Putujme dvacet let zpátky v čase... Jak se zrodila myšlenka založit gym?
S Petrem Kučerou a Tomášem Martinovským jsme se potkali na karate, kam jsem začal chodit, když mi bylo asi devět let. Trénovali jsme spolu v klubu Kobra Kladno, přičemž po nějakém čase za mnou kluci přišli s tím, že by chtěli otevřít svůj vlastní gym. Oslovili také mého taťku, aby jim pomohl, a tak jsme začali založili gym s názvem Kickbox Gro Kladno, ze kterého se později stala SKS aréna. Všichni jsme se navzájem znali a věděli jsme, že je na druhé spoleh.

Váš otec se před tím bojovým sportům věnoval?
Ano. Tatík v minulosti dělal řecko-římský zápas, takže k bojovému sportu měl blízko. Podporoval v něm také mě a mou sestru.

Takže jste rodina bojovníků...
Dá se to tak říct. Ještě máme mladšího bratra, kterému bude za chvíli šestnáct. Poctivě trénuje, dal si nějaké zápasy a vypadá, že ho to baví.

Vraťme se k SKS aréně. Jaké jste získali za roky fungování úspěchy?
Můžeme se pochlubit více něž pěti sty medailemi z republikových soutěží, na evropských šampionátech jsme získali vyšší desítky medailí. Asi nejvíc z nich jsem přivezl já a Petr Kučera, a to z různých disciplín, stylů a vah. Oba dva jsme totiž univerzální zápasníci. Teď už jsme ale starší, a tak medaile vozí naši svěřenci… i třeba z Evropy.

Jaké styly boje mladé bojovníky učíte?
Naše první disciplína, které se věnujeme v gymu doteď, byl kickbox. Dále učíme také krav magu, jakožto jednu z nejefektivnějších aplikovaných sebeobran. Dále se věnujeme také MMA a dětskému judu. Ve všech disciplínách se dá u nás začít v takřka každém věku, jen MMA máme až od čtrnácti nebo patnácti let. Pokud se ale děti opravdu chtějí věnovat smíšenému bojovému umění už odmala, spolupracujeme s Andrém Reindersem a jeho pražským klubem Reinders MMA, kde mají dětské hodiny MMA. My momentálně už nemáme pro dětské MMA kapacitu. Ale třeba někdy v budoucnosti… Zatím jdeme krůček po krůčku a třeba tohle bude jednou ten další.

Jak se holky a kluci se zájmem o bojový sport mohou do vašich řad dostat?
Standardně děláme nábory dvakrát do roka - v září a v lednu. Ideální je se tedy přidat v těchhle měsících, vyzkoušet základy a pak se rozhodnout, jestli náš sport dělat jen kondičně bez zápasení nebo naplno, se vším všudy. Naskakovat pak v jiných měsících do rozjetého vlaku bez základních znalostí je pak strašně těžké.

Co musí mít dítě, které se chce věnovat bojovým sportům?
Musí mít hlavně mentální podporu v rodině. To je první a ten nejdůležitější bod. Rodiče musí být zkrátka v pohodě s tím, že dítě dělá bojový sport. Náš sport pořád patří mezi ty levnější. Děti k němu potřebují pár chráničů a peníze na startovné.

Někteří rodiče mají obavy, že si dítě na tréninku ublíží… že ho někdo bude jen bít...
Maminky se nemusí bát, že dítě přijde na první trénink a někdo ho tam hned bude mlátit do hlavy. Kdokoli se může podívat díky internetu na videa, jak trénujeme. My se dvacet let snažíme dělat osvětu a vychováváme sportovce, kteří jsou fajn lidé. Nikdo dětem určitě nebude ubližovat, první tréninky jsou jen takové seznamovací.

Co dokáže bojový sport dětem dát?
Největší bonus našeho sportu je u mládeže to, že to klukům a holkám dá nějaký řád, disciplínu.

Dá se udělat bojovníka z dítěte, které je klidnější a nevyhledává agresi?
Dá. Zrovna na něj koukáte. Já jsem zrovna tenhle typ. Jako dítě jsem byl plachý, uťáplý kluk, ale přes trénování jsem se dokázal někam dostat. Samozřejmě to stojí větší úsilí, ovšem o něm přeci sporty jsou.

Když jsme u mládeže, jaké talenty SKS aréna v poslední době vyprodukovala?
Z mlaďasů bych určitě vypíchl Lukáše Strnada, který aktuálně přechází z juniorů do mužů. Je to sice hodně těžká věc, ale zatím se mu daří. Za zmínku stojí také Sam Rataj, Eliška Trojáková nebo třeba také Míša Štulíková. Poslední jmenovaná holčina byla nedávno na dvou větších evropských turnajích. Je to poslední člověk, o kterém bych řekl, že bude někdy zápasit… ale přišla k nám na trénink, vyzkoušena si náš sport a začalo jí to jít.

Kolik členů váš klub aktuálně čítá?
Když shrnu všechny styly, tak k nám chodí kolem dvou set lidí, z toho pak bude více než polovina dětí, což je moc fajn.

A to na Kladně je více známých gymů. Panuje mezi nimi nějaká zášť?
Co se kladenských gymů týče, tak mezi námi žádná rivalita ani zášť nepanuje. Jeden z nich vlastní Pavel „Hakim“ Majer, kterého uznávám jako legendu. To, co on ve světě bojového sportu předvedl, je naprosto neuvěřitelné. Vždy jsme byli schopni spolupracovat, dokonce zápasníci našich gymů spolu spárují. To samé platí o Jakubu Iblovi a jeho Mystery Gymu.

