Vzhledem ke své poloze na topografickém vrchu, předělujícím povodí řek Berounky a Vltavy, bylo Kladno od pradávna známé pro svou suchost. Nedostatek přírodních rezervoárů, ve kterých by se spadlá dešťová voda déle udržela, byl pro město problematický jednak kvůli zajištění dodávek pitné vody a jednak kvůli omezené možnosti rekreace. V reakci na rostoucí poptávku po koupání začaly už v meziválečném a poválečném období ve městě vznikat vodní plochy sloužící k rekreaci, ovšem výhradně pod širým nebem. Jediný toho času krytý bazén, který byl součástí městských lázní, byl malý a nevyhovoval kapacitním nárokům rekreantů, natož závodních plavců.
Požadavek na efektivní a rychlou výstavbu krytých bazénů, které by byly využitelné po celý rok, nikoli jen přes léto, vznášela řada větších měst napříč republikou. Tým odborníků z Katedry ocelových konstrukcí Stavební fakulty ČVUT proto začal připravovat k sériové výrobě typizovaný projekt „Plaveckého střediska MV 2“ s ocelovým bazénem o rozměrech 25 x 12,5 metrů a hloubce od 1,10 do 3,80 metrů. Kladno bylo prvním městem, které realizaci tohoto projektu schválilo.
Zvláštní pozornost projektanti věnovali podmínkám výstavby bazénů na poddolovaném území a ve špatných základových podmínkách, což byl i případ Kladna. Při výstavbě byly proto tradiční stavební práce omezeny na betonáž patek a podlah v úrovni terénu, betonáž ochozů, sanitárních vybavení a podobně. Dominantními materiály však při výstavbě byly ocel, hliník a sklo. Objekt byl navíc prostorově velmi úsporný, protože jeho veškeré technické zázemí se nacházelo pod hlubší částí bazénové vany, pod tou mělčí pak byly šatny a sprchy. Z dřevem obložené vstupní haly bylo možné odděleným schodištěm vystoupat na návštěvnickou galerii, která byla situována v průčelí nad zázemím pro plavčíky. Protilehlé straně interiéru bazénové haly dominovala dvojice skokanských prken s tři metry vysokou věží uprostřed. Za můstky bylo instalováno umělecké dílo, které od sebe sériově vyráběné bazény – alespoň ty první tři v Kladně, Litvínově a Martině – odlišovalo. Barevná kompozice z měděného a smaltovaného plechu na téma „Plavci pod letním sluncem“ dominovala kladenskému bazénu až do rozsáhlé rekonstrukce spojené s přístavbou aquaparku, při níž zanikla.
Bazénů typu MV 2 na území tehdejšího Československa nakonec vzniklo hned několik – v Praze byly postaveny hned dva – na Výstavišti a v Košířích – další vyrostly v Litvínově, Bílině, Rumburku, Mělníku, Martině nebo Trenčíně. Kladenský měl být prvním z celé série. Vytipován pro něj byl pozemek v sousedství lehkoatletického stadionu Sletiště. Už tehdy směrný plán v lokalitě počítal se vznikem komplexu sportovišť s přímou vazbou na nedaleký les.
Samotná stavba bazénové haly odstartovala v létě roku 1969 terénními úpravami a výkopovými pracemi. Hrubá stavba budovy byla hotova už na jaře roku 1971, časově nejnáročnější pak byla instalace technologií a dokončení interiérů. To se neobešlo bez komplikací, které nakonec způsobily, že provoz nového typizovaného bazénu dříve zahájili v Litvínově, kde přitom začali stavět později.
