Na úvod našeho rozhovoru bych rád zmínil, že se známe z hokeje, který jsme spolu amatérsky hráli. Přiblížil bys čtenářům, jaký jsi měl a máš vztah ke sportu?
Odmala jsem hrál fotbal, florbal, hokej, rád jsem ale provozoval i ostatní sporty. Vždycky jsem byl sportovní typ. Nikdy jsem sice v ničem nevynikal natolik, aby ze mě mohl být třeba profesionální sportovec, ale měl jsem a mám sport zkrátka rád. K tomu jsem navíc miloval cokoli, co mělo motor a nejméně dvě kola. To byla moje vášeň a prakticky mi to zůstalo až do teď. Od motorek jsem si sice dal asi tříletou nucenou pauzu, ale teď už mám zase v garáži mašinu s litrovým obsahem.
Zmiňuješ tříletou pauzu od motorek, kterou zavinila nehoda…
Ano. V sedmnácti, asi dva měsíce před osmnáctinami, jsem měl nehodu na motorce. Nedaleko Hořovic jsem vjel na štěrk, uklouzlo mi to, motorka na mě spadla a následně se mi část nohy kompletně odtrhla od zbytku o sloupek svodidel.
Co se člověku poté, co přijde o nohu, odehrává v hlavě?
Probudil jsem se a netušil jsem, co se vlastně stalo. Paradoxně jsem byl ale tak „nafetovaný“ různými léky, že mám dobu strávenou v nemocnici tak nějak zahalenou v mlze. Nejsem schopný rozlišit, co se mi zdálo a co byla realita. Musím se ovšem přiznat, že jsem to zvládal dobře. Zkrátka jsem se probudil, řekl jsem si, že noha už mi nedoroste, a tak se nemá smysl z toho hroutit. Vzal jsem to sportovně. Myslím si, že mi v tomhle dost pomohlo to, že už před nehodou jsem byl psychicky vycvičený člověk, protože jsem si od dětství procházel různými rodinnými problémy. I kvůli tomu jsem velmi nadstandardně psychicky stabilní člověk. Pravdou je ale, že moje rodina mou amputaci prožívala daleko hůř než já.
Nepřišla žádná krize ani později?
Menší krize přišla, když jsem se z nemocnice vrátil domů… člověk zjišťuje, že si třeba není schopný odnést čaj a podobně. Byl jsem v nemocnici x měsíců, kde se o mě skvěle starali, a tak jsem si ten handicap ani moc neuvědomoval. Někdo fakt, že přišel o nohu, zvládá lépe, někdo hůř. Já jsem měl ještě tu výhodu, že jsem byl takové přerostlé dítě. Čím je člověk mladší, tak se s takovýmhle handicapem naučí lépe žít. První měsíce byly velmi náročné, sžíval jsem se s protézou, furt to bolelo, nebyla to zkrátka žádná hitparáda, ale po půl roce to postupně odeznělo.
Jak bylo komplikované se po amputaci zapojit do běžného života?
Byl jsem v té době studentem na kladenském gymnáziu, přičemž nehoda se mi stala na konci května, takže jsem si jen o něco protáhl prázdniny a v září normálně nastoupil do třeťáku. Musím říct, že v tomhle období mi na kladenském gymplu vyšli dost vstříc, za což bych chtěl poděkovat.
Nyní se věnuješ protetice. Myslíš si, že by ses stejnému oboru věnoval i kdyby se ti nestala zmiňovaná nehoda a s ní související amputace?
Myslím, že ne. Od mala jsem si sice pohrával s tím, že bych se vydal cestou medicíny. Ve druháku jsem však měl krizi, kdy mě učení vůbec nebavilo, a tak jsem od toho trochu ustoupil… ale po nehodě mi tak nějak nic jiného nezbylo, a tak jsem objevil obor ortopedické protetiky, o němž jsem před tím prakticky nic nevěděl. Ve výsledku jsem šťastný za to, co se mi přihodilo, protože bez nehody bych se tímhle směrem nikdy nevydal a vlastně vůbec nevím, co bych dneska dělal. Díky tomu, co se mi stalo, jsem vystudoval ortotiku-protetiku na FTVS, kde aktuálně tenhle obor externě vyučuji. Zároveň jsem vystudoval také management ve zdravotnictví, a ještě si dodělávám na FTVS magisterský titul v oboru aplikovaných pohybových aktivit.
Jsi protetikem. V čem tvoje práce přesně spočívá?
Pracuji jako výkonný zástupce majitele ve firmě, která vyrábí lidem protézy. Když funguje multidisciplinární tým tak, jak bych si představoval, tak jsme jeden ze stěžejních článků celého procesu. Snažíme se pacienta připravit na protézování tak, aby byla rehabilitace co nejrychlejší a nejefektivnější, aby se mohl pacient co nejrychleji vrátit do běžného života. Když spolupracuje fyzioterapeut, psycholog, ergoterapeut, lékař a protetik, tak je to radost. Bohužel, ne vždycky se tahle spolupráce daří. Kolikrát se názory lékaře, protetika a jiných zdravotnických profesí bohužel rozcházejí.
Každému tedy děláte protézu přesně na míru?
Ano. Každá protéza je originál. Při protézování se řeší každý milimetr. Zjednodušeně řečeno, mojí protézu nemůže nikdo jiný nosit. Pahýl totiž není pata, a tak je mnohem těžší do něj rozložit hmotnost těla. Naší prací je pro každého individuálně vymyslet konstrukci pahýlového lůžka tak, aby se hmotnost roznesla co nejlépe a pacient mohl fungovat bez přetěžování pahýlu.
