Pavel Zejfart není kladenským rodákem. Na svět přišel v dvaapadesátém roce v pražských Královských Vinohradech. Odtud se jako dvouletý přestěhoval s rodiči do Aše. Otec malého Pavla působil v nejzápadnějším koutě republiky jako evangelický farář. Dostal se do konfliktu s STB když odmítl podepsat spolupráci, a tak z Aše rodina doslova uprchla, když bylo Pavlovi pět let. Bylo to do rovnou do Kladna, kde se uvolnil byt po zemřelé prababičce. „Maminka rozhodla a do bytu jsme se nastěhovali. Jenže načerno, takže trvalo rok, kdy se nás různě snažili vystěhovat,“ vypráví Pavel Zejfart.
S hudbou a vlastně s celou kulturou se jako chlapec potkával od malička. V Aši byly druhé největší varhany Česku. Shořely při požáru kostela, ale to už byli Zejfartovi v Kladně. Když byly Pavlovi tři a půl roku, vzala ho maminka do Prahy do paláce Lucerna, kde tehdy sídlila nahrávací společnost Ultrafon, aby nazpíval dvanáct vánočních koled s klavírním doprovodem. Desku má dodnes doma uloženou. Jako žák nastoupil do kladenské lidušky. Světe div se, stále to nebyly housličky, ale klavír, konkrétně u paní profesorky Polákové. Po pěti letech klavírních studií přišel shodou okolností na nějaký večírek hudební školy v Zádušní ulici. Tam zaslechl svého spolužáka (se kterým strávil profesně dalších 52 let) hrát dvojkoncert Antonia Vivaldiho.
Jako desetiletý se ten den Pavel Zejfart vrátil domů a řekl rodičům, že by chtěl hrát na housle. Profesorka Poláková tehdy naléhala, aby se zpěvák, klavírista a už také houslista rozhodl, čemu se chce vlastně naplno věnovat. Dala dohromady jakousi komisi z profesorů konzervatoře a té měl Pavel předvést své umění. Zazpíval, na klavír zahrál Bachovu Fugu a na housle předvedl jednoduchou písničku Ovčáci Čtveráci. Na chodbu vyšel z místnosti profesor Micka a řekl tatínkovi Zejfartovi, že se mu kluk líbí a že ho do houslí bere. Poláková jen protáhla obličej a s rodinou již nikdy nepromluvila. Mladý Zejfart opouští skříň, která ukrývá spoustu strun a zůstaly mu osudově jen čtyři. Pan doktor Micka pak Pavla na soukromých hodinách během pěti let připravil ke studiu na konzervatoři.
Od nového školního roku tedy mladý houslista usedal do lavice v pražské konzervatoři a rovnou se svým celoživotním přítelem, houslovým virtuosem Václavem Hudečkem. Už ve druhém ročníku dostal „hozené lano“ od o dva roky staršího studenta Jiřího Panochy. Tehdy ještě netušil, že to bude na víc jak padesát dalších let. Tak dlouhá je zatím historie smyčcového kvarteta, které za sebou zanechává nejen nezapomenutelné koncerty, ale i celé řady ucelených nahrávek komorních skladeb nejslavnějších českých autorů. Dokonce i skladatele Vladimíra Somra, který byl režimem zapovězen.
Vznik kvarteta se datuje rokem 68 a již další rok mladí hudebníci přecházejí pod křídla tehdy největší hudební agentury Pragokoncert. Jezdí po koncertech ve služební limuzíně s řidičem a diáře se začínají plnit názvy mnohých koncertních síní. V té době ve státě nastupuje tvrdá normalizace, která postihuje nevybíravě kulturu. Panochovo kvarteto nevyjímaje. V emigraci zůstal tatínek violončelisty a kvarteto se do roku 1975 nepodívalo za hranice východního bloku.
Pavel Zejfart předává zkušenosti mladým a učí na základních uměleckých školách. Mohl i na konzervatořích, jenže nabitý program kvarteta mu to nedovoloval. Sám přiznává, že v poslední době nejmladších houslistů nějak ubývá, ale dobrý talent se najde prý v každé době. I v té, kdy se doma nemuzicíruje, nezpívá a děti neznají skoro vůbec naše krásné národní písničky.
Ještě mnohé zaznělo během povídání a bylo to tak zajímavé, že jsme úplně zapomněli, že Pavel Zejfart přesně tento den slaví devětašedesáté narozeniny. Dali jsme mu na závěr do ruky pomyslnou hůlku, aby kouzlem změnil, co by chtěl a očekávali jsme navýsost kulturní přání. Postavil by se pod Hradčany, mávl tou hůlkou a pak by se jen díval jak to z oken Hradu lítá všechno rovnou do Vltavy. Vlastně ryze kulturní záležitost.
