Co bylo hlavním podnětem pro vznik projektu Trenéři ve škole?

Asi před pěti lety jsme se ze zprávy České školní inspekce dozvěděli, že děti na prvním stupni základní školy přestaly mít tělesnou výchovu jako nejoblíbenější předmět. Nejenom mě, ale i trenéry napříč několika sporty, třeba Michala Ježdíka nebo Slavomíra Lenera, to zalarmovalo. Navíc jsme ve sportovním prostředí začali vnímat, že děti v mladším školním věku jsou na tom s pohybovou gramotností výrazně hůř než před nějakými patnácti dvaceti lety. Protože někteří z nás působili ve školství, chápeme, že paní učitelky na prvním stupni jsou v těžké situaci. Mnohdy mají ve třídě až třicet dětí. Tělocvik je specifický předmět už jen ohledně zajištění bezpečnosti, ale také organizace hodiny tak, aby byla pestrá, efektivní a aby se co nejvíce dětí hýbalo. To je pro jednu paní učitelku velmi náročné, zejména když nemá vystudovanou specializaci na tělesnou výchovu. My po ní přece nemůžeme chtít v tělocviku zázraky, když je to třeba výborná češtinářka. Potřebujeme, aby splňovala především tyto parametry. A odbornost v tělocviku můžeme dodat právě pomocí trenérů.

Jaké jsou základní myšlenky programu a hodnoty, které má naplňovat? 

Na prvním místě zdůrazním, a říkáme to i všem trenérům na školeních, že program je naprosto nenáborový. Jeho cílem není, aby trenér přišel do školy a tam si vyzobával ty nejtalentovanější děti pro svůj klub, naopak. Smyslem je rozhýbat co nejvíce dětí v kritickém věku šesti, sedmi osmi let, aby i děti s nadváhou, čtyřmi dioptriemi nebo prostě jen všechny, které dosud nikdo k pohybu nevedl, si zamilovaly tělocvik a do budoucna si třeba nějaký sport samy vybraly a rekreačně se mu věnovaly. K tomu projekt směřuje. Dalším z principů je tandemová výuka trenéra s paní učitelkou. My celoročně paní učitelku v jedné hodině ze dvou v týdnu inspirujeme pestrým obsahem a bohatou nabídkou pohybových aktivit, ona pak v té druhé hodině, kterou vede sama, může postupně načerpanou inspiraci začít využívat. A to se i děje, máme na to fantastické reference. Každý se přirozeně má tendenci ve svých specializacích zakonzervovat a využívat jen určité nástroje a techniky. Cílem trenérů je tento stereotyp nabourat. Chceme také, aby byly hodiny vysoce efektivní, to znamená málo mluvení, hodně pohybu. Myslíme si, že pokud bude náplň hodiny pestrá a všechny děti se do ní dostatečně zapojí, zase si cestu k tělocviku najdou a bude pro ně opět nejoblíbenějším předmětem.

Jak se projekt reálně rozvíjí? Kolik se do něj zapojilo měst, škol, trenérů a dětí?

Teď sdružujeme zhruba 200 trenérů ve 20 lokalitách. V Praze působíme v deseti městských částech a pak v dalších deseti městech, kam kromě Kladna patří mimo jiné také Příbram, Karlovy Vary, Písek, České Budějovice, Klatovy, Liberec nebo Havlíčkův Brod. Další lokality se o program hlásí, momentálně jednáme například s Mělníkem nebo Krnovem, jsme v kontaktu i s některými brněnskými městskými částmi. Celkově obsluhujeme už přes 22 tisíc dětí na celkem 120 školách.

A co zpětná vazba ze zapojených škol, jak s ní pracujete?

