Pokud se řekne O KROK, co si máme představit? 

„Především o krok dál, o krok výš,  o krok z chráněného trhu práce pro lidi s hendikepem, kteří jsou na něm už delší dobu a mají možnost posunout se dále, na běžný trh práce. Jinými slovy budou pracovat jako běžní lidé, se stejnou odpovědností a ve shodném režimu. Převážně takto uplatňujeme lidi s mentálním postižením. Nacházejí uplatnění v oblasti pomocných prací.“  

Kde konkrétně je můžeme potkat?

„Nedávno se nám podařilo umístit jednoho člověka na kladenskou pumpu Shell, kde vám pomůže natankovat, umyje vám okna, poradí vám, doplní vodu do ostřikovačů. Možná se to nezdá, ale zodpovědnost je to poměrně velká. Pokud by vám natankoval místo benzínu naftu nebo opačně, může způsobit docela velké škody. Ale oslovujeme všechny firmy v našem regionu, které mají více než 25 zaměstnanců. V takovém případě jim totiž vzniká povinnost zaměstnávat lidi s postižením.“  

Znamená to, že firmy takové osoby zaměstnávají z povinnosti, nebo je to jinak a změní se jejich postoj v okamžiku, kdy se rozhodnou s nimi spolupracovat? 

„Je to různé. Firma si totiž může vybrat, zda využije tzv. náhradní plnění, odvede peníze do státního rozpočtu nebo přímo člověka s postižením zaměstná. My se v projektu O KROK soustředíme na třetí skupinu, využíváme přitom naše více než patnáctileté zkušenosti se zaměstnáváním takovýchto lidí.“ 

Je to tedy pro firmy pouze povinnost? 

„Zásadně to závisí na managementu, jestli se chce zapojit do aktivit společenské odpovědnosti a spolupracovat například s námi v rámci OKROKu. Nikdy se nám ale nestalo, že by firma, do níž se nám podařilo zaměstnance umístit, svoje rozhodnutí změnila. Je to i díky tomu, že umíme dobře vytipovat, jak bude fungovat v daném provozu. Vždy kandidát prochází dotazováním, hodnocením, abychom si všichni byli jistí, že bude na trhu práce úspěšný.“  

Jaký je ohlas firem, jejich reakce, když je oslovíte s tím, že by mohli zaměstnávat lidi s hendikepem? 

„Od léta jsme oslovili přes 80 společností. Až čtvrtina z nich reaguje pozitivně. Chtěli by si zaměstnávání takových osob vyzkoušet. V takovém případě spouštíme zvláštní proces, do hry vstupuje tzv. trouble-gang.“ 

Trouble-gang… To zní velmi drsně, co přesně je jeho úkolem? 

„Je to skupina lidí složená z lidí s hendikepem. Konkrétně s pěti různými postiženími, například se ztrátou zraku, ztrátou sluchu, na vozíku nebo s mentálním postižením. Ti pak testují provoz daného provozovatele, konkrétní pozice, které chce podnik obsadit.“  

Jedním z míst, které jste testovali, byl i masokombinát… 

„Ano. Chtěli zde obsadit dvě pracovní pozice, jedna v administrativě, druhá ve výrobě - pozice řezníka. Člověk s mentálním postižením a se ztrátou sluchu vyhodnotili, že mohou zastávat práci řezníka, shodli se na tom i se zaměstnavatelem.“  

Možná to není úplně fér říct, ale nemůže zaměstnání mentálně postiženého jako řezníka skončit masakrem? 

„Nemyslím si, že je to nějak ohrožující pro kohokoliv. Pro doplnění, řezník v masokombinátu může dělat různé činnosti, například plnit párky do střívka. Není to tedy nic, co by někoho dalšího ohrožovalo na životě. Abych ještě doplnila, ve stejné firmě se nám podařilo dojít k tomu, že práci v administrativě, pomocné účetní, může po menších terénních úpravách vykonávat žena na vozíku.“  

Na druhou stranu, nedošel trouble-gang k tomu, že v dané firmě není žádná vhodná pozice? 

„To se nestalo, vždy je možné nalézt práci, kterou lze provozovat na úrovni těchto hendikepů. Pouze v některých případech neposíláme na posouzení možností celý tým, jestliže to nedává smysl, jako například člověk na vozíku pro pozice v úklidu.“ 

Předpokládám, že provozy Etincellu podobný hodnotící tým procházet nemusel?

