Tahle věta zazněla z úst Pavla Loňka směrem k malému Honzíkovi jedno dne koncem minulého století v kladenských Hnidousích. Pavel, věhlasný sportovní novinář, který o Jaromírovi napsal dvě úspěšné knihy, bydlel se svou rodinou za rohem od statku Jágrových. Byly to prý typické „devadesátky“ jak z učebnice. Když nastalo léto, poklidnými Hnidousy se čas od času prohnalo černé placaté micubiši, to  tučňák Jarda se za hřmotu motoru japonského šípu vracel z Ameriky do rodného statku. Působilo to celé jako malé zbouření na vsi. „Táta mě přived na statek, rozehnali jsme slepice, vyšel mladej vlasatej Jaromír, o kterém jsem již tehdy věděl, že je slavnej. Já tam stál s tučňákem na prsou v nažehlených kraťáskách a kdosi z tátových kolegů zmáčnul spoušť“, vzpomíná dnes nad velmi kultovní fotografií Jan Loněk. Osudové setkání a fotka se Superstar ho neovlivnilo natolik, že by se vydal ve šlépějích vítěze Stanley cupu. Setkání to však nebylo poslední. Po mnoha letech, kdy Jarda trhal další rekordy a z Honzy se mezitím stal muzikant s vlastní kapelou a repertoárem, se Jan Loněk ocitl ve spojených státech. Tam si vzpomněl na společné Hnidousy a právě tam napsal song Džegr, ve kterém věnuje Jaromírovi vzpomínku na jeho návraty domů. V čase Jaromírových padesátin nad slavnou fotografií Honza dodává: „ Jarda je nekonečnej fenomén a  obrovskej Hnidousák. Jen mi připadá, že se ta jeho nekompromisní šedesát osmička na dresu časem poněkud zamlžuje.“