Celkově máme na program fantastické ohlasy. Když jsme začínali, zkoušeli jsme ho na Praze 6, kde jsme působili půl roku zdarma. Nechali jsme školám a místní samosprávě prostor, aby se vyjádřily, vyhodnotily situaci a dopadlo to tak, že do roka jsme byli na všech patnácti státních základních školách a na několika soukromých. Dnes je to naše největší, v podstatě domovská část. Většinou program aktivně nenabízíme, ale vsázíme na reference, takže někde program zahájíme, informace se rozšíří mezi řediteli a učiteli, kteří nás pak oslovují a na základě toho vstupujeme do jednání s odbory školství na magistrátech a radnicích. Pokud je zájem a domluvíme se, začneme oslovovat sportovní kluby z dané lokality, které do programu dodají trenéry. Ti ale musí nejprve projít třicetihodinovým školením.

Jak zatím vy, coby spoluzakladatel projektu, vnímáte jeho realizaci v praxi? Jste spokojený s tím, kam směřuje? 

Když budu mluvit za sebe, jsem nadšený. Ale chtěl bych podotknout, že nejsem sám. Projekt spoluzakládali také Michal Prokeš, který teď působí u fotbalového Al-Ahly v Egyptě, a ragbista Honza Macháček, který se v programu angažuje nadále. Dále zmíním také úzký kolektiv našich spolupracovníků, bez kterých bychom nemohli fungovat. Poptávka je totiž obrovská a my už dnes na plný úvazek zaměstnáváme tři děvčata na administrativu, protože samotné objednávky, rozvrhy a faktury na sto dvaceti školách jsou velká nálož, která se navíc pořád zvětšuje. Stojí nás to hodně energie a úsilí, ale jsme nadšení z toho, jak se projektu daří. Vstoupili jsme do jednání s Národní sportovní agenturou a Ministerstvem školství a řešíme, jak podobné projekty, kterých je v republice více, propojit a nabídnout dětem ve všech lokalitách. Myslíme si, že by to bylo potřeba. 

Když budeme hovořit o Kladnu, jak hodnotíte realizaci projektu konkrétně tam?

Kladno byla jedna z lokalit – nebylo jich mnoho – která se ozvala úplně sama. Městu patří obrovské poděkování, jmenovitě primátorovi Milanu Volfovi a koordinátorovi Marcelu Kučerovi. Když jsme sem s kolegy poprvé přijeli na jednání, na radnici už bylo všechno ukázkově připravené. Jen jsme zírali. Pan primátor coby absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu, sám sportovec a bývalý hokejista, tuto problematiku vnímá stejně jako my. Hned nás ujistil, že programu fandí a udělá všechno proto, aby ho podpořil. A udělal. Díky tomu působíme v Kladně na všech patnácti veřejných základních školách, koordinátor Marcel Kučera zapojil desítku místních sportovních klubů, projektu se daří a těšíme se, že se na Kladně možná už od září rozšíříme i do třetích ročníků a že bude program dál vzkvétat ke spokojenosti dětí i paní učitelek. 

Co ohlasy veřejnosti? Jaké jsou?

Máme zajímavou zkušenost, která se nám opakuje na mnoha místech. Program v mnoha lokalitách zahajujeme ve zkušebním provozu takzvaným pilotním projektem. To znamená, že když je ve městě, dejme tomu, pět škol, začneme působit třeba na dvou, které mají zájem program vyzkoušet a na základě toho se rozhodnout, jestli a jak v projektu dále pokračovat. Stává se nám, že po několika týdnech, kdy v lokalitě na vybraných školách působíme, chodí děti domů a nadšeně vyprávějí rodičům. Ti to pak říkají známým a najednou se stane, že rodiče dětí, kterých se projekt dočasně netýká, atakují vedení měst a škol a ptají se, jak je možné, že na vedlejší škole takový projekt funguje, a jejich děti, které chodí tři sta metrů vedle, ho nemají. Oni to pro své děti chtějí také a byli by rádi, aby radnice či jejich škola v tomto ohledu co nejrychleji jednala. Tohle se nám skutečně stává. A jsme za to rádi, protože to vypovídá o kladné odezvě a o tom, že dosahujeme našeho cíle – děti chodí z tělocviku uřícené, ale nadšené a s úsměvem, začínají se na hodiny opět těšit. Pokud to tak ještě není, doufám, že brzy zase budou mít tělocvik ze všech předmětů nejradši.