Omlouvám se, že se ptám úvodem stroze dotazníkově. Tvé místo narozeni?

Kladno.

Takže Kladeňák a nikdy jinak. Jaké bylo tvé dětství v tomto městě?

Samozřejmě skvělé. Měl jsem úžasné rodiče. Můj táta byl známý hokejový trenér a hokejista, takže mě to neminulo a podstatnou část mládí jsem strávil na zimáku. Na základku jsem chodil na třináctku, na Amálku, na hokejovou školu, první ročníky jsem byl na osmičce. Bylo to fajn a ať jsem, kde jsem, tak pro mě je Kladno nejhezčím městem.

Prozraď něco víc o hokejovém Milanovi?

Začínal jsem ve sportovní třídě. Někteří byli dávno registrovaní v klubech a já nic. Nakonec jsem se zařadil do Poldi HC a začal hrát až ve třetí třídě. Dál jsem postupně stoupal s věkem do příslušných kategorií, až jsem se ocitl v áčku a hrál jsem extraligu. Jako aktivní hráč jsem se živil do osmadvaceti let.

To ale nebylo jen v Kladně, ne?

Byl jsem chvíli ve Spartě a pak ve Slávii. Ve Slávii jsem byl proto, abych dodělal vysokou školu. Tam jsem tedy měl vyšší plat, ale hlavně jsem to měl blízko do školy. Potřeboval jsem dokončit studium. Naši mi říkali, že hokej je jen dočasná záležitost a důležité je mít vzdělání. Já to tehdy viděl poněkud jinak, ale poslechl jsem tátu s mámou a dostudoval jsem. Nakonec měli pravdu i v tom, že já jsem trpěl na vyhřezlé plotýnky a už před koncem kariéry jsem po každém zápase musel docházet na rehabilitace. Dokonce jsem dostal z Dánska nabídku na hrajícího trenéra, kterou jsem musel odmítnout. Vyhnul jsem se operaci. Chodil jsem sám do posilovny a vše se dalo do kupy, jen s tím sportem to už bylo na levačku. Dodnes mě to limituje.

Jak vzpomínáš na Kladno sedmdesátých let?

Vybavují se mi přeplněné autobusy. Chodil jsem na natřísknutý zimní stadión plný skandujících fandů. Vyhrávala se extraliga. Žil jsem hokejem a školou. Jaký vládl režim mě jako kluka moc nezajímalo. Největším zážitkem pro mě byly uhelné prázdniny, protože nám sice byla zima, ale mohli jsme celý den trénovat.

Použiju parafrázi Oty Pavla. Jak jsi potkal ryby?

Můj děda byl myslivec, můj táta měl k přírodě blízko, měli jsme chatu na Berounce a mě ryby moc zajímaly. V první třídě mi naši koupili rybářský lístek. Tenkrát ještě bylo potřeba potvrzení ze školy. Takže od té doby jsem byl rybářem. Všichni říkali, že když otevřu pusu, vyplave kapr. Letní prázdniny jsem trávil běháním kolem řeky a táta se mnou jezdil po rybníkách a přehradách. To mi zůstalo dodnes. Před tím jsem třeba i ulovenou rybu přinesl domů do kuchyně. Dneska jsou to moji kamarádi. Všechny úlovky pouštím zpátky, a když je lehce zraním háčkem, tak jim ránu v čumáčku dezinfikuji a než je pustím zpátky, tak se jim omluvím.

Jak to jde dohromady – rychlý tvrdý hokej a klidné pomalé rybaření?

Když jsme hráli v Kladně ligu, tak jsme měli nádobíčko v autě a hned po tréninku jsme vyráželi s Petrem Tatíčkem nebo Jardou Horským na štiky a druhý den jsme zase byli vrcholoví hokejisti.

Vy jste chytali ryby, ale ti před vámi prý někdy i psi. Se tedy traduje…

…I za nás. Pamatuji si, že když jsme hráli v Bratislavě, tak na nás místní štěkali. Starší hráči, když se nám příliš nedařilo, přinesli nějaký pekáč a tvrdili nám, že v něm je síla. Ochutnal jsem tak jako všichni, ale dnes jsem pejskař. Dnes to tedy naprosto nepřichází ani v úvahu.