Takže kladenskou konkurenci berete pozitivně?
Ano. Je fajn, že máme ve městě několik kvalitních gymů. Konkurence je super. Hlavně je ale skvělé, že lidé vůbec sportují. Je jedno, jestli hrají florbal nebo dělají bojový sport, hlavně, že se hýbou.

Zmínil jste ostatní sporty. V minulosti mnoho lidí bojové sporty neuznávalo, to se však v poslední době dost změnilo…
Pohled veřejnosti na bojové sporty se určitě mění k lepšímu. Náš sport je aktuálně přijímán jako regulérní sport, naštěstí už není zahalen závojem záhadnosti a shady byznysu. Dokonce už existuje dost lidí, kteří se našim sportem dokážou živit… ještě před několika lety jich bylo jen pár.

Jak je to složité?
Je to komplikovaná cesta, ale možná určitě je. Hodně málo lidí vydělá naším sportem takové peníze, aby při něm nemuseli pracovat. Asi se tím nezabezpečíte do konce života, ale určitě je pozice zápasníků dneska mnohem lepší než byla před deseti nebo dvaceti lety. Samozřejmě nás nikdo nemůže srovnávat třeba s fotbalisty nebo hokejisty, ti jsou s penězi úplně někde jinde.

Sledujete profesionální scénu?
Samozřejmě sleduji. Rád se podívám na zápasy v Oktagonu nebo UFC. Mám rád postojové zápasy, takže jsou pro mě strop zápasy asijského One FC, ale občas se kouknu i na profesionální box.

A co říkáte na bizár, který rostoucí popularita bojového sportu s sebou přináší?
Asi myslíte Clash of the Stars… (směje se) Je mi to asi jedno. Když na to někoho baví koukat, ať se na to kouká. Nemám s tím problém, ale já se na to nepodívám. Z pohledu zápasníka mě akorát mrzí, že účastníci tohohle bizáru jsou kolikrát zaplaceni mnohonásobně lépe než kluci, kteří bojový sport dělají celý život a obětují mu maximum… a logicky jsou kvalitou úplně někde jinde.

Zpět k SKS aréně. Často bojový sport doprovází i jakési mystično. Platí to i u vás?
Ne, my touhle cestou nejdeme. Třeba Mystery Gym se díky Kubovi Iblovi touhle cestou vydal. Já proti tomu nic nemám, na druhou stranu vždycky říkám, že zápasník by k tomu, aby zápasil, neměl potřebovat nic jiného než víru ve své schopnosti. Jako příklad uvedu třeba amulety pro štěstí, který si jednou zapomenu doma, a pak budu zápasit hůř. To je špatně.

Jakou cestou tedy jdete vy?
Snažím se své svěřence naučit, aby se spoléhali jen na svou vlastní hlavu. Každá překonaná překážka dává sama o sobě sílu překonat tu další, větší.

Jaké překážky nyní vaše bojovníky čekají?
V červnu bude republikové mistrovství v kickboxu, tam chystáme velkou výpravu. Davida Zoulu, který napůl trénuje u nás a napůl u Andrého Reinderse, čeká na konci května premiéra na akci I am fighter.

Letos slavíte dvacet let od založení. Co byste svému gymu popřál do dalších dvaceti let?
Chtěl bych, aby se nám povedl udržet směr, který jsme na začátku nastavili. Jsme čtyři kamarádi, kteří spolu fungují dvacet let. To mi přijde neuvěřitelné, snad to potrvá nadále. Přál bych si, aby klub dál rostl alespoň tak jako teď. Máme ve svých řadách spoustu talentů a také začínajících trenérů. V poslední době si dost vážím malých, dílčích úspěchů. Je fajn, když po dlouhé době potkáte někoho, kdo vám poděkuje za to, co se u nás před lety naučil. Pochopitelně bychom rádi získali sportovní úspěchy. Každý gym chce přeci vychovat šampiona.

Vidíte ve svých řadách nějakého malého šampiona?
Nevidím, to totiž ani nejde. Aby se z někoho stal šampion, musí absolvovat dlouhou cestu, kterou ovlivňuje strašně moc faktorů… ale ta možnost tam pochopitelně je.

Co dělá Jan Homolka, když zrovna není v gymu?
Celkově má rád auta a hlavně motorky. Moje srdcovka je Dakar. Tam mě to táhne, někdy bych si ho chtěl i zkusit. Jinak ale moc volného času není. Mám dvouletou holčičku, které se dost věnuji.

Bude i ona dělat bojové sporty?
To uvidíme. Rozhodně by mi to nevadilo, chtěl bych, aby nějaký základ měla, ale určitě jí do toho nebudu tlačit. Už teď je se mnou a s mou paní pořád v tělocvičně. No uvidíme, kam jí to zavede.

Kromě práce v gymu se věnujete i dosti zajímavé profesi – jste filmový kaskadér. V jakých snímcích vás čtenáři mohli vidět?
Za ty roky jsem se objevil v dost věcech. Práce kaskadéra je ovšem taková, že nikde moc není vidět. Moje životní role byla ve filmu Wanted, kde je krásně vidět, jak dostanu kulku mezi oči. Takový záběr už se mi asi nikdy natočit nepovede. Zároveň jsem pracoval třeba na novém filmu od Netlixu s názvem Na západní frontě klid. Jedná se o válečný snímek, na kterém jsme se my, kaskadéři, fakt vyřádili.