Byl jsem před lety svědkem, kdy skupina lidí sbírala v Kladně podpisy pod prezidenstkou kandidaturu Vladímíra Dlouhého a druhá skupina je slovně (a nejenom slovně) linčovala a hnala za hranice města. Když jsem se na jedné akci poprvé setkal se Stehlíkem, ještě jako velkotovárníkem, vysypal mi na zem obsah mé tašky s tím, že tam mám tajné nahrávací zařízení. Nic tam nebylo, on mi vrátil věci zpět a pozval mě na chlebíček. Mé, poměrně mladé, oči lezly z důlků z okamžitého nepochopení situace. Vyměnili jsme si formálně telefonní čísla a šli po svých. Jaké bylo moje překvapení, když mi drnčel mobil o Silvestra a Vladimír mi jen tak přál vše dobré k novému roku: „… a pozdravuj lidi z Kladna,“ končil tento a každý další hovor.
Když jsme si volali naposledy před několika lety, chtěl jsem ho požádat o natáčení vzpomínek na minulost. Říkal, že mám vzkázat lidem, že brzy přijede, přiveze pro ně peníze, co brzy vysoudí a vše se rozjede. Držel jsem sluchátko, koukal z okna studia Fabrika, co vzniklo v bývalé poldovské závodní jídelně, a pozoroval, jak jdou k zemi přebytečné komíny bývalé ocelárny. To už jsem mu neřekl.
Na kladenském zimáku se ozývá často originální skandování. Spíkr zavelí: „celý zimák odpovídá,“ z kotle se ozve mohutné „POLDI“ a následuje ozvěna z protilehlých tribun „KLADNO.“ Vždycky si vzpomenu na Vladimíra.
