Vítej před společným mikrofonem. Můžeme říci, že Jary od útlého dětství tepal jenom muziku a muziku nebo to bylo poněkud klikatější?
Počátky se dají zaznamenat určitě v rodině, ale hudbu jako takovou jsem dost dlouho upozaďoval, vlatně se dá říct, že v určitém období jsem ji i odmítal. Mě zajímal sport. Konkrétně tenis, který jsem hrál závodně do čtrnácti let. Pak ale přišlo zranění. Pak nastaly i různé okolnosti, jako že jsme se stěhovali a do baráku s námi přišlo i piáno. To bylo na začátku prázdnin, kdy jsem si říkal, když nemůžu hrát tenis, zkusím klavír. Ovšem tím zlomovým impulsem k muzice, byla návštěva koncertu KISS, na který mě vzal táta. Byl to pro mě dobrý šok. Takže vlastně klávesy šly k ledu, aniž bych začal a rovnou jsem si sehnal elektrickou kytaru. Dokonce jsem si našel i učitele a mým cílem bylo dostat se na konzervatoř.
Takže hned po základce hups na Ježkárnu?
Chtěl jsem, ale na první dobrou to nevyšlo, takže jsem prvák strávil na hudebním gymplu na Evropské v Praze. A musím říct, že jsem za to rád. To byla třída plná holek, takový zábavný rok. Takový divočejší.
Dají se vystopovat tvé kladenské začátky po kapelách, jak to obvykle bývá?
Hele, ani ne. Měl jsem tu spoustu kamarádů, ale ty dělali sport. Kladno je město především sportu. Za kulturou mě to táhlo do metropole. Už jen proto, že spolužáci z konzervy byli v Praze. Tady vlastně jsme měli rodinnou kapelu, kde táta hrál na basu, sestřenice bubnovala a strejda zpíval. To bylo moje první kolektivní hraní v domácí kapele. Jinak první opravdové kapely přišli až na konzervatoři. Po absolutoriu jsem se vlastně už vydal na vlastní dráhu, To bylo i tak trochu z popudu Petra Jandy, s kterým jsem se tehdy spřátelil. Tedy on to byl můj profesor na předmět interpretace. Učil nás všechny užitečné věci kolem muziky. Padli jsme si nějak do noty. Hned po škole jsem s ním odjel na turné do USA, pak do Austrálie a právě tam mi doporučil vydat se do světa hudby sólo.
Na youtube lze najít krátký záznam tvého absolventského koncertu, kde je vidět u hmatníku Petr Janda a hráli jste tenkrát skladbu Voda z olympického kultovního ekoalba Prázdniny na zemi…
Voda mi přijde jako dobrá písnička a není to zase žádný ohraný hit. Mě vůbec přijde celá deska jako jedna z nejlepších, co tahle kapela udělala.
Olympic je skvělá fenomenální kapela bez konce, jenže směrem k mladé generaci se zdá být ne přežité, ale jistým způsobem odžité. Co si o tom myslíš?
Já nejsem ortodoxní fanoušek Olympicu. Nemusím být na každém koncertu, ale na druhou stranu se mi moc líbí Petrova písničková tvorba, která provází celou jeho kariéru. Není sporu o tom, že on je ultra talentovaný skladatel. Dá se říct, že mě oslovilo hlavně to jeho řemeslo, to jak to dělá. Dobře funguje na pódiu a zároveň i mimo něj. Prostě profík.
U nás v české kotlině platí, že úspěch se neodpouští. Když ho nepředhoníme, tak ho alespoň pomluvíme. Je Petr Janda v životě takový suchar a škrt, jak o něm povídají „dobře informované zdroje“?
Vůbec ne, opravdu je to skvělej člověk i mimo pódium. To je možná věc názoru, pro někoho může být debil kdokoliv z nás. Já tuhle zkušenost ale nemám. On má zdravé sebevědomí, a to by mohlo možná někomu vadit. Ale suchar? To rozhodně ne!
Vraťme se ještě k tvým cestám za moře, protože vím, že byly poměrně dlouhé. Co jste tam hráli?
První cesta vedla na západní pobřeží Spojených států, pak jsme byli v Austrálii a na Novém Zélandu a těsně před „covidem“ jsme stihli ještě odcestovat na Floridu. Hráli jsme samozřejmě pro krajany, měsíční pobyty jsme si zpříjemňovali relaxačními aktivitami a repertoár koncertů byl samozřejmě z pera Petra. Na tom posledním turné jsem si zahrál i svoji skladbu. Křest ohněm by se dalo říct.
Jary, když ty hraješ s Petrem jeho songy, hraje on také ty tvoje?
To ne, ale na mé debutové album jsme natočili společně jeden můj kousek. Takže se dá říct vlastně, že jo, že hraje nebo hrajeme.
Ty si píšeš hudbu na své projekty výhradně sám nebo je tam ještě jiné autorství?
Jak se to vezme. Já udělám třeba nějaký demosnímek, ve studiu se sejdem s muzikanty a s producentem a výsledná podoba songu je tak trochu kolektivním dílem. Je dobré do procesu pustit ještě jiné pohledy, ale prvotní nápad je většinou můj.
Ostatní spoluhráči jsou nájemní studioví hráči?
Ne, já mám svou kapelu. Na první desce jsem si ještě spoustu věcí nahrál i sám, ale teď už bych chtěl dát kapele větší prostor. Jsou to skvělí kluci, kteří mi jsou po ruce, vždy když potřebuju.
Říkáš studio. Točíš někde na hoře nebo přímo v Propasti (slavné studio Pera Jandy pozn. red.)?
V Propasti jsem točil jen některé nástroje na tu naší společnou písničku, jinak využívám služeb jiného studia. Takže jinak točím nahoře.
Jsou české kapely, které výhradně v Čechách zpívají výhradně anglicky. Jaký je tvůj jazykový názor?
Abych řekl pravdu, já tyhle kapely neposlouchám. Ne, že bych neposlouchal anglicky zpívané písničky, ale tak nějak to mám rád od rodilých mluvčích. I když musím přiznat, že tuzemská zpívaná angličtina se zlepšila.
Kdyby jsi se měl žánrově zaškatulkovat, kam bys ses zavřel?
Tak žánrově asi někam do pop-rocku. Já mám velmi rád moderní americkou country, takže tam bych viděl nějaký stopový směr. Na některé tracky jsem si dokonce nahrával i banjo.
Celý videorozhovor o tom jak Jary, nic netuše, naplánoval rozjezd sólové dráhy přesně na začátek covidové pandemie a hrát on line pro kamery místo pro živé publikum ho příšerně nebaví. Také o kultuře v Kladně si poslechněte na sítích Kladenského měsíce.
video
https://www.facebook.com/kladensky.mesic.kladno/videos/1098102967586331