Pamatuji si, že když jsi vstoupil do politiky a vyhráli jste volby, tak jsem za tebou byl s mikrofonem ještě jako trenérem mladých hokejistů v příšerně smradlavé šatně. To bylo takové dost rychlé. Jak si se ocitl v komunální politice?

Tehdy jsem podnikal a trénoval hokej. Na Kladně mezitím vznikla skupina, která chtěla vstoupit do ódéesky a pozvednout město. Oslovili i mě, a protože mě ta myšlenka zajímala, šel jsem do toho. Bavíme se o konci devadesátých let. Když jsem byl součástí této skupiny, tak jsem se rozhlížel a poznával, kdo se přidal, aby si nějak pomohl a kdo to myslí vážně. Párkrát jsem promluvil, vystoupil, řekl svůj názor a začal jsem pomalu po stranické žebříčku stoupat. Na sněmu jsem se dostal na páté nebo šesté místo kandidátky pro volby. Volby jsme vyhráli a tehdejší lídr Petr Bendl odcházel do parlamentních lavic. Někdo to po něm musel převzít. Tenkrát za mnou přišli staří matadoři jako byl Pavel Maxa a František Samek. Řekli, že je potřeba, aby se funkce někdo ujal a ukázali na mě.

Já jsem šel nahoře po náměstí starosty Pavla, měl jsem dlouhé vlasy, koktal jsem, zakopl jsem, skutálel jsem se dolů na radnici a tam jsem seděl vykulenej… Dnes by to nešlo. Kdybys tam teď takhle přišel, tak se po chvíli rozpláčeš a jdeš pryč. V současnosti je to o obrovské odbornosti.

Dobře, byl jsi v rámci města na vrcholu, možná na obláčku, spousta věcí kolem byla zalita sluncem a najednou odcházíš z práce v klepetech a místo do postele uléháš na pryčnu v cele. Je to popsatelný pocit?

Empaticky nepřenosné. Nikdy na to nezapomeneš. Tenkrát jsme vyhráli volby s více jak padesáti procenty. Najednou moji straničtí soukmenovci začali vnímat Volfa jako přílišnou konkurenci. Měl jsem podobné preference jako Gross ve sněmovních volbách. A tohle, když kolegové načetli, tak pochopili, že mě poctivě nesestřelí. Našli si proto jinou cestu. Bez dvou dnů jsem se bránil pět let, než jsem vyhrál a byl odškodněn státem. Jednalo se o etapu, kterou by nikdo nechtěl zažít, ale jak se říká, co tě nezabije, to tě posílí. Zůstanou ti vzpomínky na lidi, kteří byli kolem tebe. Jak se chovali, než k tomu všemu došlo a jak se chovali diametrálně odlišně poté. Opravdové přátele jsem spočítal tehdy na prstech jedné ruky. Když jsem se vrátil, tak ti, co se svlékali do naha a chovali se jako idioti, tak už o tom dnes nevědí a selhává jim paměť. Já si to ovšem pamatuji, byť to nikomu nepřipomínám.

Existuje v politice přátelství nebo jsou to jenom milé známosti spojené s funkcí?

Existuje. Mě ale spíš vadí, že se v dnešní době ODS sejde na nějakém sněmu, kde se domlouvají „Hele, dej mi pět hlasů a já ti dám hlas tady… A koho ty tam ještě máš?“. Takto se přece nedají vybrat ti nejkvalitnější lidé. Vyberou pouze ty, co mají za sebou nejvíce hlasů. A ti pak jdou a rozhodují o našem městě.  

