Začněme od píky. Co byste o sobě čtenářům řekl?
To je těžký úkol. Nejzajímavější je asi fakt, že to, co dělám, jsem dělal s láskou celý svůj život. Celý život jsem zasvětil umění a dodnes se kolem něho pohybuji. Nevěnuji se ale pouze kresbě nebo malbě, mám velmi rád také architekturu.
Jste kladenský rodák. Jak vzpomínáte na to, když jste na Kladně vyrůstal?
Ano, jsem rodilý Kladeňák. Narodil jsem se přímo v domě, kde nyní lidé naleznou Galerii Brynda, tedy v Havířské ulici, kde kdysi měla moje babička obchod s textilem a následně zde byla prodejna spotřebičů Eta. Mé dětství na Kladně bylo romantické. Bylo to fajn, protože tu byla spousta dětí a všechny si společně hrály.
Vzpomenete si, kdy se ve vás probudila láska k umění?
Myslím si, že na konkrétní moment si nevzpomenu. To prostě ve vás je a v určitou chvíli vám všichni kolem vás začnou vyčítat, že jste pokreslil všechno, co jen šlo. (směje se) Zkrátka jsem si neustále kreslil, aniž by mne v tu chvíli napadlo, že tvořím nějaké umění. Ostatní kluci hráli fotbal a já jsem se jim tam vždycky spíš pletl, a tak jsem si kreslil. Byla to taková samozřejmost… a kreslím si pořád. Vždycky, když jedu někam do ciziny, říkám si, že tentokrát kreslit už nebudu, ale nedá mi to a vždycky si tam koupím skicák a kreslím si.
Měl jste v rodině někoho, po kom jste umělecké vnímání světa podědil?
Vím, že třeba otec a strýc krásně rýsovali. V tom jsem je obdivoval. Byli nesmírně pečliví. Jejich rýsování bylo téměř uměním, ta vizuální věc, která z rýsování vzešla, byla zkrátka vždycky nádherná. Později mě právě otec podporoval v mé cestě na akademii.
Bavíme se o dětství, později se z vás ale stal akademický malíř…
Absolvoval jsem akademii u Kladeňáka Karla Součka. Vybavuji si, že někteří vrstevníci dělali na tuhle školu zkoušky vícekrát, ale já to nebral jako oni, nebyl to žádný můj sen nebo cíl. Prostě se jen ta moje cesta logicky uchýlila na akademii. Jiříček (směje se) prostě kreslil, a tak šel na akademii. Možná jsem byl v tomhle dítě štěstěny, možná jsem se na akademii napoprvé dostal i díky tomu, že jsem to nebral tak, že je to něco zvláštního nebo vysněného. Byl to pro mě přirozený směr.
Jak vzpomínáte na učení u Karla Součka?
Bylo to pěkné. Na to musí člověk vzpomínat. Seznámil jsem se tam s lidmi, kteří měli podobné nebo stejné myšlení, což je do života velké plus. Obecně ale byla tahle doba moc fajnová, bylo mi dvacet a studoval jsem AVU, pocit nepopsatelný. Souček, ten byl perfektní, velkorysý. Tím jsem se později inspiroval i já. Když nyní učím, dávám dětem volnost, aby samy pochopily, co je v nich.
Pamatujete si na významné kladenské osobnosti umělecké sféry. Které z nich vás ovlivnily?
Vybavuji si třeba sestry Válovy nebo spisovatele Františka Stavinohu, který byl mým kamarádem a chodil jsem s ním na pivo. Nejvíce mě ale ovlivnil Cyril Bouda, a to ani ne tak umělecky, ale tím, jaký byl člověk. Když někam přišel, věděl jste zkrátka, že přišel někdo. Podle něho jsem si dokonce ušil kravatu. Cyril Bouda často nosil takovou puntíkovanou kravatu a já chtěl taky takovou, a tak jsem si z babiččiny zástěry vystřihl a ušil podobnou. (směje se)
Živil jste se v životě vždy uměním?
Ano, celý můj život jsem se živil a živím tím, co jsem vytvořil, co tvořím. Hodně jsem se ale zlomil do směru architektury a dělal jsem různé architektonické realizace, většinu mimo Kladno. Ale přeci jsem zde občas něco dělal, když si vybavíte například cukrárnu na Velké Dobré u kruhového objezdu, tak to je zrovna má práce… nebo Galerie Cyrila Boudy atd. Nejsem architektem v pravém slova smyslu, věnuji se ale interiéru i exteriéru, a to poměrně často. Když mě klienti osloví, snažím se dát věci trochu širší rozměr než praktický, i když investor díky financím trochu pláče. (směje se)
Jakým projektům jste se v architektuře věnoval?