„My jsme měli stavbu dokončenou před Litvínovem, ale neměli jsme kotelnu. Bazén nebylo čím vytápět. Takže nás Litvínov, který postavil bazén v sídlišti a vytápění měl napojené na existující infrastrukturu, předstihl a v březnu otevřel,“ vzpomíná někdejší ředitel Lázeňských a rekreačních služeb Slavomír Cirnfus a dodává „Na Kladně přitom bylo hotovo koncem roku 1972. Pak ale přišla zima a tím, že pro bazén neexistoval zdroj tepla, se do něj muselo nastavět na tucet přímotopů. A stejně po obvodové stěně zamrzly trubky, které pak při oblevě popraskaly.“
Už jen samotná oprava rozvodů tedy zahájení provozu oddálila. Komplikací ale bylo více. Hned po napuštění se u dna bazénu vytvořila obrovská bublina a vodu bylo nutné vypustit. „Bublina byla asi dva a půl metru široká a pět metrů dlouhá. Vznikla tím, že pořádně neproschla barva, kterou byla vana natřená. Velmi rychle zasychala na povrchu a tím, že ji dělníci zřejmě rozlili a pořádně nerozetřeli, zůstala pod povrchem neproschlá. Museli jsme to pak vysoušet prostěradly ze sauny a znovu natřít. Vodicí pruhy a okraje bazénu byly původně modré, ale protože nás tlačil čas a modrá barva nebyla k dostání, natřelo se to červeně a zůstalo to tak až do rekonstrukce, když se přistavoval aquapark,“ vysvětluje Cirnfus, jak se stalo, že kladenský bazén od těch ostatních krom unikátního výtvarného umění na zadní stěně odlišovalo i barevné značení ocelové vany.
Slavnostní předání bazénu do užívání tak nakonec proběhlo až v sobotu 1. září 1973 u příležitosti veřejných závodů. V prvních letech bazén vytápěla provizorní kotelna. Nová byla postavená až v roce 1978 a zajistila komfortnější a spolehlivější zásobování celého areálu, včetně sousední sportovní haly, teplem a teplou vodou.
Prvním zásadní zásahem do vizuální a provozní podoby původního objektu byla přístavba z roku 1984, která v prostorách nad terasou vstupní části umožnila vznik dětského bazénku, a tím vyřešila kapacitní nedostatek stávající vany. Začátkem 90. let pak byla v návaznosti na snížení hloubky bazénové vany v zadní části (o více než 2 metry z původních 3,8 metru) odstraněna věž se skokanským můstkem. Zároveň proběhla i první větší výměna skleněných tabulí v severním průčelí fasády. Původní hliníkové rámy se skleněnou výplní nahradila plastová okna, která zlepšila tepelnou izolaci. V roce 1994 byla uhelná kotelna přestavěna na plynovou.
Nejzásadnější proměnou prošel bazén během dostavby Aquaparku Kladno v letech 2001 až 2004. Investiční projekt města dodavatelsky zajistila místní firma Energie – stavební a báňská, přičemž cena investice činila něco kolem 120 milionů korun. Původní bazénová hala dostala novou fasádu a renovace se dočkaly i všechny interiéry. Jejich dispoziční logika ale zůstala povětšinou zachována. Zásadní změnou bylo jen přesunutí vstupní haly do nové přístavby, čímž v původní budově bazénu vznikl prostor pro rozšíření šaten a prostor nad nimi, kde byl dříve zřízen dětský bazének a později posilovna, byl přestavěn na průchod do nově vybudovaného pavilonu atrakcí.
Jediné, co velká rekonstrukce vyřešit nedokázala, byla problematika spolehlivé povrchové ochrany ocelové vany bazénu. Aspoň dočasné řešení přinesla generální oprava bazénové vany v roce 2016, která ocelový skelet opatřila polyuretanovou ochrannou vrstvou s cílem prodloužit životnost vnitřní části vany a snížit náklady na údržbu i dobu trvání odstávek. Výhledově ale zřejmě bude nezbytné stávající ocelovou vanu nahradit nerezavějícím materiálem podobně jako se tomu v uplynulých letech stalo na sousedním Letním koupališti Sletiště. Samostatnou kapitolou jsou pak diskuse o výstavbě druhého plaveckého bazénu, který by tomu stávajícímu kapacitně ulevil. To by umožnilo uspokojit jak potřeby rekreantů, tak požadavky plaveckých škol a klubů.
Výhradám navzdory se bazénu sluší popřát vše nejlepší k padesátinám a ještě hodně dalších let služby.
