Hokejbalová sezona byla dlouhá. V extralize jste došli až do finále a o zlato jste hráli i v Českém poháru. Před mistrovstvím světa jste prakticky neměl čas odpočívat. V jaké jste odjížděl kondici?
Po fyzické stránce jsem na tom byl dobře, protože jsme měli skvělou zimní přípravu. V lednu jsme v Herlíkovicích po kolena ve sněhu běhali do kopce, a to se podle mě v závěru sezony projevilo. Síly mi nechyběly ani v play off extraligy, ani na mistrovství světa. Pořád bylo z čeho brát.

Hned po příletu do Kanady vás začal stíhat jeden problém za druhým. Polovině týmu nedorazila výstroj. Vám ano?
Já jsem byl z těch šťastnějších, mně přišlo všechno, co mělo. Ale byly to velké zmatky a nepříjemnosti. Hlavně pro brankáře, kterým nedorazily věci ani jednomu. Nemohli jít pořádně trénovat, spíš museli přemýšlet, jestli si v Kanadě nekoupí novou výstroj, kdyby ta jejich nestačila dorazit. Naštěstí dorazila.

Další šok vás čekal po příchodu na halu. Co jste říkal na tamní atypické hřiště?
Bylo to zvláštní. Přišli jsme do haly a viděli jsme něco, na čem jsme nikdy nehráli. Jiný povrch, jiné mantinely, kolem hřiště dokola natažená vysoká síť, a tím i jiná pravidla. Prakticky se nepřerušovalo, protože se balonek pořád vracel do hry. Věděli jsme, že to pomůže tempu hry, ale nikdo jsme na to nebyli zvyklí a úplně jsme nevěděli, jak se s tím poprat. A nejenom my. Jediní Kanaďané na tom už nějakou dobu trénovali. Pro ostatní to bylo stejně nové jako pro nás. Postupem času ale bylo vidět, jak toho některé týmy začaly využívat.

Odlišný byl také balonek. Jak se to projevilo na hře?
Hodně z nás muselo úplně změnit techniku střelby a pálit jinak, než jak máme zažité. Míček měl zvláštní odskok a když jsme se do toho opřeli, jak jsme zvyklí, nebyli jsme schopni trefit branku. Přitom jinak měl míček skvělé vlastnosti. Neodskakoval, držel při zemi, hrálo se s ním dobře. Jen ta střelba byla jiná, ale na to jsme si časem zvykli. Pomohla třeba změna držení hole. Jinak jsem ale měl od prvního momentu, co jsem na hřiště vkročil, skvělý pocit. Věděl jsem, že se mi bude hrát dobře. 

A ještě jeden šok přišel před zápasem s Itálií, kdy pro vás na hotel nepřijel autobus. Jak to zápas poznamenalo?
Je pravda, že jsme museli improvizovat a dopravit se na halu taxíkem. Přijeli jsme tam s velkým zpožděním, takže ta příprava nebyla stoprocentní, ale na zápas to asi vliv nemělo. 

Přece jen jste Italy, které jindy suverénně přehráváte, porazili až v prodloužení…
Lidi si řeknou, že Itálie není kdovíjaký tým, jenže oni na posledním mistrovství skončili pátí. Hned za námi. Udělali obrovský výkonnostní pokrok. Věděli jsme, že nás nečeká snadný zápas, ale možná jsme se příliš uklidnili tím, že jsme brzo vedli a pak jsme nepohlídali jejich brejky. Nakonec jsme zápas zachraňovali až v prodloužení. Myslí, že bylo dobré chytit to takhle hned zkraje turnaje. Navíc, jak se později ukázalo, to byl asi nejtěžší soupeř ve skupině.

Pak přišly zápasy s Velkou Británií a exotickým Haiti. Výsledkově vyzněly jednoznačně ve váš prospěch. Před play off to asi nebyla žádná velká prověrka?
Je to tak. Jsem rád, že jsme i k těmto zápasům přistoupili zodpovědně, nepodcenili jsme je. Protože třeba Haiti v Košicích také odehrálo slušný turnaj. I tady hráli dobrý atletický hokejbal, akorát měli problémy s taktikou, takže dostávali hodně branek. 

Ve čtvrtfinále vás čekali Finové, kteří vás v Košicích vyřadili. Měli jste z nich respekt?
Když se na to podívám z dlouhodobého hlediska, tak my jsme s Finskem všehovšudy prohráli jednou, to bylo zrovna v Košicích v semifinále. Takže to nás motivovalo jim porážku oplatit. Když si vzpomenu na Košice, i tam jsme byli herně lepší, ale shořeli jsme na tom, že jsme nedávali góly, tentokrát nám to tam naopak napadalo, takže jsme zápas měli pod kontrolou a vyhráli jsme jednoznačně 9:1. 