Když jsem se po celé této zkušenosti vrátil do mojí partaje, říkal jsem si, že bych se mohl znovu ucházet o post. Třeba předsedy. Ale chtěl jsem, aby se nehlasovalo tajně, ale aklamací, tedy viditelně. Byl jsem připravená případně prohrát v hlasování, ale ve veřejném. Místo toho se postarali o to, abych se nemohl vrátit vůbec. V ten okamžik jsem jim oznámil, že ze mě mají soupeře. Ukončil jsem členství v ODS a odešel. Společně se mnou dalších 20-25 tehdejších členů, což mě zavazovalo s celou situací opravdu něco udělat. Založili jsme Volbu pro Kladno. Nevím, jestli to byl geniální tah a fenomén, ale doposud vyhráváme volby.

Když jsi se ptal na přátelství, tak tady opravdu je. Na radnici je se mnou například Přemek Mužík, dlouholetý přítel. David Homér, který mi i operoval obě kolena. Takže s ním mám dokonce vysoce „intimní vztah“. Přeci jenom se mi hrabal v těle. Ale takto bych mohl jmenovat všechny kolegy z Volby. Je to báze, bez které to nejde. Především to jsou ale odborníci. Lidé, kteří opravdu něco umí, mají za sebou úspěšné odborné profesní kariéry. Lékaři, architekti… Oni mají svá zaměstnání a toto dělají jako přidanou hodnotu, protože na Kladně žijí.

Když se podívám třeba na druhé místo na kandidátce kladenské ODS pro komunální volby, tak tam je člověk, který by se mezi námi nemohl chytit s tím, co „umí“. To je ten rozdíl. Nicméně ty politické strany takhle fungují.

Zažil jsi už mnoho voleb, ale nepřipadá ti, že ty nové a další kampaně jsou velmi konfrontační a posléze, když se někdo někde konečně usídlí, tak kydá všechnu špínu na ty předchozí? Třeba případ Andreje Babiše? Nepostrádá to nějakou vizi? Nezakrývá to určitou myšlenkovou vyprázdněnost?

Já opravdu nejsem volič Andreje Babiše, ale na druhou stranu vím, že vyhrál volby. Když se dá dohromady nějaká pětikoalice, kde jsou všichni někde jinde a dohromady jsou jen, aby společně porazili Babiše, tak už tady něco není dobře. Znám dobře ODS, TOP 09, KDU-ČSL. Jak už dokázali, nemohou spolupracovat dobře. A Piráti, to už vůbec ne. Jsou novodobá levice. Když dnes koukám na Piráta, tak je na levé straně úplně nejdále. Komunisté už dnes sice skoro nefungují, ale Piráti je úplně předčili. V komunálu je to o lidech. Když nějaký straník dostane funkci, většinou se do sebe okamžitě zamiluje.

Takhle to opravdu funguje?

Já ti řeknu, jak to funguje. Když tam přijde, nandají ti na hlavu čepičku, dají ti do kapsy rolničky a když jsi pitomec, tak si ty rolničky připneš na čepičku, chodíš a cinkáš a cinkáš. Nejhorší je, když o tom ani nevíš. Například přijdeš do restaurace, kde tě všichni obskakují a říkají, jak jsou rádi, že jsi je navštívil. Když nepoznáš, že je tento přístup kvůli tvé funkci, a ne pro tebe, tak si vlastně připínáš další rolničku a cinkáš o něco víc. Je potřeba ji okamžitě sundat. Já dělím lidi na ty, co si čepičku berou a neberou a na ty, co ji dokáží a nedokáží sundat. Nemám problém s člověkem, který ví, že cinkal a čepičku už sundal. To je naprosto v pořádku. Jenže ono těch lidí cinká stále víc a víc. A legrace to není.

Spravujeme město s rozpočtem 2,6 miliardy. Jedná se o obrovskou zodpovědnost. Nemůžeš vést město jenom kvůli tomu, že se ti zachtělo vést město. Musíš něco umět a mít něco za sebou. Vše musí jít opravdu z tebe. A o tom jsou skutečně volby.

Není lepší v komunální politice mít regionální strany a hnutí, než parlamentní strany, kde jsou nalajnované vize a programy a celostátní vedení?