S kolegou architektem Janem Špačkem jsme například v devadesátých letech navrhovali veletrhy. V té době měly banky velké peníze a byly ochotné je utrácet. My jsme vždycky vytvořili něco, co se pak za tři dny zase zbouralo. Byla to ale práce, kde jsme si takřka mohli stavět, co jsme chtěli, a to nás moc bavilo. Pak jsme také řadu let realizovali projekty v zahraničí. Dříve jsem se věnoval i tapiseriím, mou největší (kromě soukromých sbírek) naleznete asi na Vysoké u Příbrami v Památníku Antonína Dvořáka. Poměrně často navrhuji expozice a interiéry v muzeích, např. Vlastivědné muzeum v Olomouci, Muzeum Slavkovský les, Zemědělské muzeum v Praze, Vila Bertramka – Mozartova obec atd. Aktuálně rád dělám např. restaurace, cukrárny a další projekty.
Řeč byla o architektuře a kresbě, jste ale akademický malíř. Jak jste na tom s malbou?
Co se týče malby, tam už za sebou takzvaně mažu stopy. Malba mě v posledním období vnitřně opustila… a nemůžete zkrátka malovat, když vás to netěší. Aktuálně mě těší hlavně kresba a architektura, malbě už se tolik nevěnuji. Právě architektura je krásná v tom, že když po mě něco budete chtít navrhnout, tak to spolu budeme konzultovat. Když budete ale malovat a někdo vám řekne, že je to špatné, tak si nejspíš o něm řeknete, že tomu nerozumí a už se s ním nebudete bavit. Ztrácíte zkrátka objektivitu posouzení.
Co je vaší inspirací při tvoření?
Všechno musí jít přímo z vás. I náš rozhovor by se dal vyjádřit obrazem. Do umění můžete dát jakýkoli vjem, který vnímáte. Jakmile ale nad uměním začnete nějak spekulovat, což mi přijde, že se v poslední době dost děje, je to za mě špatně. Člověk by měl být ale natolik moudrý, aby své názory nikomu nevnucoval. Já měl jednoho kolegu, který tvrdil, že ačkoli se setkáte s kritikou, někde určitě existuje ten jeden Eskymák, kterému se dané dílo může líbit. Z toho plyne, že musíte věřit v to, co děláte.
Ačkoli jste rodilý Kladeňák, část kariéry jste prožil v Praze. Co vás vedlo k návratu do našeho města?
Zemřela mi babička, která žila v rodinném domě v Havířské ulici na Kladně, a dům tak osiřel na řadu let. Nebylo jasné, jaký bude jeho další osud, proto jsme se s manželkou rozhodli zde žít, usadit se a vychovávat naši dceru. Zpočátku jsem měl ateliér pouze v prvním patře, zatímco v přízemí fungoval obchod společnosti Eta. Když však firma prostory opustila, rozhodl jsem se zde vybudovat ateliér propojený s galerií.
Zhruba šest let učíte design na střední škole U Hvězdy. Cítíte se být učitelem?
Ano, to učím, ale osobně na sobě necítím, že bych byl učitel. Kolikrát bych studenty nejraději nechal, aby udělali pořádný zmatek, chaos ve své práci. Dokonce se přiznám, že sympatizuji a soucítím s takovými těmi studenty, bojovníky, které nakonec ze školy třeba i vyhodí. Cítím v nich totiž něco podobného, co jsem měl v sobě i já.
Nazval byste se proto bohémem?
Ne, to ne…. vůbec. (směje se) Sice jsem třeba za bolševika nosil dlouhé vlasy a měl s tím velké potíže, ale to nepovažuji za bohémství.
Nedávno jste si otevřel vlastní galerii…
Mít galerii byl vždycky můj sen. Sice se nejedná o komerční galerii v pravém významu slova, ale každý, kdo jen bude chtít, si sem může mé umění přijít prohlédnout a případně i zakoupit. Proto bych rád čtenáře ze srdce pozval do Galerie Brynda, budu se na ně těšit.
V galerii jste letos otevřel kurzy kresby a malby. Co od nich mohou zájemci očekávat?
Myslím si, že dokážu pomoci lidem rozvíjet jejich talent, ať už se jedná o kresbu i malbu. Zároveň si myslím, že mohu děti dobře připravit na přijímací zkoušky na uměleckou školu, na střední i vysokou. Těší mě, že investoři a developeři se vrací ze super vizualizací ke kresbě rukou a architekti opět musí umět dobře kreslit a někteří se na mě obrací. Za ta léta v sobě cítím, jestli je výtvor špatný nebo ne. Na druhou stranu dokážu i v tom špatném najít něco, od čeho by se dalo odrazit při nějakém pokračování. Zastávám takový názor, že každý se naučí kreslit či malovat. Člověk se jen musí rozkreslit. To je to stejné jako při sportu, je zkrátka potřeba trénink.
Prozraďte nám na závěr, co rád děláte, když se zrovna nevěnujete umění…
Nedělat nic je nádherná věc. Miluju, když se mohu někde posadit, a jen pozorovat, co se děje kolem nás, pozorovat procházející lidi a podobně. Jsem trochu kavárenský typ (směje se). Ale moc rád cestuji. Často s rodinou sedneme do auta a někam zkrátka jedeme, třeba i bez konkrétního cíle… jednou do Vídně, podruhé do Bruselu… třeba jen na krátký čas. Kolikrát naopak nedojedeme tam, kam jsme původně měli v plánu, necháme se nadchnout pro jiná místa.
