Podívejte se na unikátní rozhovor s Jitkou Válovou: 

A na záznam udělení čestného doktorátu: 

Sestry Válovy se 13. prosince 1922 na Kladně narodily, žily, nevdaly se a neměly děti. „Asi jsme měly být jeden člověk, ale nějak jsme se rozdělily," popsala Jitka soužití dvojčat: „Řeknu vám, já bych s žádným mužským žít nemohla. Proto jsme se ani neprovdaly. Řekly jsme si, že žádnýho dědka si do baráku nevezmem. Ani s ženskou by to nešlo, já bych s žádným cizím člověkem žít nemohla a Květa taky ne. My jsme byly, jako když máme jednu duši."

Převážnou část výstav měla Jitka se skupinou Trasa, kterou spolu se sestrou Květou zakládala. Její dílo vyšlo ze zkušenosti s rytectvím skla. Vytvářela malby, kresby i grafiky. Pracovala i u soustruhu, a pokud měla čas, kreslila oceláře v provozu kladenských oceláren. Její postavy v extrémních a existenciálních situacích se ocitaly i na plátnech monumentálních rozměrů. Vidění sester se nicméně vyvíjelo. Z raných pláten sálala skepse, stísněnost a smutek. V 90. letech obě pozvolna přešly spíš v uvolněné kresby.

První výstava, kterou měla společně se sestrou v divadle Rokoko, nesla název Člověk a ocel, oficiální kritika ji ale nepřijala. Marie Majerová prý o nich řekla, že jsou černá skvrna na rudém Kladně. „Malovaly jsme dělníky, ale ne tak, jak oni požadovali. Komunisti chtěli takový kýče, aby byli dělníci vyfešákovaný a smáli se jako telata," vzpomínala Jitka. Další výstavu sestry uspořádaly ve Špálově galerii v roce 1966. Ta jim sice přinesla uznání a ocenění, ale hned po roce 1968 jim nebylo umožněno vystavovat; díla prodávaly přes spřízněné galeristy a žily v poměrně velké hmotné nouzi. Zlom v prezentaci přišel v roce 1983, kdy jim kurátoři Jana a Jiří Ševčíkovi uspořádali v Chebu velkou expozici. Celkem se dvojčata představila na několika desítkách výstav. Mimo Chebu i v Karlových Varech či v Roudnici nad Labem, retrospektivu měly v Západočeské galerii v Plzni v roce 1993. V roce 2000 se dočkaly velké souborné výstavy ve Veletržním paláci v Praze.

V roce 1994 dostaly ve Vídni Cenu J. G. Herdera, vystavovaly i v Německu, Velké Británii, USA. Do architektury se vepsaly vitrážemi, nástěnnými malbami, mozaikami a reliéfy.

„Vždycky jsem se zaměřila na to, co člověk prožívá a cejtí. To byly třeba kompozice Pod tíhou nebo Břemeno. Vnímala jsem to tak, že ten, kdo břemeno nese, pod ním nepadá, bere ho dobrovolně a neničí ho to. Moje figury se spíš podřizovaly. Květa naopak dělala obrovský kameny, který se člověk snaží zadržet a staví se jim na odpor. Hodně nás ovlivnila Poldovka. Uvědomila jsem si tam, že mě zajímá střet energií a pohyb, Květu zase hmota," řekla Jitka Válová s tím, že po roce 1989 bylo těžší malovat: „Vždycky je snazší malovat proti něčemu. Komunismus byl větší bič, protože mě hrozně sral." 

Po smrti Květy, v roce 1998, Jitka přestala na čas malovat. K tvorbě se ještě vrátila a malovala lité kresby inspirované hudbou, kterou tak ráda poslouchala. Po zmíněné pauze Jitka tvořila až do své smrti. Vitální výtvarnice ještě vystavovala na VŠUP lité abstrakce, jimž se v posledních letech věnovala. Svoji sestru přežila přes deset let, ale dokonce života se s jejím odchodem nevyrovnala. Necelý rok před svým odchodem převzala čestný doktorát Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze.