Celý život jste zasvětila psychologii dětí. Jaké bylo vaše dětství?
Mé dětství bylo opravdu nádherné. Měla jsem skvělé rodiče, prababičku, pradědečka. Samozřejmě babičku s dědou. Byla jsem obklopena spoustou zvířat, protože jsem žila vždycky na venkově.
Na venkově kde?
Ve Pcherách. Jsem rodilá Pcheračka a ve Pcherách dodnes bydlíme. Chodila jsem zde na základní školu. Dojížděla jsem do Slaného na gymnázium.
Vysoká škola v Praze?
Ano. Původně jsem chtěla studovat medicínu, ale nedostala jsem se z politických důvodů, protože moji rodiče nikdy nebyli dostatečně angažovaní. Rok jsem uklízela v Praze na urologické klinice. Tam jsem si hodně povídala jak s dospělými, tak s dětmi. Najednou jsem měla pocit, že bych chtěla víc pracovat právě s dětmi. Poslouchat je tak, aby se mohli sdílet, aby se mohli svěřovat. Děti jsou velmi upřímné a sdílné. Po tom roce v nemocnici jsem se rozhodla neusilovat o studium medicíny, ale o psychologii. Měla jsem obrovské štěstí, že jsem v té době poznala pana profesora Zdeňka Matějíčka, který mě pozval ne praxi do Thomayerovy nemocnice. Tam jsem strávila několik měsíců a pan profesor mě přivedl k problému, kterému se dnes říká specifické poruchy učení jako dyslexie, dysgrafie … To mě nesmírně zaujalo. Když se těmto dětem dostane odborná péče spolu s péčí v rodině, tak je vidět pokrok. A to já potřebuju i v celém svém životě. Mít za svou prací hmatatelný pokrok. Díky profesoru Matějíčkovi jsem měla úžasnou příležitost si tento obor osahat a poznat. Pak nemohlo být jinak, než že jsem se začala věnovat právě tomuto oboru dětské psychologie.
Dnes se o tom hodně hovoří. Já si pamatuji ze svých dětských let pouze dyslexii, a to jen velmi vzdáleně. Tyto poruchy dříve v takto širokém spektru neexistovaly nebo se o tom jen tolik nehovořilo?
Určitě to existovalo. Už někdy v 19. století vyšly první odborné články. Může to být způsobeno, že dnešní diagnostika je mnohem podrobnější, jemnější… Rozhodně si pamatuji, že když s námi někdo takový chodil na základní školu, tak bývalo takové dítě často nazýváno hlupákem. Pokud někdo trpěl takovou poruchou, tak se říkalo, že „na to nemá“ a nebo že mu není doma věnována dostatečná péče. Svět se vyvíjí v každém oboru, tak i v psychologii a právě moderní diagnostika nám tyto případy odhaluje. A velké díky za to. Já sama ještě dnes těžce prožívám, když někdo hovoří o dyslektikovi jako o hloupém dítěti. To je okamžik, kdy tyto děti rozhodně bráním.
Dětská duše zůstává po staletí stejná nebo se nějak mění?
Múj subjektivní názor je, že lidská duše je pořád stejná. Ty děti v každé době potřebují především, aby se jim někdo věnoval, aby si s někým mohly povídat, aby se mohly někomu svěřovat, aby si s nimi někdo hrál. Mění se jenom doba a prostředí kolem nich. Dneska jsem již v důchodovém věku, ale stále pracuji jako školní psycholog. Vidím, že i dnešní děti trpí zejména tím, že nemají někoho, kdo by se jim dostatečně věnoval. Pak sahají po tabletech a mobilech, jsou spojeni s okolním světem pomocí těchto technologií a někdy to přeroste až v závislost.
Není ten dnešní dětský svět o mnoho více uspěchaný. Je doba zrychlování ve všech oborech. Není to právě pro nejmladší generaci turbulentní až příliš?
