíváte na to, že ani po tři a třiceti letech není modernizovaná dopravní infrastruktura, nejezdí tu rychlovlaky, dálnice najih do Rakouska není postavená… Co to je, že ním na to nestačilo třicet let. Soudy skoro nefungují, právo je děravé a politika nestojí pomalu za komentář.
Nepřipadá vám, že v současných vysokých patrech politiky chybí elity?
To má několik důvodů. Jedním z nich je, že v Čechách se od roku 1918 periodicky elity likvidují. Církev, šlechta, rok 1938, 39, 45, 48 a pak skoro každých deset let nějaké čistky. Největší po osm a šedesátém v období normalizace. Skoro půlmiliónová emigrace. To je obrovská zátěž.
Brzy nás čeká volba prezidenta. Můžete nějak zhodnotit poslední tři pány ve funkci?
Prezident Václav Havel byl velký snílek. Neuměl vůbec domácí politiku. Tam prohrál všechno, co mohl, ale byla to opravdová osobnost a pro mezinárodní uznání Československa nikdo neudělal víc. Já jsem k němu byl jako k politikovi kritický, a vždy bych před ním smeknul. Ti dva, co přišli po něm, Václav Klaus a Miloš Zeman, to bylo, jako když se střelíte do nohy. Lidé, jejímž jediným zájmem jsou oni sami a v případě Zemana je to obohaceno o neuvěřitelnou pomstychtivost. Plus obrovská náchylnost ke korupci. To je obraz období, na které bude nejlepší co nejrychleji zapomenout a zkusit zvolit někoho lepšího.¨
Je někdo ze současných kandidátů, kdo by vaše představy o dobrém prezidentovi mohl naplnit?
Pavel Fišer a Petr Pavel. Ten druhý nejel do Bruselu ořezávat tužky, jel tam velet severoatlantické alianci a také jí velel. A že úspěšně, mi potvrdili ti nejvyšší generálové, se kterými jsem měl možnost mluvit.
Celý rozhovor o naší minulosti, současnosti i budoucnosti, který ještě mnohé odkrývá, můžete shlédnout ve videu na elektronických kanálech Kladenského měsíce
https://www.facebook.com/kladensky.mesic.kladno/videos/873232130524770