Jsou protézy hrazeny pojišťovnou?
Na běžné užívání hradí pojišťovna relativně kvalitní protézy. Tyto protézy však nejsou uzpůsobené ke sportu. Na sportování si člověk musí specializované protézy zaplatit sám, přičemž sportovní protézy jsou dost drahé, zde se bavíme o řádech statisíců.
Viděl jsem video, kde bruslíš na speciální protéze s nožem. Podílíš se na vývoji těchhle speciálních kousků?
Na vývoji pro veřejnost se vyloženě nepodílím, ale je pravda, že jsem si sám s kolegy vyvíjel hokejovou protézu. Tu jsme dělali od píky sami. Ze školy jsem znal biomechanické základy, a tak jsem se do toho pustil. Spoustu věcí nakonec bylo zcela jinak, než jsem si myslel, ale nakonec se nám podařilo ruční prací vytvořit fungující chodidlo s nožem na hokej.
Nepřemýšlel jsi o tom, že by sis založil firmu na výrobu podobně specializovaných protéz?
Ne, o tom jsem nepřemýšlel. Vývoj protézy, aby byla skutečně funkční se všemi náležitostmi pro možný prodej, by stál strašně moc peněz a trval by hodně dlouho… a reálně jsou na světě jednotky, maximálně desítky lidí, co by si to koupily a byly to schopny využít.
Sám jsi majitelem několika protéz, ať už je to protéza na chození, běhání, bruslení, lyžování nebo plavání. Je nějaká činnost, kterou s protézou dělat nemůžeš?
Dnešní protetické možnosti jsou tak rozsáhlé, že mě amputace prakticky nijak neomezuje. Třeba ze sportovních aktivit jsem si dlouho myslel, že bruslení na ledě bude z důvodu hybnosti kotníků nemožné, ale i to jsem zvládl a teď bruslím. Je to asi nejtěžší aktivita s protézou, nevím, že by toho někdo jiný v Česku byl schopný na takové úrovni, ale jsem důkazem, že to jde. Jinak ale funguji normálně, řídím auto, motorku, traktor. S kamarády si chodím zahrát hokej nebo fotbal, mám rád také jízdu na koni.
Sleduji tě na sociálních sítích, a tak vím, že také skvěle lyžuješ…
Paradox je to, že například v lyžování jsem nyní mnohem lepší, než jsem byl v době, kdy jsem ještě měl obě nohy. Dříve jsem se lyžování moc nevěnoval, ale po amputaci mě tenhle sport přitáhl, protože je to ideální pohyb s ohledem na přetěžování pahýlu. Na lyžích si připadám nejméně pohybově omezený, věnuji se mu teď celkem dost a cítím se při tomhle sportu hodně silný v kramflecích. Po x letech jsem se nechal od trenéra české reprezentace zlomit k tomu, abych se lyžování věnoval více. Naším aktuálním cílem je to, abych se za čtyři roky představil na paralympiádě. Uvidíme, jestli se to povede. Šance tam ale dle mého je, protože zde není tak vysoká konkurence. Navíc v poslední době jsem závodil s lyžaři, kteří se tomuhle sportu věnují mnohem intenzivněji na mnohem lepším profesionálním vybavení, a přesto jsem nejezdil o moc horší časy.
Zmiňoval jsi, že velkou výzvou pro tebe bylo s protézou bruslit, což se ti povedlo. Máš před sebou další obdobnou metu?
Sportovně už před sebou žádnou výzvu, jako bylo třeba zmiňované bruslení, nemám. Obecně bych se ale rád zasloužil o to, aby se náš obor v Česku změnil. Chtěl bych se zasloužit o to, aby pacienti všude dostávali tu nejlepší možnou péči a aby pojišťovna za to ve finále byla ochotna zaplatit, protože náš obor je v budgetu pojišťoven naprostý zlomek.
Co bys vzkázal lidem, které potká podobný osud, jaký potkal tebe?
Rád bych všem vzkázal, ať se z toho, co se jim stalo, nehroutí a mají trpělivost. Důležité je se na začátku nesrovnávat s lidmi, kteří už třeba nějaký ten rok s protézou žijí. Začátek života po amputaci bývá náročný, nic nejde lusknutím prstu, musí proto mít velkou trpělivost. Důležité je si navíc zjišťovat informace o tomhle oboru. V souvislosti s tím bych je odkázal na stránky spolku ProKrok (www.spolekprokrok.cz), jehož jsem místopředseda. Náš spolek se věnuje podpoře amputářů a také osvětě v tomhle tématu… a právě na našem webu naleznou lidé odpovědi na ty nejdůležitější otázky a dozvědí se ty nejpodstatnější informace.
Je něco, co bys rád uvedl na závěr našeho rozhovoru?
Prosím všechny lékaře o to, aby si našli svého protetika, který bude edukován, a snažili se věci konzultovat s ním. Nechci vůbec snižovat znalosti lékařů, oni jsou extrémně zdatní, ale často mi přijde, že lékaři amputaci berou jako svoje selhání v tom, že nedokážou nohu zachránit, a tak následnou amputaci moc neřeší, což je ale špatně. A i když je v tomhle oboru mnoho osvícených lékařů, pořád existují tací, o kterých jsem teď mluvil.