Myslí si, že ta rychlost je jiná, než byla za nás. Ve vzdělávání už tolik neplatí, co chtěl Jan Ámos Komenský. Mám takový pocit, že vidím pedagogy a skvělé pedagogy, jako takové sprintery. Co se ale týká dětí samotných, tak jak se asi do té své doby narodí, tak jsou na ni už nějak zvyklí. Mozek se přizpůsobuje i této době i způsobu myšlení.
Dnes se velmi často hovoří o neúčelnosti konzervativního způsobu vzdělávání. Například učit se některé texty z paměti. Není to ale přece jen o určitém trénování té paměti, než o způsobu poněkud zastarale získávat vědomosti?
Není to jenom o paměti, ale také o pozornosti. Jsme pro, aby se děti tohle učily. Jsem ale rozhodně proti jakémukoli nesmyslnému memorování. Jsou předměty, které se dají zvládnout pomocí gůglování, ale pozor, ani na internetu není všechno správně a pravdivé.
Vezměme si třeba knihu. Říká se, že dnešní děti v souvislosti s rozvojem technologií málo čtou nebo nečtou vůbec. Je četba důležitá pro rozvoj fantazie a představivosti?
Při četbě si musíte ve své hlavě dotvářet prostředí, představovat si postavy. To je hodně důležité. Tohle formuje vlastní názor, jak už o tom ostatně hovořil Komenský. Já nejsem úplně pesimista. Myslím si, že dnes vychází hodně publikací, které dokáží děti přitáhnout a existují i knihy určené dětem s poruchami, kterými se zabývám. Já bych se spíše přimlouvala, aby počítačové hry byly o něčem jiném.
Mám pocit, jestli dnešní děti nejsou ze strany rodičů přetěžované ve smyslu dokonalé organizace jejich života mimo školu. Má tahle generace ještě nějaký volný čas jenom pro sebe, jen tak si jít s kamarády ven? Je to důležité?
To vám dávám za pravdu. Někteří rodiče mají pocit, že když bude mít dítě každý den nějakou mimoškolní organizovanou aktivitu, tak se bude o to více rozvíjet. Někdy mám dojem, že to pramení i z toho, že rodiče nemají tolik času na dítě, než by si přáli a potomka někde „zaměstnají“. Ti jim ale nelze v této době příliš zazlívat. Udržet rodinu v dnešní době ve slušné fungující kondici je velmi náročné zejména na čas. Kroužky a mimoškolní povinnosti ano, ale dítě by mělo mít čas, který stráví se svými vrstevníky. Také se svými rodiči a prarodiči.
Není to způsobeno tím, že dnešní vzdálenost mezi domovem a školou je více dojezdová, než docházková? Vzniká rozdíl mezi kamarádem z okolí a spolužákem. Tenhle rozdíl vznikl teprve nedávno.
U nás na vesnici, ale i ve městech se chodilo do školy se stejnými vrstevníky jako po škole ven. Vím, že u nás ve Pcherách když, jsme se pak rozprchli na různé střední školy, tak jsme se pravidelně scházeli dál, třeba na hřišti.
Máte vy, jako psycholožka Daniela Krausová, nějaké obavy o generaci našich nejmladších?
Já asi žádné obavy nemám. S dětmi pracuji už přes čtyřicet let a věřím tomu, že v každém dítěti je daleko více toho dobrého, než špatného. To špatné získá jen v průběhu vývoje nějakým zklamáním, nějakými problémy v rodině. Já zkrátka těm našim dětem věřím.
Paní Daniela nás před rozhovorem varovala, že nejde vypnout. Že hovoří a hovoří a vypráví „furt pryč“. My si myslíme, že člověk má mluvit, dokud má co říct a to je přesně případ doktorky Krausové.
Celé povídání třeba o tom, že byla u zrodu Kladenských dvorků nebo proč je Pcherská maminka. Čím se vlastně, kromě dětské psychologie, zabývá Daniela Krausová právě teď, se dozvíte v celém videorozhovoru na našich internetových stánkách.
https://www.facebook.com/mesicnikkladenskymesic/videos/906357077139602
Ptal se a fotografoval Jiří Hokův