S velkými stranami ruka ruku myje. Ti nahoře ty dole potřebují, zvláště, když jim mají pomoci k volebnímu výsledku. Já jsem tam tehdy byl trochu rebel.

Čím to?

Neuznávám umělé autority. Stranická příslušnost je o tom, jakou cestou jsi se vydal, jaké máš smýšlení. Já jsem pravicově založený člověk, řekl bych hodně pravicově založený. Vnímám ale, že je určitá levicová politika a že tu jsou prvky levicové politiky, které musí obsahovat i ta pravicová politika. To jsou zcela běžné věci. Mám třeba vyhraněný postoj vůči nepřizpůsobivým i k tomu, jak se k nim chová stát. Když jsem šel do České televize na toto téma mluvit, musel jsem vystoupit až po dvaadvacáté hodině. Prostě mi přijde, že se vracíme někam, kam bychom se vracet neměli. Teď se třeba válčí na Ukrajině. Když však někdo přijde s jiným názorem, než je ten oficiální, tak jsme ho schopni za to i stíhat a podobně… My jsme tu dlouho bojovali za svobodu slova, a tu já dneska postrádám.

Co tě žene do další kandidatury? Neuvažoval si o tom, že už toho bylo dost, že Kladnu nic nedlužíš a že je čas žít zbytek života třeba pro svou radost?

Tak za prvé… dal jsem dohromady nějakou partu lidí, srdcařů a odborníků, která se Kladnu věnuje. Už vůči nim mám zodpovědnost. Za druhé je to i výsledek minulých voleb, které jsme s VPK vyhráli. Je to férové rozhodnutí i směrem k našim voličům. Poté je to ale taky kvůli lidem, jako je pan Kutil, paní Gamanová nebo Hanes z ódéesky. To je motivace veliká, protože to jsou ti, kteří, když se vedení na dva roky chopili, tak zastavili chod Kladna. Zlikvidovali rozvoj autobusového nádraží, pěší zóny a podobně… To všechno mě motivuje, abych pokračoval. I přesto, že mi brzy bude šedesát, tak se cítím plný síly. Dělám především to, co mě baví, a myslím si, že vše kapacitně zvládám. Žiju tím i vnitřně, protože Kladno mám opravdu rád. Připadá mi to logické a hlavně přirozené. Přišla úvaha, jestli po dvaceti letech, kdy jsi jednou ve funkci, odpoledne v cele, pak zase nahoře, pak po podrazech zase dole a zpět nahoře… jestli už toho náhodou nebylo dost. Jenže pak vidíš třeba lídra Pirátů, nějakého pana Hájka, jak se po městě prohání s multikárou, s heslem opravíme Kladno. Tak to je také motivace, to je o lidech.

Když si zabrousil mezi Piráty. Tak minulý týden v souvislosti s vysokými cenami energie přišla po sociální síti rada naší paní senátorky, že máme při vaření dávat pokličky na hrnce a tím ušetříme. Jenže my to doma děláme od té doby, co vaříme… Připadá ti to jako relevantní pomoc státu prostřednictvím námi dobře placeného senátora?

Paní Adéla Šípová… S paní Šípovou jsem nedávno telefonoval, když mi nabízela, abychom stloukali domečky z palet pro přistěhovalce, že se jim tam bude fajn bydlet. Tak to jsem si nedokázal opravdu představit. Ale nedávno se třeba odehrával docela složitý boj o dopravu. Jedná se o problematiku, kde je potřeba opravdu velká odbornost, a když se do toho vloží někdo, kdo radí s pokličkami na hrnce, tak je to většinou průšvih. O odbornosti jsme tady již mluvili, jakož i o mém vztahu k Pirátům samotným.

Co je do budoucna pro tebe v Kladně TOP výzva, co by si tu chtěl udělat?

Kladno je Kladno a já ho vnímám jako celek, takže nebudu nic vypichovat, ani mě nic nenapadá. To se při práci na celkovém rozvoji města ani nedá.

Celý, kompletní a mnohem obsažnější video rozhovor, který stojí určitě za zhlédnutí, najdete na FB stránkách našich novin.