Letos to budou čtyři roky, co jste převzal vedení Městské policie Kladno. Když se dnes ohlédnete zpátky, v čem se podle vás nejvíc změnila samotná městská policie?
Je tam několik rovin. Tou první je celospolečenská. Covid a později válka na Ukrajině připomněly celé Evropě, jak důležitý je pocit bezpečí. A je vlastně jedno, kdo ho zajišťuje – jestli Policie České republiky, armáda, ostatní bezpečnostní sbory nebo obecní a městské policie. Bezpečnost přestala být samozřejmostí. Druhá rovina je proměna pohledu na Městskou policii Kladno. Dříve nás část veřejnosti vnímala hlavně jako „rohlíkové šerify“, kteří řeší jen špatné parkování. Dnes jsme partnerem občanů. Neřešíme jen přestupky. Lidé se na nás obracejí i ve složitých životních situacích a naši strážníci jim umí pomoci, poradit nebo je nasměrovat tam, kde pomoc najdou. Velkou změnou je také spolupráce uvnitř magistrátu. Město musí fungovat jako jeden organismus a jeho jednotlivé části mají táhnout za jeden provaz.
Naplnil jste svou představu o tom, jak městskou policii vést?
Každý člověk přichází s nějakou představou. Jenže kdo obecní policii nezná zevnitř, vůbec netuší, co všechno její práce obnáší. Pořád přetrvává představa, že jsme tu hlavně kvůli dopravě, ale naše role je mnohem širší. Když jsem se připravoval na zkoušky strážníka a poznal fungování obecní policie, přišel střet s realitou. Velký vliv na mě měly knihy Nekonečná hra od Simona Sineka a Nastavení mysli od Carol Dweckové. Uvědomil jsem si, že obecní policie je živý organismus. Mění se společnost, přicházejí noví lidé a mění se i jejich očekávání. Nejdůležitější je neustrnout. Učit se, mít otevřenou mysl a každý den přemýšlet, co můžeme dělat lépe. Nejde o to, kolik uložíme pokut. Obecní policie je především služba lidem.
Často mluvíte o tom, že bezpečnost není jen o zákrocích, ale hlavně o důvěře lidí. Co podle vás musí městská policie dělat, aby si ji u občanů opravdu získala?
Důvěra se získává poctivou prací. Potřeby seniorů, rodin i mladých lidí jsou různé a my jim musíme rozumět. Výhodou je, že stejnou pestrost máme i mezi strážníky. Už britské speciální jednotky věděly, že nestačí mít jen zbraně. Pokud nezískáte srdce lidí, nikdy nezískáte jejich důvěru. Poctivou práci lidé poznají. Jak se říká v Bibli: „Ukaž mi svou víru bez skutků a já ti ukážu svou víru na skutcích.“ Nemusíme nikoho přesvědčovat slovy. Když vyřešíme problém jako například rušení nočního klidu a lidé mohou klidně spát, je to naše nejlepší vizitka. O to víc potěší chvíle, kdy nám sami poděkují. Třeba nedávno v Bukovce. Někdo tam strážníkům nechal andělíčka s poděkováním. Nebyl to jen předmět, ale symbol toho, že naše práce má pro někoho smysl. Proto bude mít své místo i v novém operačním středisku.
Za poslední čtyři roky se hodně investovalo do výcviku, techniky i nových technologií. Co podle vás bylo při budování moderní městské policie nejdůležitější?
Ten, kdo mě zná, ví, že svým způsobem věřím v energii, vesmír, Boha nebo určitou religiozitu. Medituji. Právě tehdy ke mně často přicházejí nejlepší nápady. Klidně při obyčejné procházce s rodinou nebo se psem. Proto dlouhodobě říkám, že obecní policie musí být kvalitně vystrojená, vycvičená, vyzbrojená a vybavená moderními technologiemi. Ne proto, aby působila silně, ale aby byla připravená. Kdyby se stát dostal do vážné krizové situace, právě obce a obecní policie budou zajišťovat základní fungování a bezpečnost obyvatel. My nechceme čekat, až někdo vydá pokyn. Připravujeme se už dnes. Stejně tak dlouhé zbraně nevnímám jako symbol síly. Mají především preventivní a odstrašující účinek. A lidského života si vážím natolik, že jsem za celou dobu služby u Policie České republiky nikdy nemusel nikomu ublížit.
Kam se podle vás bude bezpečnost posouvat za pět nebo i deset let?
To si dnes netroufne odhadnout nikdo. Technologie se vyvíjejí neuvěřitelně rychle, proto chceme být připraveni hlavně na současnost. Investujeme do dronů, budujeme nové operační středisko a posilujeme personální stavy. Stejně důležití jsou ale lidé, kteří se chtějí učit a mají chuť se rozvíjet. Co bude za deset let, nevím. Přál bych si ale, aby se za tu dobu posunulo samotné lidstvo. Abychom se na sebe dívali především jako na lidské bytosti a naučili se víc spolupracovat.
Když se za těmi čtyřmi lety ohlédnete čistě lidsky, z čeho máte největší radost?
Z lidí. Práce strážníka vyžaduje určité nastavení. Nestačí znát zákony. Musíte být partnerem občanů, umět s nimi komunikovat a být empatičtí. Dnes tu zůstávají lidé, kteří mají podobné hodnoty. Nemusíme jim vysvětlovat, proč je potřeba přistupovat jinak ke starému člověku, jinak k dítěti a jinak k člověku, který udělal chybu. Je to pro ně přirozené. Nemůžu říct, že jsme jedna rodina, protože rodinu si člověk nevybírá. Práci a lidi kolem sebe ale ano. A mám radost, že jsme naladěni na stejnou vlnu. Samozřejmě vždycky bude existovat rivalita. Ale přál bych si, aby z druhého člověka nebyl nepřítel, kterého je potřeba zničit. Mně je mnohem bližší představa soupeře jako v boxu. Dva lidé proti sobě nastoupí do ringu, dají do zápasu všechno, ale po skončení si podají ruce a mimo ring jsou z nich často přátelé. Soupeř vás posouvá a motivuje být lepším.
Jaký odkaz byste po sobě jednou chtěl zanechat?
Energii. Ducha. Takovou tu vzpomínku. Pocházím z Podbořan, kde jsem čtrnáct let sloužil jako policista. Od roku 2009 jsem na Kladně. Přesto tam lidé dodnes nevzpomínají na pana Strieborného, ale na „pana Stříbrňáka“. Říkají, že když přijel Stříbrňák, byl pořádek a věci se vyřešily. To je ten otisk, který po člověku zůstává. Nepřál bych si, aby po mně jednou zůstal jen medailonek na zdi. Důležité je, aby si lidé pamatovali člověka, který byl poctivý, empatický, možná někdy tvrdý, ale snažil se vybudovat něco, na čem se dá stavět dál. Za dvacet nebo třicet let už možná nebude nikdo vědět, kdo byl Michal Strieborný. Ale pokud si lidé ještě budou říkat: „To tehdy ti naši fotrové udělali dobře. Díky nim můžeme pokračovat dál,“ bude to podle mě ten největší odkaz. A to slovo „fotrové“ říkám schválně. Jsem prostě trochu macho.