„Opravdu ne. Naše provozy jsou už koncipované pro lidi s hendikepem. Vždy je v nich jeden pracovní asistent, zbytek doplňují pomocní pracovníci, kteří se od něho učí potřebné činnosti, jako je barista, kuchař, úklidář.“  

Svoji práci děláte více než 10 let, jste za to ráda?

„Ano. Rozhodně mě to baví.“ 

Je někdo, na koho jste pyšná, že se zařadil do běžné práce?

„Teď zrovna je to Martin Jiráček, který se „chytil“ na zmiňované Shellce. Sami jsme ho přijímali dvakrát, podruhé jsme mu dali jakousi druhou šanci, měl ekonomické problémy, neměl kde bydlet, což vedlo k tomu, že nedocházel do práce podle směnnosti, jakou měl. Museli jsme ho propustit. U nás se jedná o zaměstnávání, není to hra na práci. Máme totiž standardní zakázky z veřejného sektoru nebo komerční oblasti, které musíme realizovat.“  

Musíte někdy dát i třetí šanci? 

„Snažím se ji nedávat. Je třeba si uvědomit, že problémy lidí s hendikepem jsou zcela stejné jako lidí v běžné populaci. Jsou to ztráty bydlení, exekuce, rozvody, nemoci, i dlouhodobé. Druhá šance přichází v případě, že si je sociální pracovnice jistá, že daný člověk dokáže do práce docházet.“  

Mohl by být Etincelle bez projektu O KROK a obráceně? 

„Etincelle by rozhodně mohl být a byl bez tohoto projektu. Naše práce s lidmi s postižením je taková, že se nám daří umisťovat tyto osoby po nabrání zkušeností a výcviku na běžný trh práce. U nás ale dostanou ještě něco dalšího - sebevědomí, které jim pomáhá dále uspět. O KROK jsme loni pilotovali ve spolupráci s pražským Starbucksem, kde jsme umístili tři naše pracovníky. Nyní už je tam pouze jeden, ostatním se podařilo odejít dál.“  

Je to radost nebo smutek, když vaši zaměstnanci, lidi, s nimiž spolupracujete, pomáháte jim, odcházejí za dalším uplatněním? 

„Netrvám na tom, aby lidé zůstávali tam, kde se nám je  podařilo umístit. Ale vždy je to pro mě spojeno s pocitem jakéhosi naplnění. Je pro mě důležité, aby celá společnost fungovala hezky. Jestliže se tedy podaří jednoho z více než 400 tisíc lidí s hendikepem uplatnit, je to jedině dobře.“ 

O KROK ale není pouze pomoc s uplatněním pro lidi s hendikepem?

„Je to tak. Máme tři advokační skupiny složené z aktérů, kteří mají co říct k zaměstnávání lidí s hendikepem. S jejich pomocí se snažíme definovat informace, které by mohli politici využít pro designování změny zaměstnávání těchto osob.“  

Není práce s politiky složitější než práce s lidmi s hendipekem?

„Pro politiky se jedná o atraktivní téma, neboť v náhradním plnění se točí velké peníze. Jen v roce 2019 to bylo 12 miliard. Velká část z takto nakoupených služeb nejsou, jak by si mnozí mysleli, papír a kancelářské potřeby, ale security - ostrahy budov. Jestliže se bavíme třeba o vrátných, je přeci možné hendikepovaného zaměstnat napřímo. O to se nyní snažíme například v kladenské nemocnici, kde se jednání už chýlí do úspěšného konce. Jednoduše řečeno naším cílem při práci s politiky je více zaměstnaných lidí s hendikepem a méně zobchodovaného náhradního plnění.“  

Když přesvědčujete firmy o tom, že by měli zaměstnávat lidi s hendikepem, hrajete přitom na jejich city? 

„Ne. Vůbec. To jsme nedělali nikdy, že bychom naši práci prodávali jako charitu. Neprodávali jsme ani nikdy naše rohlíky s tím, že je „uplácali“ lidi s postižením. Vždy to bylo naopak. Ochutnejte náš rohlík, chutná vám? Vidíte, a udělali ho lidé s hendikepem. Problém je v tom, že charitu uděláte jednou za rok. Dobrý rohlík si půjdete koupit třeba jednou za týden.“ 

Pokud byste závěrem měla něco vzkázat firmám, které by chtěly opustit náhradní plnění a zaměstnat lidi s hendikepem?

 „Aby se toho nebály. Pokud mají ambici to zkusit, pomůžeme jim v tom!“