Jak jste se k florbalu dostal?
Florbal jsem začal hrát asi v devíti letech. Dostal jsem se k němu přes tátu. Ten tehdy jel s jedním taxikářem, který trénoval kladenské elévy. Otci řekl, že mají málo hráčů, ať si florbal přijdu vyzkoušet. Šel jsem se tedy podívat na trénink a od té doby se tomuhle sportu věnuji.

Byl florbal pro vás vždy sportem číslo jedna?
Vždycky jsem chtěl hrát hokej, ale k němu jsem se nakonec nedostal. Ještě před florbalem jsem dělal atletiku a také tenis. Hlavně atletika mi pomohla co se týče fyzické připravenosti. Dost se mi hodilo, že jsem uměl dobře běhat a byl mrštný.

Až na dvě sezóny jste zatím věrný Kladnu…
Ano, většinu sezón jsem strávil v kladenském klubu. Jen v dorostu jsem odešel na dva roky hostovat do pražského klubu Black Angels, kam si mne vytáhl trenér, kterého jsem znal. Chtěl jsem zkusit něco jiného, navíc na Kladně nebyla v té době moje kategorie dobře vedená.

Jak byste se jako hráč popsal?
Jsem dynamický, rychlý a tvořivý.

Jaká byla uplynulá sezóna, co se týče vašich individuálních výkonů?
Bodově ji za úspěšnou nepovažuji. Ta první, co jsem hrál za kladenské áčko, tedy 2019/20, byla v číslech lepší, ale to tak prostě někdy bývá. Jsem ovšem rád, že jsem si letos načasoval formu alespoň na play-off, se kterým jsem z osobního hlediska spokojený. Prosadil jsem se díky tomu do první pětky, kde jsem odehrál všechny zápasy.

S týmovým výsledkem ale spokojený být nemůžete...
Z týmového hlediska byl tenhle ročník samozřejmě neúspěšný. Chtěli jsme postoupit. Dá se to sice brát tak, že jsme padli s konečným vítězem play-off, ale to je jen malá náplast. Sérii s Karlovými Vary jsme měli ve vlastních rukách, jenže jsme bohužel selhali. Sice jsme sehráli atraktivní a vyrovnanou sérii, ale na to už se nikdy nikdo ptát nebude. Náš soupeř si v rozhodujících nájezdech počínal zkušeně a zaslouženě šel dál.

Kladno mělo letos velmi mladý tým, vyhovuje vám to?
První sezónu, kdy jsem byl v týmu benjamínkem, jsem hrál jen vedle starších. To mi vyhovovalo více, protože hlavní míra zodpovědnosti byla na nich, já jsem je jen doplňoval – dělal černou práci, hodně běhal, vyhrával osobní souboje. Postupem času se situace vyvinula tak, že kolikrát jsem hrál i s mladšími spoluhráči, a tak byla zodpovědnost na mých bedrech. Uvidíme, s kým budu hrát v následujícím prvoligovém ročníku.

Je ovšem milé nebýt v kabině jediný mladík, ne?
Samozřejmě, je to příjemné. Jako mladému hráči se mi v kabině funguje mnohem lépe, když je nás mladších v týmu víc, více si pak rozumíme. Kdybychom byli v kolektivu mladí třeba jen dva, dokážu si představit, že by fungování bylo složitější.

Jak jako mladý hráč prožíváš časté změny trenéra? Kouče Pazderu už v průběhu sezóny vystřídal trenér Hovořák, kterého nedávno nahradil váš bývalý spoluhráč Přívara...
Nebyl jsem na to zvyklý. Nikdy během mé hráčské kariéry se mi nestalo, že by se mi vystřídal trenér v probíhající sezóně. Myslím si ale, že jsme jako tým na první změnu zareagovali dobře. Semkli jsme se, přijali jsme nového trenéra. Jestli nám to ovšem pomohlo, to nevím. Těžko říct. Nyní nás povede můj bývalý spoluhráč i trenér Dušan Přívara, který nám určitě má co dát. Teď jen záleží na tom, jak my celou situaci pojmeme. Přeci jen ještě před pár týdny to byl největší bavič kabiny. Podle tréninků si ale myslím, že vše bude fungovat a my se posuneme o levl výš.

Jaké máte cíle pro další sezónu?
Co se týče těch osobních, chtěl bych se napevno usadit v týmu s tím, že přijmu kteroukoli roli. Pochopitelně bych chtěl s Kladnem postoupit do nejvyšší české soutěže a také si zahrát Superligu. Bodové cíle si nedávám. Jdu od zápasu k zápasu a snažím se podávat ty nejlepší výkony.

Profesionální sport jste skloubil se studiem vysoké školy. Co studujete?
Studuji kladenskou Fakultu biomedicínského inženýrství ČVUT, a to obor zdravotnický záchranář. Skloubit školu se sportem je někdy časově velmi náročné, ale vždycky jsem na to byl zvyklý. Není to nic nového. Musím si jen dobře rozvrhnout čas.

Zbývá vám čas ještě na další aktivity?
Vždycky. Když si člověk chce najít volný čas, tak si ho udělá, i když je to složité. Kromě florbalu a školy, kterým věnuji většinu času, si rád zajdu s kamarády zahrát tenis. Mimo sport hraji na kytaru. Dříve jsem dokonce chodil hrát i do ZUŠky. Dobrý kytarista sice nejsem, ale mám to rád.

V době největší pandemie jste pomáhal na koronavirové jednotce intenzivní péče. Jak to celé zpětně berete?
Obecně byla koronavirová situace pro všechny strašně náročná. Virus narušil jak florbal, tak školu, a tak šla veškerá motivace pryč. V tu dobu jsem odešel z VŠCHT a neměl jsem půl roku co dělat, takže jsem si řekl, že půjdu pomáhat do zdravotnické sféry.

Co vás k tomu vedlo?
Hlavně jsem chtěl pomoci a nějak smysluplně využít volný čas. Postupem času jsem se v tom našel, bavilo mě to… a následně jsem se právě díky tomu přihlásil ke studiu zdravotnického záchranáře.

Koronavirus mnoho lidí zlehčovalo, ale situace hlavně v nemocnicích byla vážná. Nelitoval jste někdy svého rozhodnutí, když jste viděl vážně nemocné lidi?
Nelitoval. Samozřejmě jsem viděl případy, které by psychicky zasáhly asi každého, ale svého rozhodnutí pomoci jsem nikdy nelitoval. Spíše jsem byl zpočátku jen překvapený, jaká je realita… ale to by byl asi každý. Vše bylo pro mě nové. Nikdy jsem nic podobného nedělal. Bylo tam mnoho přístrojů, které jsem nikdy ani neviděl.

Co bylo náplní vaší práce?
Dělal jsem všechno, co bylo potřeba. Svou pracovní náplň bych přirovnal k práci sanitáře. K tomu jsem navíc mohl sledovat řadu odborníků při vykonávání odborných věcí.

Co se honí člověku hlavou, když vidí počínání lidí, kteří tvrdí, že žádný koronavirus neexistuje a podobně?
Je to názor každého. Na oddělení, kde jsem vypomáhal, končili bohužel také mladí a zdraví lidé, ale na druhou stranu většina si za svůj stav mohla svým předešlým životním stylem. Ten bohužel v Česku obecně není dobrý. Tím bych samozřejmě nechtěl omlouvat lidi, kteří různá opatření úmyslně porušovali a ohrožovali tím své okolí. S tím hrubě nesouhlasím, právě i proto, že jsem viděl to, co jsem viděl.