Také v semifinále s USA padalo dost branek. Celkově byly zápasy na šampionátu na góly hodně plodné. Čím to?
Rozhodně tomu přispěla vysoká síť, od které se míček odrážel zpátky do hřiště. Byly tam i situace, kdy jsme soupeře zmáčkli v pásmu třeba na tři minuty, mezitím jsme si i vystřídali, oni se snažili vyhodit, ale trefili síť a hrálo se dál. To se stávalo často a padalo z toho hodně branek. Hřiště bylo navíc menší než klasické hokejové, takže se hra rychleji přelévala z jedné strany na druhou.

Ve finále s Kanadou vás na začátku přibrzdila série vyloučení. Souhlasíte?
Rozhodně, v první třetině to bylo samé oslabení, takže se ne všichni hráči dostali do tempa. I když jsme nedostali branky, ovlivnilo to náš výkon a nemohli jsme hrát hru, kterou jsme hrát chtěli. Místo abychom se drželi na míčku, jsme museli pořád bránit. Sice jsme se dokázali oklepat z branek, které nám Kanada ve druhé třetině nasypala, ale už jsme tahali za kratší konec provazu, a to nestačilo.

Vy už jste na mistrovství světa jedno zlato vybojoval v roce 2011. Co letošnímu týmu oproti tomu mistrovskému chybělo?
To už je hodně dávno, ty vzpomínky mám trochu v mlze. Když si ale vybavím atmosféru, musím říct, že to bylo hodně podobné. Táhli jsme za jeden provaz a hráli jsme skvělý hokejbal. Tehdy jsme ale na celém šampionátu byli po celou dobu nejsilnější tým, letos se přece jen našel jeden tým, který byl o fous lepší. Kanada byla v domácím prostředí opravdu nabitá. 

Pro vás už to bylo šesté mistrovství. Jak se za ty roky změnila vaše pozice v týmu?
Rozhodně je ode mě větší očekávání. Je to jednoduché, čím jsi starší, tím musíš hrát zodpovědněji. Když ti je osmnáct a uděláš minelu, tak ti to spíš odpustí, než když ti je pětatřicet a sekáš tam chyby. Od starších se čeká, že chybovat nebudou a půjdou příkladem mladým. Musím ale říct, že letos v týmu nikdo slabší nebyl. Ať to byli mladí nebo staří, hráli zodpovědně a prakticky bez chyb.

Zůstat krok pod vrcholem bolí. Tím spíš, že máte letos stříbro i z extraligy a domácího poháru. Je to motivace zabojovat o další mistrovství světa a dotáhnout to do vítězného konce?
Druhých míst bylo letos dost. Pro mě to byl s mistrovstvím stříbrný hattrick. Už jsem jako Tomáš Rejthar, kterému se před lety po sérii druhých míst přezdívalo Silverman. Nedávno jsme si z toho dělali legraci, že jsem to vzal po něm. Co se týká motivace do dalších let… Na jednu stranu mě to ohromně nabilo, na stranu druhou potřebuji z osobních a rodinných důvodů hokejbal na chvíli odsunout na druhou kolej. Neříkám, že končím, ale potřebuji pauzu. A to ne proto, že by mě hokejbal nebavil, naopak. Teď mám ale jiné priority a uvidíme, jak se to vyvine. Třeba zjistím, že mi hokejbal nechybí, ale to teď nedokážu předpovědět. Konec kariéry zatím nevyhlašuji. 

Kdybyste se přece jen na hřiště už nevrátil a měl byste bilancovat, co vám hokejbal dal a vzal, jak byste to shrnul?
Byla to super jízda. Teda takhle to zní, jak když se opravdu nehodlám vrátit. (smích) Hokejbal je skvělý sport, hraju už nějakých 17 let, což je vlastně větší polovina mého života. Za tu dobu člověk potká spoustu skvělých lidí, kteří se okolo hokejbalu pohybují. A je to amatérský sport, takže většinou to jsou srdcaři, kteří tomu obětují svůj čas. Jsem strašně rád, že mám tu možnost hrát na tak vysoké úrovni tak dlouho a že mám kolem sebe lidi, kteří mě podporují, manželku a rodinu. Bez toho by to nešlo.